ECLI:CZ:US:2002:1.US.235.01
sp. zn. I. ÚS 235/01
Usnesení
I. ÚS 235/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J, advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 86/2001, ze dne 7. 3. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever, ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. 4 C 169/99, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice o 5 655 Kč. Stěžovatel uvedl, že Okresní soud Plzeň - město mu způsobil škodu ve výši 5 655 Kč tím, že svým usnesením, č. j. 1 E 669/97, ze dne 13. 5. 1997 nařídil výkon rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 23 C 389/93, ze dne 5. 8. 1994, a Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 805/96, ze dne 11. 12. 1996, tím, že výkon rozhodnutí byl nařízen ve prospěch osoby, která vůbec nebyla osobou oprávněnou a nemohla být ani účastníkem řízení podle §255 o. s. ř. Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení Okresního soudu Plzeň - město, č. j. 1 E 669/97, odvolání, v němž žádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, které bylo způsobeno jeho nemocí. Krajský soud v Plzni jeho odvolání odmítl s tím, že stěžovateli podle §254 odst. 2 o. s. ř. neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání.
Ústavní soud z přiloženého soudního spisu zjistil, že stěžovatel spatřuje nesprávný úřední postup Okresního soudu Plzeň - sever v tom, že nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nikoli na návrh osob oprávněných, nýbrž na návrh JUDr. S. a to na základě rozhodnutí, která ukládala stěžovateli povinnost zaplatit žalovaným manželům Ž. na nákladech řízení částku 4 905 Kč na účet jejich právního zástupce JUDr. S.
Tím, že soud nařídil výkon rozhodnutí na návrh a ve prospěch osoby, která vůbec nebyla účastníkem řízení, porušil dle názoru stěžovatele §255 o. s. ř. a odpovídá proto za škodu, kterou stěžovateli svým nesprávným úředním postupem způsobil. Protože však obecné soudy náhradu škody stěžovateli podle zákona č. 58/1969 Sb. nepřiznaly, bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud Plzeň - sever považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a procesního postupu obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Z ústavněprávního hlediska jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal, a navíc další námitky, jež stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuplatnil. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny základních práv a svobod zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.
Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k náležitostem spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Rovněž tak porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, Ústavní soud neshledal. Dle odst. 4 téhož článku podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Takovým zákonem ve věci stěžovatele byl zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Obecné soudy při posuzování případu stěžovatele vyšly ze zjištění, že stěžovatel ve skutečnosti žádá náhradu škody způsobenou mu nezákonným rozhodnutím (nikoli nesprávným úředním postupem) a že stěžovatel nevyužil možnost podat proti nezákonnému rozhodnutí - usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 5. 1997, č. j. E 669/97-9, řádné odvolání. Stěžovatel sice odvolání podal, ale to bylo odmítnuto jako opožděné, neboť soud nevyhověl žádosti stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty (§254 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel tak nevyhověl podmínce stanovené §3 zákona č. 58/1969 Sb., a proto soud jeho žalobu zamítl. V postupu obecných soudů Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by nějakým způsobem zasáhlo do základních práv stěžovatele.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu