ECLI:CZ:US:2002:1.US.32.02
sp. zn. I. ÚS 32/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného advokátem JUDr. V. J. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 12 Co 874/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 11. 2001, č.j. 3 C 57/2001-36, kterým okresní soud nepřiznal stěžovateli - jako žalobci - osvobození od soudních poplatků. Soud totiž dospěl k závěru, že majetkové a sociální poměry stěžovatele nenaplňují podmínky §138 odst. 1 o.s.ř. (životní minimum pro jeho rodinu představuje částka 6.960,- Kč, skutečný příjem je 13.192,- Kč). Podle názoru soudu zaplacení soudního poplatku ve výši 880,- Kč nemůže u stěžovatele vyvolat tíživou sociální situaci, když má ještě navíc příjem z činnosti advokáta.
V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud dále uvedl, že okresní soud usnesením ze dne 7. 6. 2001, č.j. 3 C 57/2001-24, již jednou stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků, což následně potvrdil i Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 9. 2001, č.j. 12 Co 546/2001-29. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání a spolu s ním nový návrh na osvobození od soudních poplatků, o kterém okresní soud rozhodl tak, jak bylo konstatováno výše. Krajský soud dále uvádí, že ze zprávy České advokátní komory zjistil, že stěžovatel je nadále veden v seznamu advokátů ČAK s oprávněním poskytovat právní služby; dále zjistil ze zprávy České správy sociálního zabezpeční v Praze, že mu je vyplácen starobní důchod ve výši 8.210,- Kč. Žalobce je advokát a poskytuje právní služby, o čemž prý svědčí i předmětná žaloba. V prohlášení o majetkových a výdělkových poměrech stěžovatel uvedl, že nemá příjmy z jiných zdrojů, aniž by o tom předložil důkaz, např. přiznání k dani z příjmů. Nedoložil prý ani své tvrzení o mimořádných výdajích za léky a podle mínění krajského soudu nelze přihlédnout ani k tvrzení, že je na jeho důchod veden výkon rozhodnutí. Výše starobního důchodu mu umožňuje, aby bez zatížení své finanční situace zaplatil vyměřený soudní poplatek. Krajský soud shledal, že okolnosti na straně stěžovatele ani v současné době přiznání osvobození od soudních poplatků neodůvodňují.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni. Podle jeho přesvědčení krajský soud tímto rozhodnutím porušil čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), protože mu znemožnil domáhat se projednání jeho záležitosti nezávislým a nestraným soudem. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením soudu, že má dostatek peněž na zaplacení soudního poplatku. Jeho jediným příjmem je prý starobní důchod omezený 4 výkony rozhodnutí Okresního soudu v Plzni a stěžovatel je navíc nucen kupovat si 9 druhů léků, které musí denně užívat. Je sice pravda, že je advokátem, ale Česká advokátní komora mu 5x pozastavila výkon advokacie, takže jí údajně nemůže vykonávat.
Proto navrhl, aby byla usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 12 Co 874/2001, i usnesení Okresního soud Plzeň-sever ze dne dne 5. 11. 2001, č.j. 3 C 57/2001-36 zrušena.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem - ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR - je toliko ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud není vrcholnou instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje, že v daném případě se jedná o toliko výklad běžného zákona, konkrétně občanského soudního řádu (§138 odst. 1 o.s.ř.), který ústavní roviny nedosahuje. Pokud stěžovatel namítá, že je sice advokátem, leč že mu advokátní činnost byla rozhodnutím České advokátní komory pozastavena a tak ji nemůže úplatně vykonávat, nelze tuto námitku akceptovat. Z obsahu spisu je zcela zřejmé, že se touto skutečností obecné soudy zabývaly, konkrétně krajský soud měl k dispozici sdělení České advokátní komory na č.l. 40a předmětného spisu, z něhož je patrno, že stěžovatel má stále oprávnění právní služby poskytovat. Krajský soud postupoval ústavně zcela konformním způsobem a v souladu s procesními předpisy stanovenými zákonem. Ústavní soud zdůrazňuje, že Krajský soud v Plzni své rozhodnutí řádně odůvodnil a jasně vyjádřil, o jaké skutečnosti své rozhodnutí opřel. Z ústavněprávního hlediska tedy nelze - podle přesvědčení Ústavního soudu - napadenému usnesení nic vytknout.
Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že čl. 6 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu