ECLI:CZ:US:2002:1.US.349.01
sp. zn. I. ÚS 349/01
Usnesení
I. ÚS 349/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného advokátem JUDr. V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 14 Co 603/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 6 C 170/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že bylo porušeno jeho právo dle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl jako věcně správný potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, kterým bylo určeno, že vlastníkem stavebního pozemku v k. ú. S. je Z. (dále jen "vedlejší účastník").
Stěžovatel měl za to, že se obecné soudy správně nevypořádaly se skutečností, neboť předmětná stavební parcela je dosud ve výlučném vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel argumentoval tím, že tento pozemek nebyl uveden v kupní smlouvě ze dne 29. 11. 1972, a proto vlastnictví pozemku nikdy nepřešlo na vedlejšího účastníka. Podle názoru stěžovatele k převodu vlastnického práva vyžaduje zákon vždy písemnou formu (ustanovení §46 občanského zákoníku), a to i v době, kdy byla uzavírána smlouva mezi právním předchůdcem stěžovatele, panem J. N., a právním předchůdcem vedlejšího účastníka J. Namítal, že pokud inkriminovaný právní úkon nebyl učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (ust. §40 občanského zákoníku), je neplatný. Zákon dále předpokládá určitost projevu, která vyžaduje, aby předmět převodu byl označen určitě a nezaměnitelně, jinak je dle ust. §37 odst. 1 občanského zákoníku neplatný, a to absolutně.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce věcné i procesní, jakož i na základě vyjádření obecných soudů, dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že soud prvního stupně určil napadeným rozsudkem, že vedlejší účastník je vlastníkem stavební parcely v k. ú. S., zapsané u Katastrálního úřadu Plzeň - jih pro k. ú. S. Toto své rozhodnutí vydal na základě provedených důkazů, ze kterých zjistil, že právní předchůdce stěžovatele byl vlastníkem stavební parcely, na které vázla služebnost braní vody ve prospěch pozemku. Později došlo k rozdělení pozemku na pozemek a pozemek, na kterém se studna nacházela. Kupní smlouvou ze dne 29. 11. 1972 právní předchůdce stěžovatele prodal právnímu předchůdci vedlejšího účastníka mimo jiné pozemek a tento převzal služebnost braní vody na pozemku. Z toho si pak učinil právní předchůdce vedlejšího účastníka závěr, že úmyslem účastníků smlouvy bylo prodat všechny nemovitosti, tedy včetně pozemku. Cena nemovitostí byla stanovena znaleckým posudkem, ve kterém byla uvedena cena všech pozemků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že by nebylo logické, aby ve smlouvě bylo koncipováno ustanovení o služebnosti braní vody ze studny, která se po rozdělení pozemku nacházela na pozemku. Podle názoru soudu prvního stupně se může vedlejší účastník dovolávat ve smyslu ust. §49a občanského zákoníku neplatnosti té části předmětné smlouvy, která pominula převod pozemku, neboť v této části lze považovat kupní smlouvu za neurčitou. Dále soud prvního stupně poukázal na duplicitní záznam o vlastnictví k tomuto pozemku, přičemž shledal, že určovací žaloba vedlejšího účastníka (Z.) je opodstatněná.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včas odvolání. Namítal, že pozemek vznikl rozdělením pozemku a již geometrickým plánem v roce 1963. Vytýkal pak soudu prvního stupně, že na základě rozhodnutí soudu odvolacího (jímž byl předchozí rozsudek prvoinstančního soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu prvního stupně) neprovedl žádný důkaz pro zjištění, zda kupní smlouvou uzavřenou dne 29. 11. 1972 došlo k převodu sporného pozemku či nikoliv.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, řízení mu předcházející a řízení doplnil zjištěním obsahu spisu D 1147/62 bývalého Státního notářství Plzeň - jih. Z obsahu tohoto spisu bylo zjištěno, že právní předchůdkyně stěžovatele, M. N., byla vlastnicí 1/2 nemovitostí, které byly později převáděny na vedlejšího účastníka (resp. jeho právního předchůdce). V době jejího úmrtí bylo opakovaně rozhodováno o převodu vlastnictví k nemovitostem na J. podle §5 vl. nař. č. 15/1959 Sb. a ust. §11 vyhl. č. 88/1959 Sb. Za tím účelem byl pozemek rozdělen na dvě parcely. Rozhodnutím Finanční komise ONV Plzeň - jih ze dne 4. 3. 1967 bylo předchozí rozhodnutí o přechodu vlastnictví k nemovitostem zrušeno s tím, že původní spoluvlastníci znovu nabývají vlastnictví k předmětným nemovitostem dnem právní moci tohoto rozhodnutí. Státní notářství Plzeň - jih pak v dědickém řízení pokračovalo a dne 14. 6. 1967 rozhodlo tak, že vlastníkem 1/2 nemovitostí se v rámci předmětné pozůstalosti stal pozůstalý manžel J. N., tak, jak byly nemovitosti zapsány v pozemkové knize. Právní předchůdce stěžovatele se tedy stal vlastníkem pozemku se služebností braní vody ve prospěch každého vlastníka pozemku. O tom, že se stal vlastníkem i nově vytvořeného pozemku, není v tomto spise zmínka (soud prvního stupně odůvodnil tuto skutečnost tím, že pozemek ve smlouvě nebyl uveden administrativní chybou). Z kupní smlouvy uzavřené dne 29. 11. 1972 mezi právním předchůdcem vedlejšího účastníka a právním předchůdcem stěžovatele však vyplývá, že podle této smlouvy prodal právní předchůdce stěžovatele dům s pozemkem (jakož i další, ve smlouvě uvedené, pozemky), a to se vším příslušenstvím. V předmětné kupní smlouvě bylo výslovně stanoveno, že strana kupující přejímá i služebnost braní vody ze studny na pozemku, nalézající se ve prospěch pozemku, jakožto statku panujícího. Znaleckým posudkem, vypracovaným soudním znalcem V. V. dne 26. 2. 1972, bylo provedeno ocenění všech tehdy prodávaných nemovitostí a pokud jde o pozemky, znalec uvedl v posudku pouze jejich celkovou výměru, a to včetně sporného pozemku.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Katastrální úřad Plzeň - jih ve svém vyjádření k předmětné věci dne 18. 5. 1994 uvedl, že z logiky případu vyplývá, že právní předchůdce vedlejšího účastníka měl záměr koupit jak stavební pozemek, tak i pozemek, což je jednoznačné z citovaného znaleckého posudku. Současně však katastrální úřad konstatoval, že nabytí sporného pozemku na základě kupní smlouvy nelze prokázat (proto bylo v dané věci obecnými soudy rozhodováno na základě určovací žaloby o změně zápisu v katastru nemovitostí, neboť se jednalo o nevyřešený právní vztah).
Právní závěr soudu prvního stupně v tom smyslu, že by nebylo logické, aby v předmětné kupní smlouvě bylo koncipováno ustanovení o služebnosti braní vody ze studny, která se po rozdělení parcel nacházela na pozemku parc., doplnil odvolací soud konstatováním, že pozemek parc. byl částečně zastavěn domem. Tento dům byl předmětnou smlouvou prodán právnímu předchůdci vedlejšího účastníka. I z této skutečnosti tedy musí, dle názoru soudu odvolacího, vyplývat, že prodávající musel mít v úmyslu prodat i parcelu, která byla částečně zastavěna stavbou domu (a že nebylo jeho úmyslem prodat parcelu zčásti zastavěnou domem posléze náležejícím jinému vlastníkovi). Navíc prodávající (a jeho právní nástupci) od prodeje nejevili o spornou parcelu žádný zájem až do doby, kdy vedlejší účastník hodlal nemovitost prodat (tj. 10. 10. 1995) a katastrální úřad odmítl smlouvu vložit do katastru nemovitostí. Na základě výše uvedených úvah dospěl odvolací soud (Krajský soud v Plzni) rozsudkem, sp. zn. 14 Co 603/2000, k potvrzení rozsudku soudu I. stupně.
Ústavní soud po celkovém zvážení uvedeného komplikovaného případu dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodly v dané konkrétní věci, po pečlivém posouzení příslušných důkazů, spravedlivě. Účastníci předmětné kupní smlouvy v době převodu nepochybně považovali právní úkon, jež učinili, za vážný, určitý a srozumitelný (srov. ust. §37 občanského zákoníku), neboť ve smyslu dané smlouvy také jednali (postupovali). Rovněž požadavek písemné formy (§40 občanského zákoníku) byl u uvedené smlouvy splněn.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele nebyly po právu obecnými soudy uznány. Samotná existence duplicitního (a v některých případech i triplicitního) zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí znamená, že jednotlivé právní úkony nebyly právně konformně realizovány (resp. "dotaženy do konce"). Je proto otázkou mnohdy složitého nalézacího soudního řízení a dokazování příslušné vlastnictví určit (i s ohledem na zásadní změny, týkající se právní úpravy závaznosti zápisu vlastnického práva v evidenci nemovitostí). Smyslem tohoto řízení je postihnout všechny rozhodující konkrétní okolnosti svědčící o nabytí vlastnictví. V daném případě byla věc obecnými soudy podrobně přezkoumána, přičemž závěr obecných soudů ve svém důsledku neznamená pro stěžovatele porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod tak, jak namítá.
V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o zjevně neopodstatněný návrh, a proto jej bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu