ECLI:CZ:US:2002:1.US.294.02
sp. zn. I. ÚS 294/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného advokátem JUDr. S. F., proti výroku II. usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 23 C 73/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 15 Co 192/2002 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud Plzeň - město v právní věci stěžovatele o uložení povinnosti vystavit doklad o souhrnných údajích uvedených ve mzdových listech řízení zastavil, neboť žalobce - stěžovatel vzal žalobu zpět. Ve výroku II. napadeného usnesení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že se účastníci řízení neshodli v důvodech, proč byla žaloba vzata zpět. Stěžovatel tvrdil, že ji vzal zpět v důsledku plnění žalovaným a požadoval náhradu nákladu řízení. Žalovaný trval na tom, že požadované listiny poskytl stěžovateli již dříve a proto též žádal o náhradu nákladů řízení. Okresní soud rozhodl aplikovat v dané věci ustanovení §150 o.s.ř. v jehož důsledku nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů, především prý s ohledem na neobvyklý průběh předmětného řízení. Žalovaný sice předložil doklady, z nichž plyne, že vedení sporu bylo nadbytečné, avšak stěžovatel zpochybnil originálnost těchto listin. U soudu proto vznikla pochybnost o jejich pravosti, avšak zda se jedná o originál listiny či o falšovanou listinu, by mohl prokázat pouze znalecký posudek. Jen v takovém případě by prý soud mohl dospět k závěru, že žaloba byla od počátku důvodná a pak by byl stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení (dle §146 odst. 2 o.s.ř.). Okresní soud považoval tyto okolnosti za okolnosti hodné zvláštního zřetele odůvodňující použití ustanovení §150 o.s.ř. a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni v záhlaví napadeným usnesením rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město v části napadeném odvoláním, tj. ve výroku o nákladech řízení, potvrdil. Krajský soud konstatoval, že nelze jednoznačně tvrdit, že žaloba byla z procesního hlediska podána důvodně, jestliže žalovaný uplatněný nárok stěžovateli uspokojil. Nelze přehlédnout ani to, že žalovaná strana tvrdila a prokazovala, že uplatňovaný nárok splnila ještě před podáním žaloby a poté jej plnila údajně opakovaně. Proto nebylo možné dospět k závěru, že je třeba využít §146 odst. 2 o.s.ř. Dle názoru krajského soudu nastupuje aplikace obecného ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledků, jestliže bylo řízení zastaveno, nikoli tedy použití §150 o.s.ř., jak uvedl soud I. stupně, protože jeho užití žádné okolnosti nenasvědčují. Okresní soud se prý v odůvodnění svého usnesení neměl - jelikož ve věci neprováděl dokazovaní - vůbec zabývat věcí samou a zmiňovat pochybnosti o pravosti předložené listiny. Krajský soud dále zdůrazňuje, že ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatele, že okresní soud nevyhověl jeho důkazním návrhům a že neuvedl, proč tak neučinil. Soud totiž dokazování neprovádí, byla-li vzata žaloba zpět. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud uvažuje pouze z procesního hlediska o tom, který z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Pokud nelze jednoznačně procesní zavinění účastníka dovodit, přichází v úvahu použití §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily napadenými usneseními jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Podle mínění stěžovatele jsou rozhodnutí soudu nezákonná a soud prý vůbec nepřihlédl k ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., tzn. "byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný". Stěžovatel se domnívá, že právě dobrovolné uspokojení nároku žalovaným je tím hlediskem, na jehož základě by měl soud posoudit, že jde o důvodně podaný návrh. Stěžovatel dále uvádí, že žalobce zpětvzetí činí proto, aby se vyhnul rozhodnutí ve svůj neprospěch, neboť v době vyhlášení rozsudku by již uplatněné právo neměl (zaniklo před vyhlášením rozsudku). Stěžovatel je proto přesvědčen, že má právo na to, aby mu žalovaná strana nahradila náklady řízení.
Stěžovatel proto navrhuje usnesení Okresního soudu Plzneň-město ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 23 C 73/2001 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 15 Co 192/2002 zrušit. Současně Ústavnímu soudu navrhuje, aby mu přiznal náhradu nákladů řízení a náhradu nákladů právního zastoupení ve smyslu §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy ohledně nákladů řízení, přičemž namítaná intenzita tvrzené protiprávnosti zjevně nedosahuje ústavněprávního rozměru. Ústavní soud opakovaně připomíná, že mu nepřísluší posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud usuzuje, že sporným ustanovením jednoduchého práva je ustanovení §146 o.s.ř., jež dle jeho mínění obecné soudy interpretovaly ústavně konformně. Nesdílí proto názor stěžovatele, že obecné soudy v souzené věci chybně aplikovaly ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. namísto ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud je toho názoru, že Okresní soud Plzneň - město a zejména Krajský soud v Plzni - jenž pochybení soudu prvého stupně, tzn. nedostatečně podložené použití §150 o.s.ř. v napadeném rozhodnutí, odstranil - svůj postup ve věci logicky a přesvědčivě odůvodnil. Interpretace, kterou použil Krajský soud v Plzni, z mezí ústavnosti zjevně nevybočila.
Stěžovateli je třeba připomenout, že protiústavnost napadeného rozhodnutí nelze spatřovat toliko v jeho odlišném názoru na interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy rozhodovaly v rámci zákonem stanovené diskrece a v tomto směru se nedopustily protiústavního pochybení.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ani podle 83 odst. 1 cit. zákona (argumentum a contrario) možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení ani na náhradu nákladů jeho právního zastoupení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu