ECLI:CZ:US:2002:1.US.298.01
sp. zn. I. ÚS 298/01
Usnesení
I. ÚS 298/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. J. K., zastoupeného JUDr. E. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 600/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 18 C 186/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 600/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 18 C 186/97, ve výrocích, kterými mu bylo uloženo, aby zaplatil žalobkyni v daném právním sporu, M. D., částku 17 000 Kč.
Podle názoru stěžovatele byly právní závěry Městského soudu v Praze o platnosti uznání dluhu "v podstatě neodůvodněny" a navíc prý byly vysloveny v rozporu se závěry Nejvyššího soudu ohledně náležitostí vůle v souvislosti s bezprávnou výhružkou (mj. rozsudek sp. zn. 3 Cdon 1522/96). Stěžovatel uvedl, že soud okolnosti donucení k podpisu uznání dluhu bagatelizoval jako pouhou informaci o možnosti podání trestního oznámení, přičemž z jeho výpovědi a výpovědi svědka L. P. je prý naprosto evidentní, že žalobkyně vyžadovala písemné úkony přímou hrozbou podání trestního oznámení. Po vynucení podpisu podle stěžovatele neexistujícího dluhu pak žalobkyně prý "stejně trestní oznámení podala a tedy je navíc získala lstí". V těchto okolnostech spatřuje stěžovatel porušení svých shora uvedených ústavně zaručených základních práv.
Městský soud v Praze, jakož i Obvodní soud pro Prahu 6 ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti pouze odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a proto postačí na tuto judikaturu odkázat a pouze stručně připomenout, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není obecným soudům nadřízen, může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem ústavních předpisů a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu.
Ze shromážděných podkladů Ústavní soud zjistil, že v daném případě se žalobkyně M. D. domáhala po stěžovateli zaplacení částky 230 031 Kč, tvořené částkou 82 513 Kč požadované z titulu náhrady škody, částkou 83 518 Kč z titulu ušlého zisku, částkou 47 000 Kč z titulu poskytnuté zálohy, a částkou 17 000 Kč z titulu půjčky. Soudy obou stupňů žalobkyni vyhověly pouze co se týče naposled jmenované částky, ve zbytku byl návrh soudem prvního stupně zamítnut. Zamítavý výrok byl posléze odvolacím soudem zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení. Právě výrok, ukládající stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč, vymáhané z titulu půjčky (přesněji jejího doplatku), požadoval stěžovatel zrušit. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v řízení prokázala (výpověď svědků, listinné důkazy), že poskytla stěžovateli půjčku, splatnou nejpozději 31. 10. 1992. Ke vznesené námitce promlčení soud nepřihlédl, neboť písemným uznáním závazku došlo k prodloužení promlčecí lhůty, ve které byl návrh podán u soudu. Námitka absolutní neplatnosti právního úkonu podle ust. §37 odst. 1 občanského zákoníku nebyla soudem shledána důvodnou, neboť ji stěžovatel nijak neprokázal.
Podstata ústavní stížnosti tak spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatele, resp. v názoru, jakým měly soudy hodnotit provedené důkazy. Pokud jde o poukaz stěžovatele na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, nutno konstatovat, že vycházelo z jiného skutkového stavu a týkalo se poněkud odlišné procesní i hmotněprávní situace. Stěžovateli se v průběhu řízení nezdařilo prokázat, ani že by uzavřená smlouva o půjčce byla neplatná, ani že by k uznání dluhu byl donucen bezprávnou výhružkou (vis compulsiva). Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování, těmito soudy provedené a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Takový postup by v zásadě posunoval Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v příkrém rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, ať již jím tvrzených, nebo jiných a Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu byl jako bezpředmětný posouzen i návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. října 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu