ECLI:CZ:US:2002:1.US.307.01
sp. zn. I. ÚS 307/01
Usnesení
I. ÚS 307/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Z. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2000/2000, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 54 Co 740/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 5. 2001, stejného dne doručenou Ústavnímu soudu se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2000/2000, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 54 Co 740/99. Citovaným rozhodnutím odmítl Městský soud v Praze odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. 8 C 412/96, kterým byl zamítnut pozdě podaný odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 21. 4. 1997, jímž bylo stěžovateli - žalovanému v daném sporu uloženo zaplatit žalobcům částku 577 500 Kč. Dovolání stěžovatele proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti návrhu na zahájení řízení. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy. Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není- li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti sám stěžovatel uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2000/2000, které bylo ve zkoumaném případě oním posledním prostředkem poskytnutým zákonem k ochraně práva, převzal jeho právní zástupce dne 23. 3. 2001. Ústavní soud si proto vyžádal zaslání spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 8 C 412/96, kde kontrolou doručenek zjistil, že předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno skutečně dne 23. 3. 2001. Od tohoto data je tedy nutno počítat 60 denní procesněprávní lhůtu, do které je třeba započítat již i den doručení napadeného rozhodnutí (srov. ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - "lhůta počíná dnem doručení..."). Poslední den 60 denní lhůty pro podání ústavní stížnosti tak připadl v daném případě na pondělí, 21. 5. 2001. Jelikož ústavní stížnost stěžovatele byla osobně podána na Ústavní soud až dne 22. 5. 2001 (tímto dnem je ostatně i datována), stalo se tak po zákonem stanovené lhůtě. Protože kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona neumožňuje promeškání této lhůty prominout, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za uvedené situace je samozřejmě rovněž bezpředmětná žádost stěžovatele o projednání věci mimo pořadí, resp. návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. února 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu