Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.06.2002, sp. zn. I. ÚS 321/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 73/26 SbNU 239 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.321.2000

sp. zn. I. ÚS 321/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelky A., spol. s r.o., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2000, sp. zn. 35 Ca 20/99, a proti rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Znojmě ze dne 20. 1. 1999, č.j. 201 10/V11-349/98, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2000, sp. zn. 35 Ca 20/99, se zrušuje. II. Návrh na zrušení rozhodnutí Katastrálního úřadu v ve Znojmě ze dne 20. 1. 1999, č.j. 201 10/V11-349/98, se odmítá. Odůvodnění: Katastrální úřad ve Znojmě rozhodl podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, v řízení o vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené dne 6. 2. 1998 (dále jen "smlouvy") mezi stěžovatelkou a obchodní firmou J., s.r.o. (dále jen "firma J."), tak, že se návrh na vklad vlastnického práva zamítá. V odůvodnění tohoto rozhodnutí katastrální úřad zejména uvedl, že není prokázáno oprávnění prodávající firmy J. nakládat s předmětem smlouvy (dále jen "předmětnými nemovitostmi"), protože její vlastnické právo k předmětným nemovitostem je sporné. Je tomu tak proto, že o vlastnictví k předmětným nemovitostem je veden u Okresního soudu ve Znojmě spor mezi obchodní firmou H. , spol. s r.o., a M. , s.r.o. Mimo to má firma J. ve smlouvě uvedeno nesprávné sídlo. Dále je prý smlouva neurčitým právním úkonem, poněvadž budova na parcele č. 5748/7 je v ní popsána jako občanská vybavenost, přestože ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku musí být ve smlouvách s přihlédnutím k §37 cit. zákona jednoznačně identifikována způsobem využití tak, aby nemohlo dojít k záměně či pochybnosti o tom, co je předmětem převodu. Jelikož se občanskou vybaveností podle vyhlášky č. 190/96 Sb. (kterou se provádějí zákony č. 265/1992 Sb. a 344/1992 Sb.) rozumí více druhů budov jako např. úřadovny obcí, soudů, škol, prodejen atd., má katastrální úřad pochybnost o tom, "jaká nemovitost - budova jako nemovitost jedinečně individualizovaná je předmětem převodu". Citované rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně. V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že katastrální úřad učinil správný závěr, že kupní smlouva je neurčitá. Označení předmětu smlouvy prostřednictvím údajů uvedených v katastru nemovitostí by prý sice nepochybně "mělo být základem", nemusí však vždy stačit k tomu, aby byl předmět smlouvy individualizován tak, že jej nebude možno zaměnit za věc obdobnou. Jelikož se podle přílohy k vyhlášce č. 190/1996 Sb. označují jako "objekt občanské vybavenosti" objekty různého druhu se zcela odlišným způsobem využití, nelze považovat za určitou smlouvu v té části, ve které je předmět smlouvy označen pouze jako "občanská vybavenost", aniž by bylo blíže uvedeno, o jakou stavbu se jedná, např. účelem ke kterému slouží, nebo má sloužit. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani to, že je ve smlouvě uvedeno č.p. 2919 a parcela č. 5748/7, na které se "občanská vybavenost" nachází. Krajský soud v Brně však neshledal důvodným další závěr katastrálního úřadu, že prodávající není oprávněn nakládat předmětnými nemovitostmi. Oprávnění nakládat s nemovitostmi se totiž v zásadě prokazuje zápisem v katastru nemovitostí a tzv. nabývacím titulem (listinou zakládající či potvrzující vlastnictví). Katastrálnímu úřadu pak nepřísluší, aby přezkoumával a sám zpochybňoval správnost dříve provedeného zápisu v katastru nemovitostí, respektive soulad tohoto zápisu se skutečným stavem věci. Takové posouzení náleží pouze soudu ve sporném řízení; jen samotný fakt, že takové soudní řízení probíhá, a proto je na příslušném listu vlastnictví o tom vyznačena poznámka, nemůže mít za následek zamítnutí návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí. V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i tam uvedené rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Znojmě napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva dle čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a dále právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny, jakož i právo na právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvádí, že nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Brně, který shledal napadené rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Znojmě rozhodnutím zákonným (v souladu s ustanovením §5 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb.), jestliže bylo odůvodněno mimo jiné tím, že kupní smlouva je neurčitým právním úkonem. Neurčitost byla spatřována v tom, že předmět smlouvy je označen u jedné z předmětných nemovitostí jen jako občanská vybavenost čp. 2919 na parcele č. 5748/7, tedy způsobem zaměnitelným. Podle názoru stěžovatelky však byly předmětné nemovitosti označeny v souladu s označením na příslušném listu vlastnictví (LV), takže byly specifikovány několika údaji, které předmět smlouvy naprosto přesně a určitě identifikovaly tak, že jej nebylo možno zaměnit s jinými nemovitostmi. Jde o dvě nemovitosti, a to o stavbu a o pozemek, na kterém stavba stojí. Právní úkon ohledně převodu vlastnického práva k nim byl proto určitý a srozumitelný, čímž byla splněna podmínka uvedená v ust. §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. Jelikož byly splněny i další podmínky pro povolení vkladu v citovaném ustanovení uvedené, porušil prý Katastrální úřad ve Znojmě ust. §5 odst. 2 téhož zákona, jestliže napadený rozhdnutím návrh na vklad zamítl. Stěžovatelka dále uvádí, že i kdyby byl objekt čp. 2919 stojící na pozemku p.č. 5748/7 označen neurčitě a vznikly-li by pochybnosti o tom, co je předmětem převodu, nevznikly takové 2pochybnosti u pozemku p.č. 5748/7 o výměře 1234 m zapsaného na LV č. 5717 pro k.ú. Znojmo-město, u kterého byly podmínky pro povolení vkladu "zcela určitě splněny". Napadené rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Znojmě je tudíž vydáno i v rozporu s ustanoveními §3 odst. 1, 4 a §46 zákona č. 71/1967 Sb. Jeho rozhodnutí považuje stěžovatelka za diskriminační a porušující čl. 4 odst. 3 Listiny, dle kterého omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy; poukazuje na to, že Katastrální úřad ve Znojmě nezaujímá ve všech případech stejné stanovisko ohledně označení předmětu smlouvy a nezamítá všechny návrhy na vklad, kde je předmět smlouvy označen jako občanská vybavenost bez uvedení dalšího způsobu využití. Odvolává se např. na povolení vkladu ze smlouvy o zřízení předkupního práva k nemovitosti ze dne 6. 2. 1998, která se týkala rovněž týchž (předmětných) nemovitostí, ve které tyto nebyly označeny "zdaleka tak přesně a určitě" jako v kupní smlouvě ze dne 6. 2. 1998. Stěžovatelka konečně namítla, že Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku nesplnil svoji povinnost dle ustanovení §2 občanského soudního řádu zaměřovat svou činnost tak, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů. Tímto rozsudkem prý bylo stěžovatelce odepřeno právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, které zakotvuje článek 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka sdělila, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně i Katastrální úřad ve Znojmě. Katastrální úřad zejména uvedl, že jeho postupem a rozhodovací činností nebyl porušen zákon. Katastrální úřad zkoumá, zda je právní úkon určitý. Podle ust. §37 občanského zákoníku ve spojení s §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. musí být budovy označeny způsobem svého využití. V daném případě byla budova označena údajem z listu vlastnictví, který však vždy neposkytuje dostatečnou informaci o nemovitosti, zvlášť v současné době, kdy jsou listy vlastnictví vedeny na počítačovém médiu, a pro jistou velkou množinu nemovitostí je jejich využití označováno číselnými kódy, které jsou na listu vlastnictví vyjádřeny slovně. Smlouva a projevy vůle v ní uvedené musí být natolik určité, aby bylo každému, nikoliv pouze jejím účastníkům, jasné, co bylo předmětem převodu. Katastrální úřad dále poukázal na článek 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Vzhledem k tomu, že na listu vlastnictví byla vyznačena poznámka o podané žalobě na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, je prý dán předpoklad, že se stěžovatel chce jako dlužník zbavit svého majetku, aby zabránil věřiteli ve vymáhání jeho pohledávky. Již pouhý zápis v kontextu s poznámkou ve veřejném katastru má prý všechny upozornit, že vlastnické právo je sporné a že by vlastník neměl s předmětnými nemovitostmi nakládat. Katastrální úřad závěrem uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zejména uvedl, že napadený rozsudek byl vydán v mezích stanovených zákonem, neboť pravomoc soudu k rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím katastrálních úřadů (jimiž byl zamítnut návrh na vklad práva do katastru nemovitostí) je dána ust. §5 odst. 4 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, takže čl. 2 odst. 2 Listiny nebyl porušen. Stěžovatelka namítá porušení článku 4 odst. 3 Listiny, který stanoví, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit pro všechny případy stejně, porušení článku 11 odst. 1 a 4 Listiny, který zakotvuje ochranu vlastnického práva, včetně možnosti vyvlastnění nebo určení omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Těmito články Listiny se však zaručuje ochrana vlastnického práva již konstituovaného, nikoli pouze tvrzeného nároku na ně, který sám o sobě chráněn není. Stěžovatelka se v dané věci domáhala u katastrálního úřadu právě "jen" nároku na vznik vlastnického práva k nemovitostem, neboť to by vzniklo teprve vkladem do katastru nemovitostí. Protože jí však vlastnické právo k předmětným nemovitostem dosud nevzniklo, nelze z rozhodnutí soudu, kterým bylo podle §250q odst. 2 o.s.ř. potvrzeno rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad, dovodit vyvlastnění či nucené omezení jejího vlastnického práva. Stěžovatelka využila i svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že proti rozhodnutí, kterým byl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítnut, podala opravný prostředek k soudu, o kterém soud v mezích stanovených zákonem rozhodl. Proto Krajský soud v Brně navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí. Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti i obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že je částečně důvodná. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka napadá v záhlaví citovaná rozhodnutí zejména potud, že se jejich výrok opírá o nesprávné posouzení určitosti a srozumitelnosti kupní smlouvy, jíž na ni firma J. hodlala převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Tato nesprávnost prý tkví v názoru, že není-li ve smlouvě jedna z předmětných nemovitostí (konkrétně budova označená podle listu vlastnictví jako občanská vybavenost, čp. 2919 nacházející se na parcele č. 5748/7) dále označena ještě účelem svého využití, nelze ji považovat ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku za určitý právní úkon, protože předmět v ní označený není individualizován tak, aby nemohlo dojít k jeho záměně s předmětem jiným, takže by mohly vzniknout pochybnosti o tom, co je vlastně předmětem převodu. Podle názoru stěžovatelky je identifikace stavby i obou předmětných nemovitostí provedena zcela řádně a nezaměnitelně několika údaji v souladu s označením na příslušném LV, takže u jejich převodu nelze shledat důvod pro zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí pro nesplnění podmínky uvedené v §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. Zcela evidentně pak prý nelze tento důvod shledat u převodu parcely č. 5748/7 o výměře 21234 m zapsané na LV č. 5717 pro k.ú. Z.. Katastrální úřad ve Znojmě a Krajský soud v Brně jsou oproti tomu názoru, že označení účelu využití je třeba u budovy občanské vybavenosti ve smlouvě vyžadovat, neboť údaje uvedené v katastru nemovitostí nemusí být dostatečné pro její nezaměnitelnost, jestliže se za objekt občanské vybavenosti (podle přílohy k vyhlášce č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí) považují objekty různého druhu nebo - dle vyjádření Katastrálního úřadu ve Znojmě - jistá velká množina nemovitostí podobného využití. S těmito názory se Ústavní soud neztotožňuje. I když Katastrální úřad ve Znojmě a následně i Krajský soud v Brně správně poukázaly na povinnosti řádně posoudit určitost a srozumitelnost listiny, která má být zapsána do katastru nemovitostí a tudíž se zabývat otázkou, zda jsou předmětné nemovitosti označeny ve smlouvě takovými identifikačními znaky v potřebném rozsahu, které je odlišují od nemovitostí ostatních, v této konkrétní souzené věci zákonem stanovený požadavek určitosti listiny vyložily nesprávně tak, že to již zasahuje do roviny ústavnosti. Ústavní soud vyslovil již v nálezu sp.zn. IV. ÚS 298/98, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č. 12, C.H.BECK, ročník 1998, díl III., str. 65, že při zkoumání určitosti a srozumitelnosti právního úkonu v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nelze automaticky aplikovat výlučně §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé z náležitostí v něm uvedených automaticky dovozovat nedostatek splnění podmínek podle §5 odst. 1 písm. c) tohoto zákona; není účelem řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí posuzovat smlouvy z dalších hledisek, než by to činil soud v případném řízení o platnosti smlouvy, kterou katastrální úřad nepřezkoumává, s tou výjimkou, že právě jen v případě určitosti a srozumitelnosti právního úkonu posuzuje podmínky shodné s požadavky kladenými na platnost smlouvy. Rovněž judikatura obecných soudů se kloní k názoru, že pokud katastrální úřad zkoumá právní úkon, na jehož základě je navrhován vklad, jen z hledisek uvedených v §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., pak předmětem tohoto zkoumání nejsou všechny aspekty platnosti právního úkonu uvedené např. v §37 obč. zák., ale jen ty z nich, které jsou obsaženy v citovaném ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., tedy jeho určitost a srozumitelnost, a tudíž v tomto rozsahu i jeho platnost (viz např.: stanovisko NS ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod Rc 44/20 ve sb. soudních rozhodnutí, 20,7:417, rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 35 Ca 68/99, uveřejněné pod SJS 686/2000). Vzhledem k výše uvedené pozici katastrálního úřadu, vymezené jeho zákonným oprávněním při zkoumání podmínek dle §5 odst. 1 písm. c) cit. zákona, se měl Katastrální úřad v Českých Budějovicích přidržet obdobných hodnotících kritérií a postupů jako obecný soud, neboť není žádného důvodu, aby určitost právního úkonu měla být vykládána v řízení o povolení vkladu jinak. Tato kritéria vycházejí z toho, že určitost právního úkonu se týká jeho obsahové stránky, vztahující se k jeho předmětu (věci, právu atd.), zejména pak k jeho označení takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně rozpoznatelný od jiných předmětů. To však neznamená, že u nemovitostí, jež jsou, z důvodu faktické nemožnosti jejich fyzického označení, jedinečným způsobem evidovány a popsány v katastru nemovitostí, musí být při jejich popisu (identifikaci) nutně použito všech údajů deklarovaných v zákoně č. 344/1992 Sb. a tím méně v jeho prováděcí vyhlášce č. 190/96 Sb., pokud i při použití jen některých z těchto údajů lze nemovitosti ve smlouvě jednoznačně individualizovat. V souzené věci bylo proto třeba zabývat se otázkou, zda podle identifikačních znaků uvedených u jedné z předmětných nemovitostí (budovy), kterými jsou občanská vybavenost čp. 2919 na parcele č. 5748/7 zapsaná na LV č. 5717 pro k.ú. Znojmo-město, obec Znojmo, okres Znojmo, u Katastrálního úřadu ve Znojmě, lze přesně rozpoznat, o jakou nemovitost se jedná. V tomto směru Ústavní soud zastává názor stěžovatelky, že uvedené údaje jsou dostatečné pro přesnou a určitou identifikaci i této předmětné nemovitosti. Z tohoto hlediska lze stěží sdílet pochybnosti (zejména o možné záměně s jinou nemovitostí), vyjádřené v rozhodnutích napadených touto ústavní stížností. Takovým důvodem totiž nemůže být obecné tvrzení Katastrálního úřadu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně o existenci většího počtu budov s druhem užívání "občanské vybavenost", jež současně nepřihlíží k číslu popisnému dané budovy, číselnému označení pozemku pod ní a názvu katastrálního území, ve kterém se nachází; musela by tu být dána reálná existence zaměnitelných budov se shodným číslem popisným, stojících na shodném pozemku ve shodném katastrálním území. Protože Katastrální úřad ve Znojmě k takovému konkrétnímu zjištění nedospěl, a namísto toho pouze argumentoval chybějícím označením účelu užívání (v souzené věci tedy nadbytečným identifikačním znakem pro označení jedné z předmětných nemovitostí - budovy), nezbylo Ústavnímu soudu než se přiklonit k názoru, že tento úřad svým rozhodnutím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Pokud pak Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil závěry katastrálního úřadu založené na nesprávném hodnocení zjištěných skutečností, které vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci (tj. k odepření vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem), porušil tím jako orgán vykonávající státní moc, který je při svých rozhodnutích vázán zákonem, právo stěžovatelky na spravedlivý proces, tedy její ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu uvedené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny. Opačný názor by vedl k nepřiměřenému formalizmu, který Ústavní soud podporovat nemůže. Z uvedených důvodů nepřevzal Ústavní soud argumentaci usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 322/2000. Jde o rozhodnutí, které - majíc formu usnesení - není pro Ústavní soud v této věci závazné (§23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že je nutno poskytnout stěžovatelce ústavní ochranu, neboť napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně došlo k porušení jejiho práva na spravedlivý proces tak, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Porušením dalších ústavně zaručených práv a svobod tvrzeným stěžovatelkami se již Ústavní soud nezabýval, neboť vystačil při svém rozhodnutí se zjištěním, že bylo porušeno základní právo stěžovatelky, které je uvedeno výše. Ze stejných důvodů lze dovodit, že zmíněné ústavně zaručené právo stěžovatelek porušil i Katastrální úřad ve Znojmě. Ústavní soud však ve vztahu k jeho rozhodnutí nedospěl k názoru (veden snahou o minimalizaci zásahů do rozhodovací činností orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů, byť ve správním soudnictví), že je třeba jej tímto nálezem rušit. Je tomu tak proto, že se jeho rozhodnutí opírá také o jiné závěry než rozhodnutí Krajského soudu v Brně. K jejich nápravě či potvrzení může dojít v dalším řízení před uvedeným soudem o opravném prostředku proti napadenému správnímu rozhodnutí. Obdobně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 222/2000. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti, co se týče rozsudku Krajského soudu v Brně, vyhověl a jeho napadený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona citovaného zákona zrušil. Co se týče napadeného rozhodnutí Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, byl návrh na jeho zrušení odmítnut ust. §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 citovaného zákona. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. června 2002