ECLI:CZ:US:2002:1.US.331.01
sp. zn. I. ÚS 331/01
Usnesení
I. ÚS 331/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti O. M., zastoupeného JUDr. M. H, advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 9 To 187/2001, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. Nt 304/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že usnesením vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování v Jihlavě ze dne 12. 7. 2000 bylo podle §79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění peněžitých prostředků na účtu stěžovatele, vedeného u pobočky Č., a. s. Stěžovatel se dne 26. 7. 2000 dostavil dobrovolně k podání vysvětlení a objasnil okolnosti založení výše vedeného účtu a dispozic s peněžními prostředky.
Stěžovatel je přesvědčen, že celou věc náležitě vysvětlil a z jeho vysvětlení je zřejmé, že se nejednalo o neobvyklé obchody ve smyslu právní úpravy. Stěžovatel opakovaně žádal o zrušení zajištění peněžitých prostředků na jeho účtu. Jeho žádostem však nebylo vyhověno.
Stěžovatel tvrdí, že zajištění podle §79a je vážným zásahem do základních lidských a občanských práv a svobod občana a k tomuto kroku může být přistoupeno pouze tehdy, jsou-li zjištěny nějaké konkrétní skutečnosti. V důsledku zajištění prostředků na účtu došlo na straně stěžovatele k obtížím s nákupem nemovitostí v ČR, protože měl složit zálohu kupní ceny a o zajištění byl informován s průtahy. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a proto požaduje zrušit obě napadená usnesení obecných soudů.
Z napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je podezřelý z trestného činu podílnictví podle §251a odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, a to na základě trestního oznámení Finančního a analytického útvaru Ministerstva financí ČR. Dne 31. 5. 2000 obdržel tento útvar od Č., a. s., oznámení o neobvyklém obchodu, který měl spočívat v tom, že podezřelý O. M. založil dne 26. 11. 1999 devizový účet se základním vkladem 150 USD. Tento účet byl až do února 2000 bez pohybu, od 3. 2. 2000 pak začaly na tento účet docházet platby od americké společnosti B. Podle sdělení podezřelého se mělo jednat o soukromou půjčku ze zahraničí. Konkrétně se jednalo o tři platby ve výši cca 49 979 USD, jednu ve výši 99 979,82 USD, dne 2. 5. 2000 o platbu 199 980,60 USD a dne 29. 6. 2000 o platbu ve výši 199 980 USD. Dne 30. 5. 2000 převedl podezřelý 50 000 USD do zahraničí na účet vedený u C. Následně pak dal dne 4. 7. 2000 podezřelý převodní příkaz na částku 580 000 USD na účet vedený u C. Tento obchod byl bankou nahlášen jako neobvyklý s tím, že splnění příkazu bylo bankou odloženo o 24 hodin. Pro potřeby šetření pak bylo pozdržení příkazu prodlouženo o dalších 48 hodin. Na základě požadavku banky o předložení devizového povolení k založení účtu v zahraničí pak podezřelý zrušil svůj převodní příkaz ze dne 4. 7. 2000 a dne 7. 7. 2000 nahlásil hotovostní výběr částky 200 000 USD.
Z celkového provedeného šetření vyplynulo, že inkriminovaný účet je devizovým účtem fyzické osoby vedený v USD. Bylo zjištěno, že účet u C. je zahraničním účtem podezřelého, a proto byl vyzván k předložení devizového povolení ke zřízení zahraničního účtu. Podle sdělení ČNB podezřelý nepožádal o devizové povolení. Rovněž bylo zjištěno, že stěžovatel podniká jako fyzická osoba na základě živnostenského listu, že je společníkem a jednatelem společností F., s. r. o, a C., s. r. o. Jako podnikatel stěžovatel podával poslední daňové přiznání v roce 1996, od 1. 1. 1997 mu byla činnost pozastavena na dobu neurčitou. V případě společnosti C., s. r. o., se jedná o tzv. mrtvou firmu, která daňové přiznání sice podává, avšak k nulové dani nic neplatí, omezila svou podnikatelskou činnost a nemá zaměstnance. V případě společnosti F., s. r. o., nebylo daňové přiznání za rok 1999 podáno.
Stěžovatel k věci uvedl, že finanční prostředky mu poskytl jako soukromou půjčku jeho bratr R. M., který žije v USA a je vlastníkem firmy, převádějící peněžní prostředky. Ten byl dne 18. 12. 2000 vyslechnut vyšetřovatelem. Vzhledem k tomuto vysvětlení měl stěžovatel za to, že odpadl důvod zajištění těchto finančních prostředků.
Oba soudy však byly na rozdíl od stěžovatele toho názoru, že dosud nebyla ověřena věrohodnost údajů, které bratr stěžovatele uvedl vyšetřovateli, a proto není zatím důvod zajištění finančních prostředků rušit.
Ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti Okresní soud v Jihlavě pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení. Krajský soud v Brně se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
Podle ust. §79a trestního řádu mohou být peněžní prostředky na účtu u banky zajištěny, pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. K tomuto závěru postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn. Nestačí jen všeobecné podezření, které není ničím doloženo. Přitom však závěr, že peněžní prostředky jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly užity, nebo že jsou výnosem z trestné činnosti, není konečný a může být dalším šetřením vyvrácen.
V odůvodnění napadených usnesení oba soudy vyložily, jaké jsou důvody pro další trvání zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jeho bratr se dostavil k vyšetřovateli, kde potvrdil jeho verzi o účelu převedených peněžních prostředků na jeho účet. Zcela logicky však orgány činné v trestním řízení musí nejdříve jeho vysvětlení prověřit, než přistoupí k dalšímu opatření. Ústavní soud proto v postupu obecných soudů neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jak namítá v ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu