Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.03.2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 32/25 SbNU 253 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.222.2000

sp. zn. I. ÚS 222/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V. H., a L. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.1.2000, č.j. 10 Ca 360/99-27, a proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. V3, V12 - 3318/99, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.1.2000, č.j.10 Ca 360/99-27, se ruší. II. Návrh na zrušení rozhodnutí Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. V3, V12 - 3318/99, se zamítá. Odůvodnění: Katastrální úřad v Českých Budějovicích, rozhodl podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, v řízení o vkladu vlastnického práva a práva odpovídajícího věcnému břemenu ze smlouvy darovací a smlouvy o zřízení věcného břemen uzavřené dne 21.6.1999 (dále jen "smlouvy") mezi stěžovatelkami tak, že se návrh na vklad vlastnického práva a práva odpovídajícího věcnému břemenu zamítá. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Katastrální úřad zejména uvedl, že navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí, neboť stěžovatelka V. H. jako dárkyně nevlastní pozemek KN p.č. 1895/2, ale je vlastnicí pozemku p.č. 1895/2 vedeného ve zjednodušené evidenci - parcela původ pozemkový katastr (PK). Dále uvedl, že současný pozemek označený 2jako p.č. 186 o výměře 252 m - vedený ve zjednodušené evidenci, není veden v katastru nemovitostí v k.ú. O. a není tudíž zapsán na uvedeném LV č. 107. Právní úkon týkající se předmětu smlouvy tedy není určitý a srozumitelný, protože předmět převodu - pozemek p.č. 1895/2 není označen v souladu s ust. §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění, tak, že se jedná o pozemek vedený dosud ve zjednodušené evidenci - původ pozemkový katastr, ačkoliv takové pozemky musí být označeny parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence s uvedením, zda se jedná o parcelní číslo podle pozemkového katastru a s uvedením katastrálního území, ve kterém leží. Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu, a již k tomuto okamžiku musí být úkon po právní stránce perfektní. Jeho neurčitost spatřuje katastrální úřad rovněž v tom, že chybí akceptace, tj. přijetí oprávnění spočívající v užívání domu č. 49 v O., přestože vůli oprávnění přijmout je nutno vyjádřit ve smlouvě v části ohledně zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť se jedná o dohodu, tedy dvoustranný právní úkon. Citované rozhodnutí Katastrálního úřadu potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích, který tak rozhodl v řízení o opravném prostředku stěžovatelky L. J. (podaném proti rozhodnutí Katastrálního úřadu) za vedlejšího účastenství V. H. V odůvodnění tohoto rozsudku zejména uvedl, že neshledává důvodnou námitku stěžovatelky L. J. týkající se tvrzené chyby v označení parcely č. 1863, namísto kterého je ve smlouvě uvedeno č. 186. Neztotožňuje se s jejím názorem, že toto vadné označení lze jako zřejmou písařskou chybu tolerovat a opravit i později než v den podání návrhu, a v této souvislosti případnou neplatnost smlouvy považovat pouze za neplatnost 2dílčí. To vše proto, že parcela č. 186 o výměře 252 m v k.ú. O. není v katastru nemovitostí vedena ani zapsána na LV č. 107, a tudíž nelze smlouvu, která má být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, považovat za určitou. Tím není splněna podmínka povolení vkladu uvedená v §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., v platném znění, neboť předmět převodu není určen nezaměnitelně a jednoznačně. Neurčitost z toho plynoucí nemůže být zhojena připojením další listiny, navíc v konkrétním případě katastrálnímu úřadu předložené až po vydání jeho zamítavého rozhodnutí, protože chybné označení převáděné nemovitosti ve smlouvě nelze hodnotit pouze jako nedostatek předepsaných náležitostí návrhu ve smyslu §4 odst. 3 a 4 zákona č. 265/1992 Sb., pro který platí postup podle ust. §5 odst. 5 téhož zákona. Po podání návrhu již totiž nelze v žádném případě zasahovat do smlouvy samé a tuto upravovat. Proto možnost katastrálního úřadu odstranit podle ustanovení §19 odst. 3 správního řádu nedostatky návrhu na vklad se nemůže týkat nedostatků smlouvy samé, na základě které má být vklad proveden. Pokud by k úpravě smlouvy došlo, jednalo by se o smlouvu jinou, podle níž by stěžovatelka měla možnost podat návrh znovu, neboť mohla vzít svůj návrh (rozuměj: původní) na vklad zpět. Relevantní prý není ani odkaz stěžovatelky na ustanovení §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění, neboť povinnost v něm stanovená je povinností vlastníků a nikoliv katastrálního úřadu. Též je nutno upřesnit, že katastrální úřad nezkoumá platnost smluv, ale splnění podmínek ust. §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., a proto nelze vyslovit ve vztahu k uvedené pozemkové parcele dílčí neplatnost smlouvy. Z těchto důvodů není také případný odkaz na nález Ústavního soudu (rozuměj: II. ÚS 186/95), neboť je rozdíl mezi řízením před pozemkovým úřadem v restitučních záležitostech a v řízení o povolení vkladu, kdy rozhodným okamžikem je den podání návrhu na vklad, ke kterému musí být listina, na základě které má být vklad proveden, zcela perfektní a nelze ji následně doplňovat či opravovat. Krajský soud v Českých Budějovicích konečně uvedl, že se neztotožnil s ostatními závěry katastrálního úřadu, protože dalším důvodem odmítnutí vkladu nemohlo být neuvedení původu 2pozemkové parcely č. 1895/2 o výměře 5 m evidované zjednodušeným způsobem, neboť tato nepřesnost nemá za následek neurčitost či nesrozumitelnost smlouvy. Zákon č. 265/1992 Sb. požadavek určitosti a srozumitelnosti dále nekonkretizuje, ani neodkazuje na žádný jiný předpis, a proto nelze automaticky použít ust. §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. v platném znění, které neřeší náležitosti právního úkonu, ale stanoví náležitosti vkladu schopné listiny, tj. požadavek týkající se obsahu listiny, která je podkladem pro vklad, a nikoliv požadavek týkající se právního úkonu. O tom svědčí i ust. §20 katastrálního zákona, kde jsou uvedeny závazné údaje katastru, kterými jsou pouze parcelní číslo či geometrické určení katastrálního území, přičemž uvedení původu pozemku mezi nimi není. Správný rovněž není závěr katastrálního úřadu, že nedostatek výslovné akceptace oprávnění spočívajícího v užívání domu č.p. 49 způsobuje neplatnost právního úkonu, neboť projev vůle obou účastnic smlouvy je vyjádřen jejich podpisem na smlouvě. V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadly stěžovatelky ústavní stížností, ve které tvrdí, že postupem soudu i postupem vedlejšího účastníka Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích byla porušena ústavní i mezinárodněprávní ochrana jejich vlastnického práva zakotvená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jejím obsahem a smyslem je ochrana vlastnického práva v nejširším smyslu, tj. vedle pokojného užívání i právo volného převodu majetku - při zachování zákonných mezí - na jiné subjekty. Stěžovatelky jsou přesvědčeny o naplnění občanskoprávních i administrativněprávních podmínek převodu. Stěžovatelky dále uvádějí, že rovněž došlo k systémovému narušení jejich ústavního práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv, neboť z důvodu chybějícího druhoinstančního soudního orgánu - Nejvyššího správního soudu- jsou nuceny hledat ochranu svých práv přímo u Ústavního soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky vytýkají krajskému soudu, že uznal za důvod neurčitosti a nesrozumitelnosti smlouvy - pro který byl návrh na vklad zamítnut - chybné označení parcelního čísla, u kterého byla omylem vynechána poslední číslice 3 (p.č. 1863). S tímto názorem nesouhlasí především proto, že smlouvou dochází k převodu celé řady dalších nemovitostí, jejichž identifikace byla ve smlouvě provedena zcela řádně a nezaměnitelně a tudíž u převodu těchto nemovitostí nelze shledat důvod pro zamítnutí návrhu na vklad. Nelze prý též akceptovat názor, že zkoumaný požadavek určitosti a srozumitelnosti nemá vazbu na obdobnou občanskoprávní úpravu obsaženou v §37 občanského zákoníku, podle něhož nedostatek určitosti a srozumitelnosti právního úkonu má (sice) za následek jeho neplatnost, leč ve smyslu §41 obč. zák. platí, že "vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu". V daném případě lze konstatovat, že ostatní platný obsah smlouvy - který splňuje požadavek určitosti a srozumitelnosti - lze oddělit od zamýšleného převodu nesprávně označené parcely č. 1863, a proto měl Katastrální úřad také možnost rozhodnout na základě smlouvy i o dílčím vkladu vlastnického práva. Stěžovatelky dále uvádějí, že samotná chyba v označení parcely č. 1863 nemohla vést k neurčitosti a nesrozumitelnosti smlouvy, neboť na první pohled bylo zcela zřejmé, že jde o pouhou chybu v psaní. To lze dovodit ze skutečnosti, že žádná parcela č. 186 2o výměře 252 m ve zjednodušené evidenci (dle PK) na LV č. 107 pro k.ú. O. ani v celém tomto katastrálním území vedena není. Za této situace prý měl katastrální úřad postupovat tak, že měl účastníky vyzvat k odstranění zřejmých chyb, popř. k doplnění chybějících údajů (týká se ostatních zjištěných "závad") ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb. v platném znění (katastrální zákon). Pokud tak neučinil, zjevně porušil toto zákonné ustanovení, neboť je povinen využívat všech zákonných prostředků, jimiž státní moc slouží všem občanům ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i ve smyslu souvztažných zákonných ustanovení (viz nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 186/95, druhá výroková část). Opravu a doplnění chybných údajů však stěžovatelky provedly i bez výzvy katastrálního úřadu, a to svým souhlasným písemným prohlášením, které mu předložily s žádosti o připojení ke spisu. Proto mají za to, že katastrální úřad měl tomuto požadavku vyhovět (v daném případě formou autoremedury), a současně povolit "zápis vkladu vlastnického práva" do katastru nemovitosti na základě celé smlouvy. Souhlasným prohlášením, jímž došlo k pouhému odstranění zjevné chyby a k doplnění chybějících údajů, proto nemohlo dojít k porušení zásady, že katastrální úřad zkoumá skutečnosti uvedené v §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. ke dni podání návrhu na vklad. Není totiž pravdou, že by takto bylo možné odstraňovat např. jen chyby v nepodstatných náležitostech smlouvy či drobné chyby v označení subjektů smlouvy apod., nikoliv však chyby v označení předmětu smlouvy, protože opravný postup předvídaný v §10 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb., žádné takové rozlišení nečiní. Lze jím tedy provést opravu i u podstatných náležitostí smlouvy. Stěžovatelky po té vyslovily názor, že jejich ústavní stížnost má širší význam, neboť katastrální úřady zpřísnily zápisový režim, jehož realizace nad rámec Ústavou a zákony přípustných možností by se mohla změnit v úřední šikanu účastníků. Proto stěžovatelky navrhly, aby byla napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích zrušena. Obě vyslovily, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. K ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud v Českých Budějovicích i Katastrální úřad v Českých Budějovicích. Katastrální úřad uvedl, že se s obsahem ústavní stížnosti neztotožňuje ze dvou zásadních důvodů. Prvním z nich je jeho povinnost zkoumat podmínky stanovené v §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. - který je lex specialis k zákonu o správním řízení - ke dni podání návrhu na vklad, takže je nedostatek v označení nemovitosti vadou, která je po podání návrhu na vklad již neodstranitelná. Druhým důvodem je pak skutečnost, že ohledně darovací smlouvy lze sice povolit vklad částečný, avšak jen tehdy, jsou-li splněny podmínky "ve vztahu ke skutečnosti", zda se jedná o oddělitelný či neoddělitelný právní úkon. Pokud by stěžovatelky navrhovaly v opravném prostředku pouze částečný vklad, mohl by jim katastrální úřad vyhovět, jestliže by byly splněny i podmínky autoremedury ve smyslu ust. §57 správního řádu. To však stěžovatelky neučinily, neboť žádaly připojení dodatku, kterým by byly ex post zhojeny vady listiny o právním úkonu (smlouvy), a na základě takové listiny - vyhotovené až po dni podání návrhu na vklad - požadovaly, aby byl povolen vklad de facto ke všem nemovitostem. Pokud by správní orgán připustil takovou možnost výkladu ust. §10 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/92 Sb., v platném znění, jak je vyjádřena v ústavní stížnosti, byla by poslední věta §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění novel, zcela irelevantní; účastníci by pak mohli po podání návrhu doplňovat ve smlouvách označování nemovitostí (co do počtu i druhu). Práva by se tak do katastru nemovitostí nevkládala "podle listiny o právním úkonu v obsahu uzavřeném" ke dni podání návrhu na vklad, ale ke dni posledního doplnění samotné listiny, což by znamenalo, že by muselo být změněno i ustanovení §2 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., podle kterého vznikají právní účinky vkladu na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu. Katastrální úřad závěrem uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že je v prvé řadě nutno odmítnout odkaz na nález Ústavního soudu ČR, II. ÚS 186/95, který se zabýval otázkou postupu pozemkového úřadu v restituční záležitosti, kde rozhodný pro posouzení správnosti a úplnosti údajů je právě okamžik vydání rozhodnutí, na rozdíl od řízení o povolení vkladu katastrálním úřadem, kde rozhodný je okamžik podání návrhu na povolení vkladu. Nevyhovuje-li listina, na základě které má být vklad proveden, požadavkům §5 zák. č. 265/1992 Sb. k datu podání návrhu na vklad, nelze vklad povolit. Na návrh stěžovatelek tedy nebylo možné přistoupit, protože listinu nelze dodatečně po datu podání návrhu na vklad opravovat. V konkrétním případě navíc stěžovatelky provedly opravu až po vydání rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl návrh na vklad zamítnut, což v ústavní stížnosti neuvedly. Jimi nabízeným postupem tak nemohlo dojít k nápravě tak, aby k datu podání návrhu na vklad byla smlouva bezvadná, neboť v ní byla uvedena pozemková parcela 2č. 186 o výměře 252 m s odkazem na LV 107, která však není ve vlastnictví stěžovatelky Věnceslavy Hambergerové. Z toho důvodu katastrální úřad správně uzavřel, že předmět převodu není určen nezaměnitelně a jednoznačně (ve vztahu k určitosti předmětu převodu), a proto není splněna podmínka stanovená v §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění. Chybné označení je právě z důvodu ochrany vlastnických práv s odkazem na "LZPS" a Úmluvu takovým nedostatkem, který je nutné opravit přímo v listině, avšak tak, aby splňovala zákonem kladené požadavky v den, kdy je podáván návrh na povolení vkladu. Katastrální úřad ani krajský soud se pak nemohou zabývat otázkou platnosti smlouvy, jak se stěžovatelky chybně domnívají, neboť to jim ze zákona nepřísluší, a proto nelze přistoupit ani na jejich návrh, že předmět převodu měl být rozdělen a že měla být vložena ta část smlouvy, která byla bez vady. Krajský soud současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelky napadají v záhlaví citovaná rozhodnutí zejména potud, že u všech nemovitostí, kromě chybně označené parcely p.č. 1863 (dále jen "předmětná parcela"), je jejich identifikace provedena zcela řádně a nezaměnitelně, a proto u jejich převodu není dán důvod pro zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Protože zkoumání určitosti a srozumitelnosti smlouvy katastrálním úřadem má navíc vazbu na obdobnou úpravu obsaženou v §37 obč. zák., měly správní orgán i soud akceptovat - se zřetelem na ust. §41 obč. zák., v jehož smyslu může být neplatností stižena i jen část právního úkonu, pokud se důvod neplatnosti vztahuje jen na tuto část oddělitelnou od jejího dalšího obsahu - právě tuto část smlouvy, která se převodu předmětné parcely netýká a je od něho oddělitelná. Na základě toho pak prý mohlo být rozhodnuto o dílčím vkladu vlastnického práva. Stěžovatelky však vytýkají v záhlaví citovaným rozhodnutím i to, že chyba v označení předmětné parcely nemohla vést ani k neurčitosti a nesrozumitelnosti části smlouvy týkající se jejího převodu, neboť jde o pouhou chybu v psaní, což lze dovodit ze 2skutečnosti, že žádná PK parcela č 186 výměry 252 m není na LV č. 107 pro k.ú. O vedena. I proto je prý měl katastrální úřad vyzvat podle §10 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb. k odstranění vad doplněním chybějících údajů. Na tyto námitky stěžovatelky reagovaly Katastrální úřad v Českých Budějovicích a Krajský soud v Českých Budějovicích v podstatě tak, že opravu smlouvy nelze po datu podání návrhu na vklad dodatečně provést; v okamžiku, k němuž musí být smlouva posuzována, tj. ke dni podání návrhu na vklad, v ní byla uvedena předmětná parcela, která však není ve vlastnictví stěžovatelky Věnceslavy Hambergerové, což způsobuje neurčitost a nesrozumitelnost předmětu převodu, takže prý nebyla splněna podmínka stanovená v §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. Ani katastrálnímu úřadu ani soudu nepřísluší zabývat se otázkou platnosti smlouvy, proto nelze z jejího obsahu oddělit část, která je bez vady. Katastrální úřad k tomu uvedl, že bylo možné - pokud by šlo o oddělitelný právní úkon a pokud by byly splněny i podmínky autoremedury - částečný vklad povolit, avšak stěžovatelky to ve svém odvolání nepožadovaly. S těmito názory se Ústavní soud ztotožňuje jen částečně. V prvé řadě je nutno dát jim za pravdu v tom, že smlouva, podle níž má být proveden vklad práva, musí být posuzována ke dni podání návrhu na vklad, k němuž zákon vztahuje účinky změny, resp. zániku a vzniku vlastnických či jiných práv k nemovitostem, a že nápravy nelze dosáhnout postupem podle §10 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb., v platném znění. Tento postup se totiž nevztahuje na řízení o návrhu na vklad, které je procesně upraveno toliko v ustanoveních §§2 až 6 zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění, a (podle jeho ust. §3 odst. 2) zákonem o správním řízení. Další závěry Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích však Ústavní soud nesdílí. Katastrální úřad a obecný soud sice správně poukázaly na nutnost určitosti a srozumitelnosti smlouvy, podle níž se zápis provádí a zcela správně se tudíž zabývaly tím, zda jsou předmětné nemovitosti ve smlouvě označeny v potřebném rozsahu identifikačními znaky, které je odlišují od nemovitostí ostatních, leč - podle přesvědčení Ústavního soudu - zákonem stanovený požadavek určitosti smlouvy vyložily v této konkrétní věci tak, že tím zasáhly do základního práva a svobody obou stěžovatelek. Ústavní soud již v nálezu sp.zn. IV. ÚS 298/98, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č. 12, C.H.BECK, ročník 1998, díl III., str. 65, vyslovil, že při zkoumání určitosti a srozumitelnosti právního úkonu v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nelze aplikovat výlučně §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé z náležitostí v něm uvedených automaticky dovozovat nedostatek splnění podmínek podle §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb.; jeho znění tak, jak je formulováno, totiž umožňuje, aby údaje potřebné pro realizaci rozhodnutí o povolení vkladu práva byly na listině obsahující právní úkon účastníků eventuálně i doplněny. Není jistě účelem řízení o povolení vkladu posuzovat smlouvy z dalších hledisek, než by to činil soud v případném řízení o platnosti smlouvy, kterou katastrální úřad nepřezkoumává, s výjimkou toho, že právě jen v případě určitosti a srozumitelnosti posuzuje podmínky shodné s požadavky kladenými na platnost smlouvy. Rovněž judikatura obecných soudů se kloní k názoru, že pokud katastrální úřad zkoumá právní úkon, na jehož základě je navrhován vklad, jen z hledisek uvedených v §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., pak předmětem tohoto zkoumání nejsou všechny aspekty platnosti právního úkonu uvedené např. v §37 obč. zák., ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v citovaném ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., tedy jeho určitost a srozumitelnost (viz např.: stanovisko NS ze dne 28.6.2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod Rc 44/20 ve sb. soudních rozhodnutí, 20,7:417, rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp.zn. 35 Ca 68/99, uveřejněné pod SJS 686/2000). Vzhledem k výše uvedené pozici správního orgánu (katastrálního úřadu), vymezené jeho zákonným oprávněním při zkoumání podmínek dle §5 odst. 1 písm. c) cit. zákona, se měl Katastrální úřad v Českých Budějovicích přidržet obdobných hodnotících kritérií a postupů jako obecný soud; není totiž žádného důvodu, aby určitost právního úkonu byla vykládána v řízení o povolení vkladu jinak. Tato kritéria vycházejí z toho, že určitost právního úkonu se týká jeho obsahové stránky, vztahující se k jeho předmětu (věci, práva) zejména pak k označení tohoto předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně rozpoznatelný od předmětů jiných. U nedostatků v označení právního úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže správné označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn. V souzené věci bylo proto třeba zabývat se otázkou, zda podle dalších identifikačních znaků předmětného pozemku, zejména jeho výměry 252 m+, umístění v k.ú. O. či zápisu na LV č. 107, se zřetelem na další převáděné nemovitosti, které jsou ve smlouvě uvedeny, a jež patří mezi ostatní nemovitosti rovněž zapsané na LV č. 107 pro k.ú. O., nelze rozpoznat, o jakou nemovitost se stěžovatelkám jedná. Přestože Ústavní soud sdílí obecně uznávaný názor mj. i stávající judikatury obecných soudů, že je třeba dbát na správné označení nemovitostí - právě z důvodu ochrany vlastnického práva, jak uvedl i Krajský soud v Českých Budějovicích - nezbylo mu než se přiklonit k názoru, že Katastrální úřad v Českých Budějovicích - v tomto konkrétním případě - měl dospět k závěru, že údaj o číselném označení předmětné parcely (č. 186) je ve smlouvě uveden toliko v důsledku jasné chyby, a že předmětem převodu je ve skutečnosti předmětná parcela s číselným označením p.č. 1863. Její označení p.č. 186 tudíž nemohlo způsobit nesrozumitelnost a neurčitost smlouvy. Pokud Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil závěry katastrálního úřadu založené na nesprávném posouzení zjištěných skutečností, porušil tím jako orgán vykonávající státní moc, který je při svých rozhodnutích vázán zákonem, právo stěžovatelky na spravedlivý proces, tedy její ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu uvedené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny. Postupu obou orgánů veřejné moci je též třeba vytknout, že nevzaly v úvahu stěžovatelkami uváděnou možnost tzv. částečného vkladu do katastru nemovitostí, přestože je v rámci zákona možné, aby Katastrální úřad v Českých Budějovicích rozhodl o právech stěžovatelek ve správním řízení diferencovaně, a aby tudíž např. vklad některého z navrhovaných práv povolil a vklad jiného navrhovaného práva zamítl. (Vázán návrhem účastníka byl totiž podle ust. §4 odst. 3 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. jen co do označení práv, o jejichž vkladu má rozhodnout.) Toto jeho zákonné oprávnění a zároveň i povinnost nebyly v řízení před ním nijak podmíněny podáním návrhu na provedení částečného vkladu. Proto není na místě argumentace Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, že se jej stěžovatelky v rámci odvolání nedomáhaly. Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že je nutno poskytnout stěžovatelkám ústavní ochranu, neboť napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces tak, jak vyplývá i z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Porušením dalších ústavně zaručených práv a svobod, jichž se stěžovatelky dovolaly, se již Ústavní soud nezabýval, neboť ve svém rozhodnutí vystačil se zjištěním, že bylo porušeno základní právo stěžovatelek, které je zmíněno výše. Z důvodů již uvedených lze dovodit, že totéž ústavně zaručené základní právo stěžovatelek porušil i Katastrální úřad v Českých Budějovicích. Ústavní soud však přesto zamítl návrh na zrušení jeho rozhodnutí (citovaného v záhlaví ústavní stížnosti), neboť ve vztahu k němu nedospěl k názoru (veden snahou o minimalizaci zásahů do rozhodovací činností orgánů veřejné moci), že je třeba je tímto nálezem rušit. Je tomu tak proto, že se rozhodnutí Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích opírá také o jiné závěry např. neuvedení původu (PK) u pozemků evidovaných zjednodušeným způsobem, nedostatek akceptace (přijetí) oprávnění z věcného břemene k užívání domu č.p. 49 než rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. K jejich nápravě či k jejich potvrzení může dojít v dalším řízení před tímto soudem o odvolání proti napadenému správnímu rozhodnutí. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti, co se týče rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona citovaného zákona zrušil. Co se týče napadeného rozhodnutí Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, byl návrh na jeho zrušení zamítnut (§82 odst. 1 citovaného zákona). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. března 2002