ECLI:CZ:US:2002:1.US.304.01
sp. zn. I. ÚS 304/01
Usnesení
I. ÚS 304/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K., a. s., právně zastoupené advokátem JUDr. I. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 16 Co 198/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 1. 1998, č. j. 7C 535/94-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měla za to, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 , čl. čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1, 4 a 90 Ústavy ČR. Uvedla, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě bylo rozhodnuto o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd (dále jen "z. 403/1990 Sb."), tak, že stěžovatelka jako povinná osoba je povinna uzavřít s právní předchůdkyní vedlejšího účastníka Ing. P. Z., (dále jen "vedlejší účastník") dohodu o vydání nemovitostí v k. ú. K. Stěžovatelka konstatovala, že k tomuto závěru dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, ze kterého m. j. vyplynulo, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných nemovitostí a že návrh na vydání nemovitostí byl učiněn bez vad ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka namítala, že již v řízení před obecnými soudy uplatnila argumentaci v tom smyslu, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí (resp. ani právním nástupcem povinné osoby), že vedlejšímu účastníkovi nevznikla majetková křivda, tak, jak předpokládá zákon č. 403/1990 Sb. Podle názoru stěžovatelky nebyla výzva k vydání věci řádně adresována povinné osobě. V daném případě výzva údajně nesměřovala ke konkrétnímu subjektu - povinné osobě. Stěžovatelka zejména namítala, že odvolací soud si učinil zjednodušený závěr konstatováním, že stěžovatelka, tzn. K., a. s., je právním nástupcem M., s. p., což je dle jejího názoru právně nemožné. Zdůraznila, že M., s. p., který předmětné nemovitosti držel (a byl ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. povinnou osobou), byl ke dni 30. 6. 1992 zrušen bez likvidace usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 1. 1993. Stěžovatelka (K., a. s.) právně vznikla 1. 5. 1992, přičemž jediným jejím zakladatelem byl Fond národního majetku ČR (dále jen "FNM"). Stěžovatelka vyslovila argumentaci v tom směru, že přechodem vlastnictví na FNM a následným převodem na další osobu (stěžovatelku) vzniká nemožnost vydat oprávněné osobě předmětnou věc (a vzniká jí pouze právo na náhradu). Stěžovatelka dále namítala, že u vedlejšího účastníka (resp. jeho právních předchůdců) byla sice splněna podmínka odnětí vlastnického práva podle vl. nař. č. 15/1959 Sb., avšak k žádné majetkové křivdě nedošlo. Žadatelům byl za odňatou nemovitost poskytnut objekt v Jihlavě - vila s pozemkem. Nevznikla jim proto žádná škoda, protože hodnota tohoto náhradního objektu evidentně převyšuje hodnotu sporných nemovitostí v k. ú. K. V závěru své stížnosti stěžovatelka vyslovila názor, že Ústavní soud by měl, s odkazem na shora uvedené, nálezem oba napadené rozsudky obecných soudů zrušit.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce skutkové i procesní, jakož i na základě vyjádření obecných soudů, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu k dané věci vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě bylo rozhodnuto mezi právní předchůdkyní vedlejšího účastníka a žalovanými 1) FNM a 2) stěžovatelkou tak, že stěžovatelka je povinna uzavřít s právní předchůdkyní vedlejšího účastníka dohodu o vydání věci v k. ú. K. Ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno přesné znění textu této dohody. Výrokem II. byl zamítnut návrh právní předchůdkyně vedlejšího účastníka na vydání dalších nemovitostí (blíže ve výroku specifikovaných) a současně byl zamítnut její návrh ve vztahu k žalovanému FNM. Výrokem III. rozhodl soud prvního stupně o vydání předběžného opatření, kterým se stěžovatelce zakazuje nakládat se spornými nemovitostmi, a konečně výrokem IV. bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka včas odvolání. V něm označila v podstatě stejné důvody (resp. argumenty), které uvedla i ve své ústavní stížnosti. Odvolací soud se zabýval především právní posloupností oprávněných osob a konstatoval, že vedlejší účastník je univerzálním sukcesorem zemřelé T. Z. a bez dalšího s ním jednal jako s účastníkem řízení na straně žalobce. Na základě provedeného dokazování ve vztahu k osobě povinné odvolací soud následně konstatoval, že ke dni 1. 7. 1990 vznikl M., s. p., a to jako právní nástupce J., k. p. Tento státní podnik ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (tzn. k 1. 11. 1990) sporné nemovitosti držel. Oprávněné osoby proto označily na výzvě k vydání nemovitostí shora uvedený subjekt zapsaný na LV ( a to bez ohledu na předchozí i následný vznik právnických osob, které s tímto majetkem disponovaly). Ze spisového materiálu je patrné, že sama stěžovatelka nepopřela v rámci řízení před obecnými soudy své nástupnictví po M., s. p. a potvrdila, že sporný majetek drží, byť v evidenčních údajích katastru nemovitostí je jako vlastník uveden M., s. p. Tento subjekt byl zrušen bez likvidace ke dni 30. 6. 1992 a rozhodnutím Okresního soudu Brno-venkov byl vymazán ke dni 15. 1. 1993 z obchodního rejstříku. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že jedině stěžovatelka může v současné době uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věcí. Podle názoru odvolacího soudu právnická osoba, která se stala ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. povinnou osobou, je touto povinnou osobou i nadále (bez ohledu na případné majetkové dispozice, týkající se majetku, jehož se restituční nároky týkají). Věc uzavřel odvolací soud tak, že povinnosti, které měl původní státní podnik vůči žalobci, resp. vedlejšímu účastníku jako oprávněné osobě, přešly jeho zánikem na nabyvatele privatizovaného majetku, tedy na stěžovatelku.
Odvolací soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelky, kterou tato zpochybňovala křivdu, způsobenou právním předchůdcům vedlejšího účastníka. Vycházel přitom ze zákona 403/1990 Sb., který si klade za cíl napravit či alespoň zmírnit ty majetkové křivdy, které byly způsobeny fyzickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, případně movitým věcem, způsobem uvedeným v ustanovení §1 tohoto zákona. Důkazy, provedenými před obecnými soudy, bylo nepochybně prokázáno (a stěžovatelka to ani nepopírala), že předmětný majetek byl právním předchůdcům vedlejšího účastníka odňat na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Odvolací soud bez pochybení konstatoval, že za této situace (při splnění ostatních zákonných podmínek) bude oprávněné osobě vydána příslušná věc dle citovaného restitučního předpisu. Odvolací soud připustil, že ust. §6 odst. 2 a §7 zákona č. 403/1990 Sb. počítají pouze s vrácením peněžní částky, poskytnuté jako náhrada za odňatý majetek. Učinil však závěr v tom smyslu, že pokud byla v daném případě poskytnuta náhrada věcná, je zapotřebí vycházet ze stejných principů, jako kdyby byla poskytnuta náhrada v penězích. Oprávněné osobě tedy má být vydána věc a ona je zase povinna vrátit věc, kterou obdržela jako věcnou náhradu. Tento závěr je v souladu s ustanovením §25 odst. 3 zák. č. 403/1990 Sb., podle něhož uzavřením dohody dle ust. §5 odst. 2 tohoto zákona nebo právní mocí rozsudku dle ust. §22 odst. 3 téhož zákona pozbývá platnosti rozhodnutí o odnětí věci, vydané podle právních předpisů uvedených v ust. §1 cit. zákona. Pozbytím platnosti rozhodnutí o odnětí věci, pokud jím bylo rozhodnuto i o věcné náhradě, tedy odpadá právní důvod, na základě něhož byla tato věcná náhrada poskytnuta a je tedy opodstatněno její vrácení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55, roč. 1999).
Ústavní soud při posuzování předmětné věci vycházel zejména z dikce ust. §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., ze kterého vyplývá, že vydání věci se vztahuje k držbě (tzn. nikoli pouze k vlastnickému právu, jak mylně dovozuje stěžovatelka) předmětné věci, a to ke dni účinnosti tohoto restitučního zákona. Z řízení před obecnými soudy je patrné, že se právě otázkou držby sporných nemovitostí soudy řádně zabývaly (byť svá rozhodnutí ve vztahu k této držbě jednoznačně neodůvodnily). Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že oprávněné osoby uplatnily nárok u právnické osoby, která ke dni účinnosti daného restitučního předpisu sporný majetek držela (třebaže ve výzvě byl jako povinná osoba uveden J. - a to dle dostupných evidenčních údajů uvedených v příslušné evidenci nemovitostí). Za rozhodující považuje Ústavní soud v daném případě okolnost, že pokud na základě provedeného dokazování obecné soudy opřely své závěry o konstatování, že stěžovatelka nepopřela, že sporné nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. fakticky držela (a dosud drží) a pokud navíc v rámci předchozího řízení před obecnými soudy stěžovatelka nepopřela svoje nástupnictví po M., s. p., pak i jejich rozhodnutí jsou v souladu s platnou právní úpravou. Na věci přitom nemůže nic změnit případná další majetková dispozice se spornými nemovitostmi.
Ústavní soud se v dané věci zabýval z procesního hlediska rovněž otázkou správného označení osoby povinné, a to vzhledem k okolnosti, že oprávněné osoby označily ve výzvě k vydání nemovitostí subjekt právně odlišný, než je stěžovatelka. Stěžovatelka však tuto výzvu bez dalšího převzala a v průběhu soudního řízení bylo prokázáno, že nakládala se spornými nemovitostmi jako s vlastními. Pokud právní předchůdce stěžovatelky (M., s. p.) již v té době právně neexistoval, stěžovatelka sporné nemovitosti užívala a oprávněné osoby vycházely ze zápisu v evidenci nemovitostí, pak by byl striktní požadavek přesného označení účastníka v dané věci proti smyslu restitučních předpisů za situace, kdy bylo nepochybné, že pouze stěžovatelka jinak splňuje všechny aspekty osoby povinné ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.
Opačný závěr by byl v rozporu s restitučními předpisy, jakož i ustálenou judikaturou, ze které lze shrnout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů České republiky. Nemůže proto zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování soudů za předpokladu, že nebylo porušeno základní právo či svoboda chráněná Ústavou ČR či Listinou. K takovému porušení práva (resp. svobody) však v daném případě nedošlo. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a věc ve své podstatě posoudily právně konformním způsobem.
Ústavní soud, v návaznosti na výše uvedené, dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Proto byl návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnut.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. října 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu