ECLI:CZ:US:2002:1.US.255.2000
sp. zn. I. ÚS 255/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného advokátem JUDr. V. D., proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 11. 1996, č.j. 11 C 43/92-176, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, č.j. 24 Co 220/99-254, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Kladně návrh stěžovatele na vydání nemovitosti č.p. 241 ve V. se stavebním pozemkem p.č. 314, zahrady p.č. 19/1 a 775/18 v katastrálním území V., zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Kladno pro obec a katastrální území V. na listě vlastnictví č. 1 (dále jen "předmětné nemovitosti").
V odůvodnění tohoto rozsudku soud zejména uvedl, že předmětné nemovitosti vlastnila stěžovatelova matka M. Š. a že stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podle ust. §6 odst. 1 písm. g) citovaného zákona se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V souzené věci bylo sice prokázáno, že M. Š. prodala předmětné nemovitosti v tísni, avšak prokázán nebyl další předpoklad, a to nápadně nevýhodné podmínky prodeje, neboť revizní znalecký posudek potvrdil, že ocenění předmětných nemovitostí v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy bylo provedeno přesně podle ustanovení §14 odst. 3 vyhlášky č. 73/1964 Sb. Stěžovatel neprokázal ani jiné nápadně nevýhodné podmínky, které spatřoval v tom, že se jeho rodiče mohli přestěhovat do nemovitosti a uvolnit tak stávající byt jejich synovi I. Toto tvrzení považoval soud za účelové; uvedl, že lze mít vážné pochybnosti i tom, zda by vůbec k přestěhování do nemovitosti mohlo kdy dojít, protože by nastal problém s uvolněním místnosti, již v domě užívali C., přičemž k obývání byla pouze jedna místnost bez sociálního zařízení a bez vody.
Tento rozsudek Okresního soudu v Kladně byl nejdříve částečně potvrzen a částečně změněn rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č.j. 24 Co 115/97-211, leč toliko ve výrocích o nákladech řízení. Ústavní soud ČR svým nálezem ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. I. ÚS 436/97, uvedený rozsudek krajského soudu zrušil, neboť výroková část rozsudku postrádala výrok ve věci samé, byť z odůvodnění tohoto rozsudku bylo možné dovodit, že krajský soud zřejmě chtěl odvolání stěžovatele zamítnout. Krajský soud v Praze pak napadený rozsudek ze dne 3. 11. 1999, č.j. 24 Co 220/99-254, v zamítavém výroku o věci samé potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku se krajský soud ztotožnil se závěry soudu I. stupně v tom, že M. Š. prodala státu - MNV V. dům č.p. 241 se stavební parcelou č. 314 a zahradami č. 19/1 a 778/18 ve V. v tísni, a že kupní smlouva, na jejímž základě se uskutečnil převod předmětných nemovitostí za kupní cenu 19.287,40,- Kč, nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. To proto, že i když převáděný dům nesplňoval kritéria domu obytného, byla kupní cena sjednaná podle §14 odst. 3 vyhlášky č. 73/1964 Sb. "ve výši výjimečné náhrady" odpovídající náhradě za rodinný domek v osobním vlastnictví. Tato cena byla prý pro právní předchůdkyni stěžovatele výhodná, protože byla mnohonásobně vyšší než kolik by mohla činit při jejím výpočtu podle zásad obsažených v §14 odst. 1 cit. vyhlášky vztahujících se na stavby v soukromém vlastnictví. Nebyla tak narušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění, neboť poskytnutá kupní cena (plně respektující v té době platný oceňovací předpis), byla zcela adekvátní v tu dobu objektivně daným podmínkám. Námitka stěžovatele, že aplikací citované vyhlášky, která byla zaměřena proti soukromým vlastníkům tzv. živnostenských domů, byla porušena jeho základní práva ve smyslu §1 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., proto není relevantní. Nelze prý též přisvědčit stěžovateli, pokud namítal zhoršení bytových možností své matky a celé rodiny a uváděl, že se v nemovitosti nacházela jediná obytná místnost obývaná nájemníky a v přízemí provozovna MNV, se kterými matka nemohla volně disponovat dle vlastní úvahy. Podle tehdy platných předpisů totiž vlastník neměl ve vztahu k bytům v domě práva obdobná právům vlastníka rodinného domu, ani nemohl žádat tehdejší národní výbor ve smyslu ust. §391 občanského zákoníku o zrušení užívacích práv uživatele bytu kvůli vlastní potřebě bydlení, a nemohl se tedy bez dalšího do uvolněného bytu nastěhovat, ani do něj umístit svého syna. Místnosti nesloužící k bydlení v domě v soukromém vlastnictví pak mohl užívat jen na základě rozhodnutí tehdejšího národního výboru. Ostatně ani právní předchůdkyně stěžovatele ani nikdo z její rodiny v době před uzavřením kupní smlouvy v domě nikdy nebydlel. Proto prý soud I. stupně správně dovodil, že v konkrétním případě nepřešly předmětné nemovitosti na stát způsobem upraveným v ust. §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., když význam v tomto směru nelze přikládat ani tvrzení stěžovatele, že v předmětných nemovitostech byl uskladněn stavební materiál v hodnotě 14.000,- Kč, o který jeho rodiče přišli.
Pro úplnost krajský soud dále uvedl, že věc nemůže být posouzena ani podle §6 odst. 1 písm. j) citovaného zákona, neboť v něm stanovená restituční podmínka předpokládá, že k přechodu nemovitostí na stát došlo na základě správního rozhodnutí o vyvlastnění, aniž by byla vyplacena náhrada. V daném případě však přešly předmětné nemovitosti na stát na základě kupní smlouvy, čímž je také vyloučena možnost aplikace §6 odst. 2 za použití §2 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, neboť převod vlastnictví na stát na základě kupní smlouvy není případem, který by nebyl v. §6 odst. 1 restitučního zákona výslovně uveden.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel v zákonné lhůtě ústavní stížnost, v níž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a zprostředkovaně též čl. 11 odst. 1, 4 Listiny a čl. 1 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Namítá, že bylo třeba zkoumat - v souladu s názorem Ústavního soudu obsaženým v nálezu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. IV. ÚS 436/97 - zda k uzavření kupní smlouvy došlo za okolností obvyklých v každém právním státě; v takovém státě je však stěží přijatelný stav, kdy státní orgán rozhodne o tom, na koho občan nemovitost smí či nesmí převést a dokonce si svým postupem vynutí její převod na stát, což se stalo právě v jeho případě.
Stěžovatel dále uvádí, že byl-li prokázán nátlak na jeho matku, pod kterým podepsala kupní smlouvu, pak byla prokázána i neplatnost této kupní smlouvy, neboť i podle tehdy platného občanského zákona (§37) právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Jak však bylo před soudy obou stupňů prokázáno, svobodný úmysl matky zcizit předmětné nemovitosti nikdy neexistoval. Neplatný byl v té době i úkon, který svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel (ust. §39 zák. č. 40/1964 Sb.). Jinak než za obcházení zákona pak nelze kvalifikovat nátlak funkcionářů státní správy, kteří jím v daném případě zastřely vyvlastnění, čímž zabránily matce stěžovatele v možnosti účinně se bránit a uplatnit svá práva před správními orgány v případě návrhu na vyvlastnění. Tyto skutečnosti soudy opomenuly, jestliže uvažovaly jen v mezích znaleckého ocenění předmětných nemovitost, neboť navíc není jisté, zda by v řádném vyvlastňovacím řízení k vyvlastnění vůbec došlo. Rovněž je prý otázkou, zda by se správní řízení (o vyvlastnění) neprotáhlo, a zda by tudíž - v případě vyvlastnění předmětných nemovitostí - nebyla aplikována již nová oceňovací vyhláška č. 43/1969 Sb., která v důsledku politických změn v roce 1968 podstatným způsobem změnila hodnotu uvedených nemovitostí.
Proto je stěžovatel názoru, že k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo bez právního důvodu, a že je tedy nadbytečné prokazovat podmínku nevýhodnosti kupní smlouvy, která je neplatná od samého počátku. Je tedy přesvědčen, že na vydání předmětných nemovitostí se vztahuje nejen ust. §6 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, ale i ust. §6 odst. 2 věta druhá citovaného zákona. Jelikož soudy obou stupňů nevyvodily z uvedených skutečností patřičné právní závěry, došlo prý i k porušení zásad spravedlivého procesu podle čl. 90 Ústavy ČR a podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
K ústavní stížnosti se vyjádřil pouze účastník řízení - Krajský soud v Praze, který uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, z něhož vyplývá, že bral v úvahu všechny námitky stěžovatele, kterými argumentuje v ústavní stížnosti. Vedlejší účastník - obec V.se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům
Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho ústavnímu vymezení (čl. 83 Ústavy) - přísluší zkoumat rozhodnutí orgánu veřejné moci a řízení, jež jim předchází, toliko z hlediska možného protiústavního zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. V tomto směru z obsahu spisu vyplynulo, že stěžovateli bylo zaručeno jeho základní právo v souladu s článkem 36 odst. 1 Listiny, neboť mu nebyla odepřena možnost domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Této možnosti ostatně také využil. Co se týče námitky, že došlo k porušení čl. 11 odst. 1, 4 Listiny, je třeba poukázat na to, podle ustálené judikatury je článkem 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, tj. konstituované a tedy již existující, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Ani v tomto směru tedy nelze stěžovateli přisvědčit.
Pokud jde konkrétně o původně uplatněný restituční titul podle ust. §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy nepochybily, jestliže usoudily, že tento titul není dán, neboť nebyla prokázána existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy, kterou matka stěžovatele převedla předmětné nemovitosti na stát. Závěr obecného soudu byl opřen především o zjištění, že cena za nemovitosti byla stanovena podle pravidel pro oceňování upravených ve vyhlášce č. 73/1964 Sb., dokonce výhodněji, než mohla být stanovena skutečně, neboť tato cena odpovídala náhradě za rodinný domek, ačkoliv dům převáděný v rámci předmětných nemovitostí kritéria takového domu nesplňoval. Tato argumentace se jeví Ústavnímu soudu jako přesvědčivá a přiléhavá. V souladu se stávající judikaturou - pokud jde posouzení nápadně nevýhodných podmínek - jsou i závěry obecných soudů týkající se zhodnocení tvrzených bytových obtíží příbuzných stěžovatele, jež chtěli řešit obýváním předmětných nemovitostí, takže prý byl pro ně jejich "tísní vynucený" převod nevýhodný. Zde Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp.zn. II. ÚS 53/95 Sb., uveřejněný ve sbírce nálezů a usnesení č. 4, C.H.BECK, ročník 1995, II. díl, pod č. 53. Z něho vyplývá, že při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou. Tak tomu však - jak vyplývá z obsahu spisu a z argumentace obecných soudů - v souzené věci nebylo.
Podle názoru stěžovatele byl v daném případě naplněn i restituční titul podle ust. §6 odst. 2 cit. zákona, neboť věc přešla na stát v důsledku neplatné kupní smlouvy bez právního důvodu. Ústavní soud dovozuje, že ani v tomto směru není obecným soudům co vytknout. Stěžovatel totiž uplatnil námitku neplatnosti uvedené kupní smlouvy až v ústavní stížnosti a nově uvedl také většinu důvodů této neplatnosti. Soudy I. a II. stupně tedy ani neměly možnost se touto námitkou zabývat. V tomto směru Ústavní soud uvádí - shodně se svým stanoviskem vyjádřeným již v usnesení ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 446/01 - že pokud stěžovatel namítá absolutní neplatnost kupní smlouvy, jíž přešly předmětné nemovitosti na stát, bylo třeba domáhat se vlastnického práva příslušnou určovací žalobou, nikoli tedy na podkladě restitučních titulů, ať již podle ust. §6 odst. 1 písm. g) nebo podle ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jež na takový případ (s ohledem na jejich výslovné znění) nedopadají.
Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu