ECLI:CZ:US:2002:1.US.289.01
sp. zn. I. ÚS 289/01
Usnesení
I. ÚS 289/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., zastoupené advokátkou JUDr. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Co 33/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Uvedla, že napadeným rozsudkem byla dotčena zejména ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i ve smyslu čl. 96 Ústavy. Konstatovala, že Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se mění předchozí rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 7 C 25/99, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 8. 2000, ve vyhovujícím výroku tak, že návrh, aby byl žalovaný Z. M. (v této stížnosti dále jen "vedlejší účastník") povinen přispívat na výživu stěžovatelky další částkou ve výši 5 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 19. 2. 1999, zamítá a vedlejšímu účastníkovi se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek. Současně bylo dle sdělení stěžovatelky rozhodnuto, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 18 225 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a dále zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 2 262,50 Kč.
Uvedla, že soud prvního stupně jí ve smyslu ust. §93 zákona o rodině přiznal výživné rozvedené manželky ve výši 5 000 Kč měsíčně. Stěžovatelka konstatovala, že podle závěru odvolacího soudu údajně neprokázala, že jsou splněny podmínky ust. §93 zákona o rodině, a proto nebylo na místě jejímu návrhu vyhovět.
Stěžovatelka vytýkala odvolacímu soudu "nedostatečné a naprosto formální" provedení důkazů, což ve svém důsledku znamenalo, že skutkový stav rozhodný pro posouzení věci nebyl dostatečně zjištěn, což mělo za následek naprosto nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud k důkazům provedeným soudem prvního stupně dle mínění stěžovatelky nepřihlédl a řádně se věcí nezabýval. Uvedla, že odvolací soud zcela opomenul celou řadu důkazů v předchozím řízení provedených, z nichž se jednoznačně podává, že se byla v roce 1998 nucena obrátit o pomoc na Občanské sdružení v Praze 4, aby jí poskytli přístřeší a aby byla posléze ubytována v azylovém domě, až jí byl následně (v důsledku této situace) přidělen mimořádně byt.
Podle názoru stěžovatelky soud v napadeném rozsudku taktéž pochybil i v právním hodnocení celé věci. Pokud soud dospěl k závěru, že v daném případě nelze aplikovat ust. §93 zákona o rodině, ve znění platném po 1. 8. 1998, z toho důvodu, že toto ustanovení souvisí s ust. §24b citovaného zákona po novele, přičemž stěžovatelka s rozvodem souhlasila, nepostupoval správně. Namítala, že ust. §93 cit. zákona výslovně stanoví, že soud může rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle ust. §91 odst. 2 zákona o rodině. Stěžovatelka argumentovala tím, že samotná okolnost, že s rozvodem manželství vyslovila souhlas, nic nemění na skutečnosti, že rozvodem jí byla způsobena závažná újma a že tedy lze aplikovat ust. §93 zákona o rodině.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce formální i věcné dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud se ve svém rozhodování musel nejprve zabývat otázkou, zda stěžovatelka před podáním své ústavní stížnosti vyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky, které jí platná právní úprava umožňuje (viz ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k okolnosti, že stěžovatelka nesouhlasila se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, přičemž v dané věci bylo odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, případným dalším procesním prostředkem by mohlo být dovolání. Vzhledem k ust. §237 o. s. ř., v platném znění, však dovolání v předmětné věci není přípustné. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud věc uzavřel tak, že stěžovatelka před podáním své stížnosti využila všech procesních prostředků a její návrh byl proto shledán přípustným.
Ze spisového materiálu vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 39 C 340/97-18, bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno dne 6. 8. 1998, nezletilé děti byly pro dobu po rozvodu svěřeny stěžovatelce. Příčinou rozvodu manželství byla okolnost, že vedlejší účastník nadměrně konzumoval alkohol a navazoval mimomanželské vztahy. Po rozvodu manželství se stěžovatelka nedohodla s vedlejším účastníkem na bydlení v jeho domě, odstěhovala se proto do azylového domu, kde bydlela do 20. 5. 1999. Poté jí byl přidělen byt, kde platí měsíčně na nájemném 4 718 Kč. Stěžovatelka dosahuje průměrného příjmu 5 793 Kč a pobírá sociální dávky. Vedlejší účastník po rozvodu manželství prodal dům v Praze 4 za 4 miliony Kč, za 2 miliony Kč koupil dům v Mnichovicích a 2 miliony Kč vrátil na základě dohody svým rodičům. Soud při stanovení výživného vycházel z toho, že vedlejší účastník mohl dosahovat příjmů až 13 000 Kč.
Odvolací soud se zabýval interpretací a aplikací §93 zákona o rodině, ve znění z. 91/1998 Sb. Konstatoval, že podle přechodných ustanovení novely zákona o rodině (čl. VIII, odst. 5. z. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů) se ustanoveními tohoto zákona řídí i právní vztahy vzniklé před 1. 8. 1998. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že na výživné se použije v daném případě novelizované ustanovení §93 zákona o rodině. Ve smyslu ustanovení §93 odst. 1 zákona o rodině po novele může soud rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle §91 odst. 2. Ve smyslu ust. §93 odst. 2 cit. zák. lze výživné podle ust. §93 odst. 1 přiznat nejdéle na dobu tří let po rozvodu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že" .... vzhledem k tomu, že jde o novelizované ustanovení, navazuje na ostatní ustanovení novely zákona o rodině, a to především na ust. §24b, podle kterého soud nevyhoví návrhu na rozvod manželství, s nímž nesouhlasí manžel, který se na rozvratu manželství převážně nepodílel porušením manželských povinností a jemuž by byla způsobena zvlášť závažná újma, pokud mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství. Pokud však spolu manželé nežijí po dobu delší než tři roky, soud manželství rozvede, jsou-li splněny podmínky §24, musí soud při přiznání nároku zkoumat, zda byly splněny skutkové podmínky §24b, neboť manželství bylo rozvedeno podle zákona platného do 1. 8. 1998".
V projednávané věci odvolací soud zjistil z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, že návrh na rozvod podal vedlejší účastník, stěžovatelka s rozvodem manželství souhlasila. Uvedl, že soud prvního stupně shledal příčiny rozvratu manželství pouze na straně vedlejšího účastníka, tedy konstatoval, že stěžovatelka se převážně na rozvratu manželství nepodílela. V řízení neuplatnila, že jí rozvodem vznikne zvlášť závažná újma. Obvodní soud pro Prahu 4 proto manželství rozvedl s tím, že oba manželé nemají zájem na dalším setrvání manželství. Odvolací soud, v návaznosti na výše uvedené, dospěl k závěru, že ..."za této situace může stěžovatelka těžko uplatňovat nárok na výživné proto, že jí rozvodem vznikla zvlášť závažná újma, když sama nechtěla v manželství setrvat".
Ústavní soud při posuzování předmětné věci shledal v postupu obecných soudů určité nedostatky. Odvolací soud zcela adekvátně reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí na okolnost, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že doklady vedlejšího účastníka o výši příjmů jsou nevěrohodné a že je nutno vycházet z úrovně výdělků, kterých by mohl běžně dosahovat. Pokud odvolací soud vycházel z částky ve výši 12 000 Kč, měl blíže rozvést, jakým způsobem byla tato částka stanovena. Na straně druhé však je třeba zohlednit skutečnost, že odvolací soud ve své úvaze o výdělkových možnostech vedlejšího účastníka nevycházel pouze formálně z důkazu, předloženého vedlejším účastníkem (jednalo se o částku ve výši 6 200 Kč, představující jeho čistou mzdu), a objektivně zohlednil reálně dosažitelné příjmy vedlejšího účastníka na základě nepřímých důkazů. Ústavní soud podotýká, že tento způsob hodnocení důkazů v předmětné věci svědčil ve prospěch stěžovatelky. Odvolací soud současně ověřil údaje o příjmu stěžovatelky, který na rozdíl od 5 793 Kč, uvedených při jednání okresního soudu, činil v roce 2000 částku 9 031,70 Kč. Za těchto okolností pak odvolací soud vycházel při rozhodování o věci samé.
Ústavní soud se však neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu v otázce interpretace ust. §93 zákona o rodině ve vazbě na ustanovení §24b citovaného zákona po novele. Z ustanovení čl. VIII zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o rodině, odst. 5. posl. věta za středníkem, vyplývá, že vznik právních vztahů, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé do 31. 7. 1998, se posuzují podle dosavadních předpisů. Vzhledem k okolnosti, že manželství bylo pravomocně rozvedeno 6. 8. 1998, pak i otázka výživného rozvedené manželky se již bude posuzovat podle zákona o rodině po novele (v tomto ohledu odvolací soud ve svých závěrech nepochybil).
Manželství účastníků bylo rozvedeno dle zákona o rodině před jeho novelizací, a proto pro stěžovatelku neměl a nemohl mít její souhlas s rozvodem manželství jakoukoli právní relevanci (resp. případnou souvislost) ve vazbě na ust. §93 zákona o rodině po novele. Zákon o rodině po novele ostatně žádnou takovou provázanost mezi citovanými ustanoveními neobsahuje. Uplatnění nároku na výživu rozvedeného manžela v rozsahu stejné životní úrovně není vázáno na předchozí rozhodování soudu podle ustanovení §24b, není však ani vyloučeno. V této souvislosti je třeba upozornit na rozdílnou formulaci tvrdostní klauzule v rámci ustanovení §24b a §93 odst. 1 zákona o rodině. Zatímco pro nepovolení rozvodu musí bránící se manžel (dle ustanovení §24b cit. zákona) prokázat, že by mu rozvodem vznikla "zvlášť závažná újma", v případě uplatňování nároku na výživu ve smyslu ust. §93 odst. 1 pak stačí prokázat pouze existenci "závažné újmy". V rozporu s takto stanovenou zákonnou dikcí se však odvolací soud zabýval existencí "zvlášť závažné újmy", ač jeho závěry měly být opřeny o existenci pouze "závažné újmy". Byť se jedná u obou shora citovaných zákonných ustanovení obsahujících obdobnou terminologii (závažná újma a zvlášť závažná újma) o neurčité pojmy, je dle názoru Ústavního soudu třeba mezi nimi rozlišovat a uvedenou terminologii citovat, aplikovat i interpretovat v souladu se zákonnou dikcí, a to tím spíše, že o takový výklad je pak opřeno rozhodnutí o věci samé.
Ústavní soud, i přes určité nedostatky v postupu obecných soudů, dospěl k závěru, že z hlediska práva na spravedlivý proces nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva a svobody stěžovatelky. Obecné soudy se podrobně zabývaly majetkovými a výdělkovými možnostmi obou účastníků (srov. např. IV. stranu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), zohlednily jejich reálnou dosažitelnost, jakož i všechny ostatní okolnosti (zejména další vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka). Pokud odvolací soud věc uzavřel tak, že stěžovatelka nenavrhla žádné další důkazy, kterými by byla prokázána vysoká životní úroveň vedlejšího účastníka, vycházel odvolací soud správně z důkazů provedených soudem prvního stupně, jakož i z vlastního hodnocení dané věci. Z uvedených důkazů nevyplývá, že by stěžovatelce vznikla rozvodem manželství závažná újma. Zároveň z těchto důkazů nelze dovodit závěr, že by vedlejší účastník mohl, resp. byl povinen přispívat ze svých příjmů na výživu stěžovatelky ve smyslu ustanovení §93 zákona o rodině.
Ústavní soud po podrobném zvážení předmětné věci považuje tento právní závěr (viz shora) za adekvátní a spravedlivý. Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo v uvedeném případě k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a proto její návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu