ECLI:CZ:US:2002:1.US.191.02
sp. zn. I. ÚS 191/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. R., a I. R., pravděpodobně proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 168/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 29. 3. 2002 doručena ústavní stížnost stěžovatele I.R., prostřednictvím jeho manželky - stěžovatelky I. R. Stěžovatelé brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí a jsou přesvědčeni, že stěžovatel I. R. byl soudem odsouzen neprávem. Stěžovatelka Ústavní soud žádá o prošetření případu jejího manžela a domnívá se, že "proti němu nejsou žádné důkazy". Totéž tvrdí v přiloženém podání i stěžovatel.
Ještě před tím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, může se jím zabývat také věcně.
Ústavní stížnost neměla všechny náležitosti ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel I. R. nebyl zastoupen advokátem (§§30 odst. 1 a 31 odst. 2 cit. zákona).
Dne 18. 4. 2002 byl stěžovatel I. R. vyzván k odstranění vad této stížnosti s poučením, že ústavní stížnost bude odmítnuta, pokud neodstraní vady ve lhůtě 30 dnů od doručení této výzvy. Tato výzva mu byla doručena dne 22. 4. 2002.
Stěžovatel ve stanovené lhůtě vady neodstranil.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené.
Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny, neboť lhůta k odstranění vad uplynula marně.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele I. R. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatelky I. R., Ústavní soud v první řadě poukazuje na to, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) citovaného zákona taxativně vymezuje rozsah oprávněných osob k podání ústavní stížnosti. Podle ustálené judikatury je takovou osobou fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno (usnesení sp. zn. III. ÚS 137/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 593 a násl.).
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal, že stěžovatelka I. R. nebyla účastníkem tohoto trestního řízení a proto není ani osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky I.R. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj