ECLI:CZ:US:2002:1.US.236.02
sp. zn. I. ÚS 236/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva V. B. zastoupeného advokátem JUDr. Z. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 15 Co 215/2001, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §13 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Návrh na zrušení ustanovení §13 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 9 C 133/94, ve věci žalobců J. J. a M. F. proti žalovanému (stěžovateli) rozhodl, že stěžovatel je povinen prvému žalobci zaplatit částku 106.756 Kč a druhé žalobkyni částku 25.542 Kč a zároveň zamítl návrh na zaplacení příslušenství z této částky.
V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že žalobci jsou právními nástupci (dětmi) zemřelých původních žalobců M. J. a E. J., kteří uplatnili svůj nárok proti stěžovateli podle zákona č. 42/1992 Sb. Soud v této věci rozhodoval ve vztahu k žalobci J. J. podle ustanovení §13 odst. 2 cit. zákona a ve vztahu k M. F. dle ustanovení §13 odst. 3 stejného zákona. Ustanovení §13 odst. 2 tohoto zákona stanoví, že pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva nebo provozuje zemědělskou výrobu v případě zemědělského družstva, musí jí být majetkový podíl vypořádán do 90 dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vypořádání písemně požádala. Podle ustanovení §13 odst. 3 tohoto zákona pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odst. 2, může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po 7 letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak.
Okresní soud konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu transformačního zákona a že tedy mají nárok na vypořádání majetkových podílů, jejichž výše nebyla zpochybněna. Spornou prý proto byl pouze způsob vypořádání těchto majetkových podílů, jelikož žalobci požadovali vypořádání finanční formou, zatímco stěžovatel navrhoval vypořádání věcmi dle výběru žalobců; konkrétně nabídl prvnímu žalobci jednu ideální desetinu blíže specifikované kolny na stroje a přístřešku a druhé žalobkyni stavební materiál. S takto navrhovaným způsobem vypořádání však žalobci nesouhlasili.
Podle názoru okresního soudu z ustanovení §13 odst. 2 a 3 cit. zákona vyplývá, že oprávněné osobě nemusí být její majetkový podíl "vydán", nýbrž "vypořádán" (od nabytí účinnosti zákona č. 144/1999 Sb.). Věřiteli proto musí být majetkový podíl vypořádán nikoliv zásadně v penězích, ale musí mu být poskytnut takový majetkový ekvivalent, který vyjadřuje celkovou hodnotu majetkového podílu. Mezi účastníky tedy údajně existuje závazkový právní vztah, ve kterém může dlužník (stěžovatel) plnit svůj závazek více způsoby a protože dohoda účastníků ani zákon nestanoví pořadí výběru plnění, přísluší dle ustanovení §561 odst. 1 občanského zákoníku právo volby dlužníkovi a věřitel je povinen přijmout zvolený předmět plnění. V souzené věci však soud podrobně odůvodnil, že jak část nabízené kolny na stroje a přístřešku, tak i stavební materiál představují věci za hranicí životnosti, nepoužitelné, nepotřebné, zastaralé a nevyhovující. Takový způsob vypořádání nepovažoval okresní soud za způsob, který je v souladu s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku) a proto rozhodl shora uvedeným způsobem.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Klatovech potvrdil.
Konstatoval totiž, že vypořádání podle zákona č. 42/1992 Sb. může mít rozmanitou podobu a zákon nestanoví, že musí být provedeno jen určitým konkrétním způsobem. V případě rozhodování soudu je prý nutné preferovat "zájem na rozumném a spravedlivém uspořádání vztahů vzniklých z transformace družstva". Volbu způsobu plnění však údajně nelze ponechat jen na libovůli povinné osoby, neboť by tím mohlo dojít k poškození zájmů oprávněných. Proto se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu nalézacího, že je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda nabídka povinné osoby k plnění ve formě konkrétních věcí je v souladu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 občanského zákoníku. V tomto směru neshledal v argumentaci soudu I. stupně pochybení a proto jeho rozhodnutí jako věcně a právně správné potvrdil.
Stěžovatel citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 488/2001, odmítl jako nepřípustné, jelikož nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Shledal je totiž konformním s ustálenou judikaturou vyšších soudů.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že majetkový podíl je nutno charakterizovat jako závazkový právní vztah, kdy oprávněná osoba je v postavení věřitele a má nárok na "vypořádání" majetkového podílu a družstvo v postavení dlužníka má povinnost tento závazek vypořádat. Nic bližšího ze zákonné úpravy údajně nelze dovodit a zejména není žádným právním předpisem určen způsob vypořádání (plnění) majetkového podílu. Původní dikce §13 transformačního zákona stanovila povinnost "vydat majetkový podíl" a k nahrazení těchto slov povinností "vypořádat" majetkový podíl došlo až zákonem č. 144/1999 Sb. K vypořádání majetkového podílu prý může dojít různými způsoby - penězi, věcmi, majetkovými právy či jinými majetkovými hodnotami. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na ustanovení §561 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož "lze-li závazek splnit více způsoby, má právo volby dlužník, nebylo-li dohodnuto jinak". Stěžovatel dovozuje, že povinnost peněžitého plnění by měla být stanovena tehdy, jestliže by povinná osoba odmítla majetkový podíl oprávněné osoby vypořádat, a to zcela nebo jen zčásti, v žádném případě však ne tam, kde povinná osoba poskytla plnění, jež ve své hodnotové sumarizaci vyjadřuje celek vypořádávaného majetkového podílu. Krajský soud prý v napadeném rozsudku nijak neodůvodnil, proč neaplikoval ustanovení §561 občanského zákoníku, a tím se dopustil libovůle v rozhodování.
Stěžovatel dále namítá, že zemědělská družstva nejsou při stávající hospodářské situaci schopna vypořádat všechny oprávněné osoby v peněžité formě. Pokud by proto byla povinna k peněžitému plnění, byla by schopna peněžitou formou vypořádat pouze některé oprávněné osoby, poté by musela na sebe podat návrh na prohlášení konkurzu a tím by byla nastolena nerovnost mezi jednotlivými oprávněnými osobami. Přitom smyslem transformačního zákona není pouze umožnění alternativní zemědělské výroby mimo existující zemědělská družstva, nýbrž také zachování družstev tak, aby byly schopny další činnosti. Stěžovatel proto tvrdí, že vypořádání majetkových podílů pouze peněžitou formou je v rozporu s dobrými mravy.
Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni porušil čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel zároveň uvádí, že ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. je v rozporu s preambulí Ústavy, s čl. 1 Listiny a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a navrhuje jejich zrušení. To proto, že napadené ustanovení stanoví nárok na vypořádání majetkových podílů pouze pro osoby, které se nestaly členy právnické osoby podle transformačního projektu. Osoby, které se staly členem transformované právnické osoby, tak jsou údajně diskriminovány právě z důvodu jejich účastenství na této právnické osobě.
III.
Ústavní soud především konstatuje, že formálně samostatným - leč obsahově v podstatě stejným - návrhem téhož stěžovatele (tzn. ústavní stížností, brojící proti jinému rozsudku Krajského soudu v Plzni, vydanému ve srovnatelné věci, spojenou s návrhem na zrušení citovaných ustanovení transformačního zákona), se již zabýval v usnesení ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 167/2002. Přestože toto usnesení stricto sensu nepředstavuje procesní překážku rei iudicatae, která by vedla k odmítnutí návrhu pro nepřípustnost (§35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit od právního názoru, obsaženého v tomto svém dřívějším usnesení.
K návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení §13 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, proto Ústavní soud především uvádí, že tento stěžovatelův návrh byl podán v rámci tzv. konkrétní kontroly norem podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Základní předpoklad existence tohoto typu řízení spočívá v tom, že "uplatněním" napadených ustanovení "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti". V daném případě je však stěžovatelem samotné transformované družstvo a nikoliv oprávněná osoba, která je členem transformovaného družstva. Je tedy zřejmé, že vznesená námitka ohledně diskriminace členů družstev je - ve vztahu k osobě stěžovatele - již z tohoto důvodu zjevně neopodstatněná, jelikož tvrzená diskriminace se jej bezprostředně nedotýká.
Ústavní soud dále nemohl přehlédnout samotný smysl transformačního zákona a povahu družstev. Podle ustanovení §221 odst. 1 obchodního zákoníku je totiž družstvo "společenstvím neuzavřeného počtu osob založeným za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních anebo jiných potřeb svých členů". Úkolem a smyslem zákona č. 42/1992 Sb. bylo vyřešit a vypořádat majetkové vztahy v družstvech, což bylo nezbytné s ohledem na demokratizační proces po roce 1989. V oblasti zemědělských družstev bylo klíčovým úkolem provést narovnání některých vztahů, vzniklých v důsledku násilné kolektivizace, systematicky prováděné v období komunistického totalitního režimu.
V rámci vypořádání majetkových podílů oprávněných osob zvolil zákonodárce řešení, podle něhož - poněkud zjednodušeně řečeno - osobám, které se nestaly účastníky transformovaného družstva, musel být majetkový podíl vydán (vypořádán) v rámci zákonných lhůt, a to v závislosti na tom, zda oprávněná osoba je či není podnikatelem v příslušném předmětu činnosti. Osoby, které se staly účastníky transformovaného družstva, přitom nárok na vypořádání svého majetkového podílu v rámci režimu napadených ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. nemají. V této skutečnosti však Ústavní soud nespatřuje rysy diskriminace, neboť je podle jeho názoru nutno vycházet z toho, že každá oprávněná osoba měla možnost výběru pro řešení vypořádání svého majetkového podílu v družstvu, a to v závislosti na konkrétních okolnostech: buď se stát účastníkem transformovaného subjektu či naopak se tímto účastníkem nestát. Je totiž třeba vycházet i z toho, že základní kapitál družstva tvoří souhrn členských vkladů, k jejichž splacení se zavázali členové družstva (§223 odst. 1 obchodního zákoníku). Navíc - jak ostatně uvádí (byť v poněkud jiné souvislosti) i sám stěžovatel - úkolem transformačního zákona není jen umožnění alternativní zemědělské výroby mimo existující družstva, nýbrž i zachování družstev, schopných samostatné činnosti. Tento cíl by mohl být jen obtížně naplněn, jestliže by nárok na vypořádání majetkového podílu ex lege vznikl i v případě všech členů transformovaných družstev.
Ústavní soud dále konstatuje, že pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že citovaná ustanovení obsahují - namísto dřívějšího pojmu "vydání" - pojem "vypořádání majetkového podílu" a zejména brojí proti způsobu interpretace pojmu vypořádání v této konkrétní věci, nezbývá než pro stručnost odkázat na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 3/2000 Sb., v němž Ústavní soud zamítl návrh na zrušení slov "vypořádán" a "vypořádání" v §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb., "neboť dospěl k závěru, že tato legislativní úprava není protiústavní, když při ústavně konformní interpretaci a aplikaci této právní normy nedojde k porušení vlastnických práv oprávněných osob".
Protože Ústavní soud neshledal důvod se od citovaného právního názoru odchýlit, dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že návrh na zrušení ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. je zjevně neopodstatněný a z tohoto důvodu jej odmítl [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
IV.
Ohledně vlastní ústavní stížnosti, kterou stěžovatel brojí proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, Ústavní soud shledal, že podstata námitek stěžovatele se koncentruje na otázku interpretace pojmu "vypořádání" v ustanovení §13 zákona č. 42/1992 Sb. Stěžovatel totiž v zásadě uvádí pouze jednotlivé důvody, pro které by k vypořádání majetkového podílu mělo dojít ve formě peněžitého plnění toliko tehdy, jestliže by povinná osoba odmítla majetkový podíl oprávněné osoby vypořádat, a to zcela nebo jen zčásti - nikoli však tehdy, jestliže by povinná osoba poskytla plnění ve výši vypořádávaného majetkového podílu.
K těmto námitkám Ústavní soud v první řadě připomíná, že je mu svěřena ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem proto není a nemůže být sjednocování interpretace jednoduchého práva, kam podstata stížnosti zjevně směřuje.
Z ústavního hlediska Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy interpretovaly citované ustanovení transformačního zákona v zásadě ústavně konformně. Jestliže dovodily, že pojem "vypořádání" nemusí nutně znamenat vypořádání ve formě peněžitého plnění, byť v této konkrétní věci způsob vypořádání, navržený stěžovatelem, považovaly za odporující principu dobrých mravů a proto jej neakceptovaly a rozhodly o povinnosti peněžitého plnění. V tomto právním názoru neshledal Ústavní soud rysy, svědčící pro to, že by vybočoval z mezí ústavnosti.
Jinak řečeno, oba obecné soudy vycházely z toho, že pojem "vypořádání" umožňuje provést vypořádání majetkového podílu v různých formách, nicméně v předmětné konkrétní věci zvolily - ze shora popsaných důvodů - formu vypořádání v peněžité podobě. Jak okresní, tak také i krajský soud tedy v této konkrétní věci pouze interpretovaly citované ustanovení jednoduchého zákona. Proto je zřejmé, že obecné soudy základní práva stěžovatele, jichž se dovolává (vlastnické právo a právo na spravedlivý proces), zjevně neporušily.
Ústavní soud závěrem - shodně s usnesením vydaným pod sp. zn. I. ÚS 167/2002 - uvádí, že podstatou ústavní stížnosti je pouze snaha o přehodnocení právních závěrů obecného soudu, což však - vzhledem k výše uvedenému poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (a nikoliv zákonnosti) - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
V.
Proto Ústavní soud rovněž odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků i ústavní stížnost jako návrh, který je zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu