ECLI:CZ:US:2002:1.US.256.01
sp. zn. I. ÚS 256/01
Usnesení
I. ÚS 256/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného advokátem Mgr. P. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. 7 To 629/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 2T 17/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že byl porušen čl. 1 Ústavy, dle kterého je Česká republika svrchovaným jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana, dále pak mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, čl. 8 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů stanovených zákonem, čl. 36 odst. 1 Listiny z hlediska práva na spravedlivý proces a konečně čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Uvedl, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou byl uznán vinným spácháním trestného činu zanedbání povinné výživy podle ustanovení §213 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit jednáním uvedeným ve výroku shora citovaného rozhodnutí. Za toto jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Dle sdělení stěžovatele bylo ve smyslu ust. §59 odst. 2 trestního zákona současně rozhodnuto o uložení přiměřené povinnosti, spočívající v náhradě dlužného výživného k rukám J. a J. D.
Stěžovatel konstatoval, že soud prvního stupně odůvodnil své skutkové i právní závěry poukazem na výsledky provedeného dokazování, a to zejména s ohledem na obsah rozhodnutí opatrovnického soudu ve věci péče o jeho nezletilé děti, výslech svědků J. a J. D., jakož i na další listinné důkazy. Na základě těchto důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že bylo v důkazním řízení před soudem bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že jednání, kladeného stěžovateli za vinu, se dopustil, a proto uznal stěžovatele vinným shora uvedeným trestným činem. Podle názoru stěžovatele se soud měl zabývat jeho námitkami, uplatněnými při obhajobě, a to v tom smyslu, že děti byly předány v inkriminované době do péče příbuzných stěžovatele (byť nebylo v dané věci pravomocně rozhodnuto opatrovnickým soudem o svěření nezletilých dětí do péče jiného), jakož měl vzít dle mínění stěžovatele v úvahu okolnost, že stěžovatel v uvedené době naspořil svým nezletilým dětem značnou část finančních prostředků.
Stěžovatel podal proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí obecného soudu odvolání, v němž namítal pochybení soudu v tom, že se nedůsledně vypořádal se splněním zákonných předpokladů pro dovození trestní odpovědnosti stěžovatele, a to zejména ve vztahu k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle ust. §213 odst. 1 trestního zákona. Současně se stěžovatel domáhal aplikace ust. §214 trestního zákona o účinné lítosti a požadoval zproštění obžaloby.
Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Stěžovatel namítal, že odůvodnění odvolacího soudu je velmi stručné a je zúženo pouze na poukaz správnosti skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud ztotožnil. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že počátek jeho vyživovací povinnosti lze stanovit pouze od okamžiku, kdy rozsudek o výchovném opatření nabude právní moci (jestliže soud zvolil postup podle ust. §45 odst. 1 zákona o rodině, bylo dle názoru stěžovatele jeho povinností vymezit rozsah práv a povinností těchto osob k nezletilým dětem. Pokud se tak pravomocně nestalo, jeho vyživovací povinnost údajně nebyla dána). V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby se Ústavní soud "výjimečně, proti jiným případům" otázkou provedeného dokazování zabýval a právní závěry obecných soudů, pojatých do napadených rozhodnutí, přezkoumal.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce skutkové i právní, jakož i na základě vyjádření obecných soudů, dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl obecnými soudy uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle ust. §213 odst. 1 trestního zákona. Podle zjištění soudu prvního stupně spáchal tento trestný čin tak, že v době od 1. 5. 1998 do 21. 3. 2000 neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem H. D., J. D. a R. D., vyplývající z ust. §85 zákona o rodině. V době, kdy jeho nezletilé děti byly na základě usnesení o předběžném opatření Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 30. 4. 1998, č. j. Nc 1305/98-6, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 16 Co 320/98, předány do péče manželů J. D. a J. D., bylo podle jeho schopností, možností a majetkových poměrů přispívat na jejich výživu částkou 400 Kč na dceru H., částkou 300 Kč na dceru J., a částkou 300 Kč na syna R., tj. 1 000 Kč měsíčně, takže jim dluží na nezaplaceném výživném celkovou částku ve výši 23 000 Kč.
V návaznosti na výše uvedené byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Byla mu rovněž uložena povinnost, aby podle svých schopností, možností a majetkových poměrů ve zkušební době uhradil dlužné výživné k rukám J. a J. D.
V odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně uplatnil stěžovatel v podstatě shodné námitky jako ve své ústavní stížnosti. Odvolací soud se podle názoru Ústavního soudu s námitkami stěžovatele právně relevantním způsobem vypořádal. Shledal, že soud prvního stupně učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování a po právní stránce jednání stěžovatele správně kvalifikoval. Jako předběžnou otázku ve smyslu ust. §9 odst. 1 trestního zákona bez pochybení vyřešil výši výživného, které měl stěžovatel vůči svým nezletilým dětem v kritické době platit. Správně rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že není možno považovat za plnění vyživovací povinnosti skutečnost, že stěžovatel dětem určitou finanční částku (údajně za kritické období) naspořil. Ústavní soud, stejně jako soud odvolací, k uvedenému podotýká, že vkladní knížky stěžovatel zakládal až 18. 9. 2000, tedy krátce před vynesením rozsudku soudu prvního stupně, a to mimo inkriminované období, kdy byly nezletilé děti v péči manželů J. a J. D. (tj. od 1. 5. 1998 do 21. 3. 2000). S ohledem na opakující se nesprávnou argumentaci stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve svém postupu zcela opomenul zohlednit rozhodující okolnost, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud nejsou samy schopny se živit (§85 odst. 1 zákona o rodině).
Pochybení neshledal Ústavní soud ani ve výroku o trestu. Trest odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen v dolní polovině sazby ust. §213 odst. 1 trestního zákona, odpovídá všem zákonným hlediskům rozhodným pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.
K námitce stěžovatele ohledně dokazování před obecnými soudy Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které se může Ústavní soud zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní předpisy, v daném případě zejména právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, rovnost účastníků, právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K takovému vybočení však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud neshledal v předmětné věci zásah do základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu