ECLI:CZ:US:2002:1.US.169.01
sp. zn. I. ÚS 169/01
Usnesení
I. ÚS 169/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - společnosti L., spol. s r. o., zastoupené advokátem JUDr. M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 23 Co 512/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měla za to, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedodržením zásad spravedlivého soudního procesu. Ke své stížnosti uvedla, že v předmětné věci se Ing. J. K. jako navrhovatel (dále v této ústavní stížnosti jen "vedlejší účastník") domáhal žalobou ze dne 1. 2. 1996 zaplacení částky 33 600 Kč s přísl. od stěžovatelky, a to na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 6. 1994 a jmenovací listiny, tvořící přílohu č. 1 této pracovní smlouvy a obsahující ujednání o výši mzdy. Vedlejší účastník uplatňoval vzniklý rozdíl ve mzdě za období od 1. 3. 1995 do 31. 10. 1995 ve výši 4 200 Kč měsíčně.
Okresní soud v Nymburce rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 5 C 145/96, tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku s 19% úrokem z prodlení, jakož i náklady řízení ve výši 7 687 Kč.
Podle názoru stěžovatelky se obecný soud prvního stupně v tomto řízení dopustil řady procesních chyb. Zejména stěžovatelka namítala, že soud nepřipustil provedení důkazů, jež navrhovala. Dále poukazovala na nesprávnou citaci ustanovení zákoníku práce v protokolu o jednání k předmětnému rozhodnutí. Stěžovatelka vyslovila názor, že takovým postupem prvoinstanční soud porušil ustanovení §1 o. s. ř., neboť nebyla dle jejího mínění zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků v občanském soudním řízení. Současně měla stěžovatelka za to, že bylo porušeno i ustanovení §18 o. s. ř., neboť účastníci v tomto řízení neměli rovné postavení.
Stěžovatelka, v návaznosti na shora uvedené, se proti tomuto rozhodnutí prvoinstančního soudu odvolala a zároveň odvolacímu soudu navrhla, aby posoudil vady předchozího řízení ve smyslu ustanovení §212 a násl. o. s. ř., neboť dle jejího názoru tyto vady měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Požadovala rovněž, aby byly provedeny důkazy, jež navrhovala již v předchozím řízení. Odvolací soud stěžovatelkou navrhované důkazy neprovedl, ve svém rozhodnutí se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdil.
Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti po stránce věcné i procesní dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Vedlejší účastník se žalobním návrhem domáhal zaplacení částky 33 600 Kč s 19% úrokem z prodlení, a to od 1. 1. 1996 do zaplacení. Tímto žalobním návrhem byl soud vázán. Skutkovým zjištěním před obecnými soudy bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 23. 6. 1994 pracovní smlouvu s určením druhu práce vedlejšího účastníka, a to jako výkonného ředitele velkoskladů, jakož i s určením místa výkonu práce - V. s dnem nástupu do práce 23. 6. 1994. Základní měsíční plat vedlejšího účastníka byl vyhrazen ve jmenovací listině ze dne 23. 6. 1994 (jako nedílné součásti této pracovní smlouvy). Pracovní poměr byl sjednáván na dobu neurčitou s tříměsíční zkušební lhůtou. V této pracovní smlouvě jsou obsaženy další podmínky, na nichž měli účastníci zájem. Jejich bližší specifikací se také podrobně zabývaly při svém rozhodování obecné soudy.
Na základě jmenovací listiny ze dne 23. 6. 1994 byl vedlejšímu účastníkovi sjednán plat od 23. 6. do 23. 7. 1994 ve výši 12 000 Kč, od 23. 7. do 23. 8. 1994 ve výši 16 800 Kč a od 23. 8. 1994 a dále ve výši 24 000 Kč. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v souvislosti se vznikem pracovního poměru Ing. K. u stěžovatelky byl dohodnut smluvní plat ve výši 24 000 Kč měsíčně. Na základě závěrů z pozdější porady obchodního vedení stěžovatelky ze dne 20. 2. 1995 byla s účinností od 1. 3. 1995 provedena změna spočívající v rozdělení platů členů obchodního vedení stěžovatelky na dvě složky, a to na 75 % základního platu a na 25 % pohyblivé složky mzdy (se vznikem tohoto nároku za kalendářní čtvrtletí po posouzení dvou kritérií - a to plánu tržeb a plnění rozpočtu). Z výpovědi vedlejšího účastníka vyplynulo, že nebyl společníkem stěžovatelky, neměl ani uzavřenu mandátní smlouvu a nebyl členem obchodního vedení stěžovatelky. Po předložení dohody o snížení mzdy ze strany stěžovatelky tuto dohodu nepodepsal a k dohodě mezi ním a stěžovatelkou nedošlo. V období od 1. 3. 1995 do skončení pracovního poměru ke dni 31. 10. 1995 vedlejší účastník pracoval ve stejné funkci a byla mu vyplácena hrubá mzda ve výši 19 800 Kč měsíčně.
Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů v tom smyslu, že pokud byl vedlejší účastník seznámen na poradě vedení stěžovatelky se změnami způsobu odměňování (jež se navíc týkala pouze členů vedení stěžovatelky), nemůže toto automaticky znamenat souhlas se snížením jeho mzdy tak, jak dovozuje stěžovatelka. Stěžovatelce se nepodařilo nijak prokázat, že by se její statutární zástupce s vedlejším účastníkem dohodl (event. i ústně ) na snížení jeho základní mzdy. Pokud by k takovému souhlasu mělo dojít (jak argumentovala stěžovatelka), nebyl by dán důvod k odmítnutí písemné dohody o snížení mzdy vedlejším účastníkem.
K námitce stěžovatelky ohledně neprovedení všech důkazů, které navrhovala, Ústavní soud podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů České republiky. Nemůže proto zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování soudů, to ovšem za situace, že nebylo porušeno základní právo či svoboda chráněná Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud v předmětné věci dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedošlo a že obecné soudy posoudily daný případ po stránce věcné i procesní bez pochybení z jejich strany. K další námitce stěžovatelky, která se týkala chyby v protokolu ze soudního jednání (nesprávná citace ustanovení zákoníku práce), Ústavní soud konstatuje, že ve smyslu ustanovení §164 o. s. ř. vyskytnou-li se v rozsudku chyby v psaní, počtech nebo jiné zřejmé nesprávnosti, opraví je předseda senátu i bez návrhu. V daném případě však napadený rozsudek stěžovatelkou vytýkané chyby neobsahuje (a navíc i případná chyba v citaci ustanovení nemohla mít vliv na samotné rozhodnutí ve věci a nijak negativně nezasáhla do práv stěžovatelky).
V návaznosti na výše uvedené, přihlédnutím ke skutečnosti, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, Ústavní soud návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl. Vzhledem k okolnosti, že se jednalo v předmětné věci o zjevně neopodstatněnou stížnost, Ústavní soud návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku nevyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu