ECLI:CZ:US:2002:1.US.193.02
sp. zn. I. ÚS 193/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2002, čj. 10 Ca 365/2001 - 12, rozhodnutí Okresního úřadu Písek ze dne 26. 11. 2001, čj. SOP/3902/2001-R 246-V/5, rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 12. 10. 2001, čj. ŽP/330/2001/Lo, a proti postupu těchto orgánů veřejné moci v řízení před vydáním uvedených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2002, čj. 10 Ca 365/2001 - 12, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Písek, referátu životního prostředí, ze dne 26. 11. 2001, čj. SOP/3902/2001-R 246-V/5. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání podané občanským sdružením Lípa 2000, Gregorova 12, Písek, a odvolání podané paní R. K., a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 12. 10. 2001, čj. ŽP/330/2001/Lo, kterým bylo povoleno městu Písek pokácení stanovených druhů dřevin v období vegetačního klidu od 1. 10. 2001 do 31. 3. 2002.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl především skutečnost, že mu předmětná rozhodnutí jako účastníku řízení nebyla doručena, respektive, že s ním nebylo jako s účastníkem příslušných správních řízení vůbec jednáno. Žalobou podle ustanovení §247
o. s. ř. se proto domáhal zrušení správního rozhodnutí a odložení jeho vykonatelnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením čj. 10 Ca 365/2001 - 12 řízení zastavil podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř. s odkazem na to, že žalobce nebyl účastníkem předchozího správního řízení, napadenými rozhodnutími mu nevznikla újma na právech a rozhodnutí správních orgánů se přímo nedotýkalo jeho práv, právem chráněných zájmů a povinností.
Stěžovatel proto v tomto postupu spatřuje porušení řady zákonných ustanovení správního řádu, občanského soudního řádu, zákona o soudech a soudcích a v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích porušení článku 2 odst. 3, čl. 3 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 35 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru stěžovatele soud porušil čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že žalobu neprojednal veřejně a v jeho přítomnosti, a namísto toho řízení bez přezkoumání správního rozhodnutí zastavil. V důsledku toho měl soud vycházet z nesprávných skutkových zjištění a rozhodnout na základě nesprávného právního posouzení. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Městského úřadu Písek se týkalo dřevin, jež se nacházely na pozemcích přímo sousedících s nemovitostmi, jichž je stěžovatel vlastníkem, se správní řízení týkalo stěžovatelova práva na příznivé životní prostředí. Z toho stěžovatel ve své stížnosti dovozuje, že s ním mělo být jednáno jako s účastníkem předmětných řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné konstatovat, že není součástí ani vrcholem soustavy obecných soudů, a nepřezkoumává proto běžnou zákonnost rozhodnutí soudů. To ovšem pouze potud, pokud soudy ve své činnosti postupují v souladu s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod a pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
V tomto případě však Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení ustanovení ústavních předpisů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR.
Podle ustanovení §247 odst. 1 a §250 odst. 2 o. s. ř. je podmínkou podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu účastenství v předmětném správním řízení a kumulativně tvrzení, že žalobce byl rozhodnutím zkrácen na svých právech. Podat žalobu může podle ustanovení §250 odst. 2 o. s. ř. i ten, s nímž nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ním jako s účastníkem jednáno být mělo. Podmínkou i zde tedy je, že osobě přiznává postavení účastníka správního řízení právní předpis a že taková osoba byla napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech. V opačném případě je na straně takového subjektu nedostatek procesní aktivní legitimace k podání žaloby. Judikatura i doktrína dochází v tomto případě k závěru, že otázka legitimace věcné je řešena v řízení samém a její nedostatek povede k zamítnutí žaloby, pokud ovšem není "již při nápadu žaloby zcela zřejmé, že je vůbec pojmově vyloučeno, aby ten, kdo tvrdí porušení práva, mohl být jeho subjektem ..." jinak řečeno, kdy nedostatek věcné legitimace je zcela a bez pochybnosti zřejmý, má být řízení zastaveno (§250d odst. 3) proto, že žaloba byla dána neoprávněnou osobou" (Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, Praha 2001, str. 1088).
Pro daný případ je tedy klíčová zejména otázka, zda rozhodnutími vydanými ve správním řízení došlo k zásahu do práv stěžovatele, zejména k namítanému zásahu do práva na příznivé životní prostředí.
Právo na příznivé životní prostředí je ústavně garantováno v čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení zavazuje stát, aby takové právo zajistil, tedy aby vytvořil dostatečné zábrany před škodlivými zásahy a aby působil kontrolními a sankčními opatřeními k jeho naplnění. V souvislosti s tím je však nutné zdůraznit, že tohoto práva se lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí.
Tímto zákonem je v daném případě zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Podle §8 tohoto zákona je ke kácení dřevin nutné povolení orgánu ochrany přírody, pokud se nejedná o kácení, k němuž se povolení nevyžaduje. Podle prováděcího právního předpisu, jímž je vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podává žádost o povolení ke kácení dřevin vlastník pozemku či nájemce se souhlasem vlastníka pozemku, na kterém dřeviny rostou.
Jak také správně dovodil Krajský soud v Českých Budějovicích, účastníkem řízení o povolení kácení dřevin je podle těchto ustanovení vlastník pozemku, na němž se dřeviny nacházejí, popřípadě nájemce tohoto pozemku. Kromě nich mohou být účastníkem řízení za podmínek stanovených v ustanovení §70 zákona č. 114/1992 Sb. také místně příslušné organizační jednotky občanských sdružení, jejichž hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny.
Účastníkem řízení o povolení tak bylo v souladu s právní úpravou město Písek jako vlastník pozemků, na nichž se dřeviny nacházejí, a občanské sdružení Lípa 2000, které využilo oprávnění podle §70 zákona č. 114/1992 Sb. a jehož byl stěžovatel předsedou. Správní orgány současně považovaly za účastníka řízení také R. K., která se k účastenství v průběhu řízení přihlásila. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel podle příslušných právních předpisů nesplňoval podmínky účastenství na řízení, a ani se jako účastník v průběhu správního řízení nepřihlásil, ačkoliv o probíhajícím řízení jako statutární orgán jiného účastníka věděl. Žalobou ve správním soudnictví napadl předmětná správní rozhodnutí pouze stěžovatel, ačkoliv nebyl účastníkem předchozích správních řízení; občanské sdružení Lípa 2000, jehož je stěžovatel předsedou, jako účastník tohoto řízení žalobu nepodalo.
Ten, kdo podle právních předpisů nesplňuje předpoklady být účastníkem předmětného správního řízení, nemůže mít ani aktivní procesní legitimaci k podání žaloby podle ustanovení §247 a násl. o. s. ř. Z těchto důvodů je zřejmé, že stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání žaloby, a Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval správně, když řízení zastavil z důvodu, že žalobu podala zjevně neoprávněná osoba.
Na okraj Ústavní soud poznamenává, že rozhodnutí, jímž se zasahuje do přírody a krajiny, představuje vždy určitý zásah do práva řady fyzických osob, záleží však vždy na intenzitě a rozsahu takového zásahu. Proto zákonná úprava umožňuje účast občanů ve správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, mimo jiné prostřednictvím kvalifikovaných občanských sdružení.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a nezbylo mu proto než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu