ECLI:CZ:US:2002:1.US.304.02
sp. zn. I. ÚS 304/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti T. T., zastoupeného advokátem Mgr. Ivanem Chytilem se sídlem Maiselova 15, 110 00 Praha 1, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 4. 2002, č.j. 29 Odo 76/2001-123, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým Nejvyšší soud ČR v právní věci žalobce F. M. proti stěžovateli - žalovanému - o zpřístupnění nebytových prostor, zrušil ve výroku I. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2000, č.j. 58 Co 203/2000-105, vyjma výroku I., a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně - ve výroku II. napadeného rozsudku - Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti výroku 1. citovaného rozsudku Městského soudu v Praze.
Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a dále práva formulovaná v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle jeho názoru bylo povinností Nejvyššího soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit. Argumentuje i tím, že došlo - li ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, je ten vázán právním názorem soudu vyššího stupně a v intencích jeho právního názoru by měl v dané věci dále postupovat a rozhodovat. Právní názor dovolacího soudu prý v napadeném rozsudku chybí. Rovněž výrok I. tohoto rozsudku - dle přesvědčení stěžovatele - není řádně odůvodněn.
Proto navrhuje, aby byl rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2002, č.j. 29 Odo 76/2001-123, ve výroku I. zrušen.
Ústavní soud konstatuje, že ještě před tím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je povinen vždy přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před tím vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci Ústavní soud shledal, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu citovaného ustanovení, dosud nevyčerpal. Nejvyšší soud ČR totiž v napadeném bodu I. rozsudku ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 76/2001-123, zrušil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze - jako soudu odvolacího - a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Je tedy zřejmé, že řízení před obecným soudem pokračuje dále a stěžovatel má k dispozici zákonné procesní prostředky, kterými může brojit proti případnému pro něj nepříznivému rozhodnutí.
Za této situace se již Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatele nezabýval, neboť' by to bylo nadbytečné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj