ECLI:CZ:US:2002:1.US.186.02
sp. zn. I. ÚS 186/02
Usnesení
I. ÚS 186/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek nezl. M. T. a nezl. G. T., zastoupených jejich matkou R. H., zastoupených JUDr. V. Š., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 3. 2002 se stěžovatelky s odvoláním na tvrzené porušení čl. 10 Ústavy ČR jakož i čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhaly zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001, kterým byly zrušeny rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2001, sp. zn. 17 Co 578/2000, a Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 7. 2000, sp. zn. 5 C 32/2000, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení. Porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v zásadě spatřují v tom, že se podle jejich názoru v řešené věci Nejvyšší soud odchýlil od skutkových zjištění učiněných okresním a krajským soudem a změnil hodnocení provedených důkazů, což prý vedlo k chybným právním závěrům.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, když napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu I. stupně, který bude v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovatelkám se tak v tomto řízení znovu otevírá možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva. Ústavní stížnost byla proto podána předčasně, jelikož stěžovatelky nevyčerpaly a v době podání ústavní stížnosti ani nemohly vyčerpat všechny prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jejich práv.
Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. května 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu