ECLI:CZ:US:2002:1.US.34.02
sp. zn. I. ÚS 34/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele O. jih, s. r. o., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 10 Ca 254/2001, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. 5165/130/2001, a ze dne 9. 7. 2001, sp. zn. 2750/120/2001, a rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 52450/99/105910/2541, a ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 52024/99/105910/2541, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2002.
Ve svém návrhu napadá konečné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, i všechna mu předcházející rozhodnutí finančních orgánů, uvedená v záhlaví tohoto usnesení a týkající se dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty a dodatečného vyměření daně z příjmů právnických osob.
Stěžovatel má za to, že soud porušil při svém rozhodování základní zásadu vztahu státu a jednotlivce zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, porušil právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1, zákaz ukládat daňovou povinnost mimo zákon dle čl. 11 odst. 5 a zákaz nutit kohokoliv k tomu, co zákon neukládá dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tím, že rozhodnutí správce daně nezrušil a neposkytl tak ochranu jeho právům, porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Finanční ředitelství a finanční úřad pak podle stěžovatele tím, že neuložily daňovou povinnost na podkladě zákona, jak ukládá čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, ale v rozporu se zákonem, porušily základní zásadu vztahu státu a osob, které jsou nositeli těchto práv.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud byl nejprve nucen konstatovat, jako již mnohokrát, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Podstatou ústavní stížnosti je výtka stěžovatele, že finanční orgány a potažmo i soud, neuznaly, že výdaj, který měl v souvislosti s plněním dle mandátní smlouvy o daňovém poradenství a zastupování ve věcech daní ze dne 19. 2. 1996 uzavřené mezi ním a ing. Z. B., je jeho daňovým nákladem, který má vliv na snížení daně. Rovněž tak vytýká těmto orgánům, že zaujaly stanovisko, že v souvislosti s plněním dle shora zmíněné mandátní smlouvy neprokázal, že mu vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Tyto skutečnosti pak vedly k dodatečnému doměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob. Stěžovatel tedy v odůvodnění svého návrhu vesměs opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v průběhu soudního řízení, a se kterou se již obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal.
Ze spisového materiálu pak Ústavní soud zjistil, že krajský soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vzniká plátci daně po splnění dvou zákonných podmínek - prokázání pořízení zboží či služeb a jejich využití k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. Pokud není splnění některé z těchto podmínek prokázáno, nárok na odpočet nevznikne. K daňovému nákladu, který má vliv na snížení daně, pak krajský soud uvedl, že ne jakýkoliv výdaj daňového subjektu je výdajem daňovým a je nutné zkoumat souvztažnost výdaje na příjmy.
K rozsahu své přezkumné činnosti pak krajský soud uvedl, že správní úvahu správce daně je oprávněn přezkoumávat pouze z hlediska, zda nevybočila ze zákonných mezí a zda byla učiněna logickým úsudkem a řádně zdůvodněna.
S uvedenými závěry krajského soudu Ústavní soud souhlasí.
Ústavní soud k namítanému porušení práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod konstatuje, že pokud toto ustanovení stanoví, že daně mohou být ukládány na základě zákona, znamená to, že i způsob jejich výpočtu a vybírání upravuje zákon. Je-li daň a způsob jejího vyměření a vybírání stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním. Ústavní soud pak neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (tu posuzují příslušné obecné soudy), pokud není porušeno konkrétní ústavně zaručené základní právo.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na soudní ochranu, je třeba uvést, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel v daném případě využil podle hlavy páté citované Listiny práva na soudní ochranu. Pokud však soud po řízení vedeném podle zákona nerozhodl podle jeho představ, nelze z daného usuzovat, že by tímto došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit se stěžovatelem, že by soud porušil základní zásadu vztahu státu a jednotlivce a další zásady obsažené v hlavě první Listiny základních práv a svobod. Rovněž nelze přisvědčit stěžovateli, že by napadenými rozhodnutími finančních orgánů a soudu bylo porušeno jeho základní právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Ústavní soud v této věci poukazuje na skutečnost, že daňové řízení se vyznačuje zvláštním charakterem, kdy se klade důraz na zájem státu, resp. zájem veřejný (na řádném plnění daňové povinnosti, což je zákonem uložená a ústavně podložená povinnost) a kde platí zásada volného hodnocení důkazů a povinnost správců daně při správě daně jednat v souladu se zákony. Jak postupovat při vyměření daně, resp. při jejím dodatečném vyměření, má správce daně výslovně stanoveno v zákoně o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy správce daně postupoval v souladu s uvedeným zákonem, nelze uvažovat o porušení práva na řádný proces a případné ingerenci Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných.
Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, a nezbylo mu než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu