Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.03.2002, sp. zn. I. ÚS 352/2000 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 38/25 SbNU 307 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.352.2000

sp. zn. I. ÚS 352/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. J. Š-ové, (dále jen "1. stěžovatelka"), a MUDr. O. S (dále jen "2. stěžovatel"), proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 11 Co 569/99, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. 8C 237/97, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 11 Co 569/99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. 8 C 237/97, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti namítali, že postupem shora uvedených obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měli za to, že byly porušeny čl. 37 odst. 3, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a současně i čl. 95 odst. 1. a čl. 10 Ústavy ČR, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně Lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé uvedli, že Městský soud v Praze svým shora citovaným rozsudkem potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se tito domáhali, aby byli oprávněni odstranit stavbu garáže, postavené na stavební parcele č. 923/2 v k. ú. P., a to na náklady žalovaných, v této ústavní stížnosti vedlejších účastníků Ing. O. a I. T. (dále jen "vedlejší účastníci"). Stěžovatelé konstatovali, že z rozsudku městského soudu vyplývá, že z jejich strany nebyl správně formulován petit. Stěžovatelé namítali, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno ust. §5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), o poučovací povinnosti a ust. §43 odst. 1 o. s. ř., neboť podle jejich názoru dospěl-li soud k závěru, že z hlediska procesního je navržený petit nesprávný, byl povinen je poučit s ohledem na svoji poučovací povinnost. Ústavní soud po posouzení předmětné ústavní stížnosti po stránce věcné i formální dospěl k závěru, že v daném případě je stížnost stěžovatelů opodstatněná, i když z jiných důvodů, než namítali stěžovatelé. Ústavní soud v předmětné věci vycházel z přiloženého listinného materiálu a současně požádal obecné soudy o vyjádření. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že plně odkazuje v dané věci na své napadené rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 4 se k věci nevyjádřil. Z přiložených listin je zřejmé, že se 1. stěžovatelka v předmětné věci nejprve svým podáním ze dne 26. 8. 1997 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud vedlejším účastníkům uložil povinnost odstranit stavbu garáže (viz shora). Podáním učiněným dne 15. 6. 1999 navrhla 1. stěžovatelka rozšíření okruhu účastníků na straně žalobců s tím, že 1/2 pozemků, na kterých je situována předmětná garáž, převedla na 2. stěžovatele. 1. stěžovatelka dále tímto podáním navrhla změnu žalobního petitu v tom směru, že stěžovatelé jsou oprávněni odstranit stavbu výše popsané garáže, a to na náklady vedlejších účastníků. Soud prvního stupně takto formulovaný petit akceptoval (usnesením ze dne 22. 9. 1999 soud změnu žalobního návrhu připustil) a na jeho základě se také předmětnou věcí hmotněprávně zabýval. Soud konstatoval, že se stěžovatelé domáhali svého práva ve smyslu ust. §135c odst. 1 občanského zákoníku, tedy odstranění této stavby Po provedeném řízení pak dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, vedlejší účastníci při stavbě postupovali a jednali v dobré víře, neboť vycházel z vyjádření Státního notářství pro Prahu 4 ze dne 4. 1. 1986, ze kterého mělo vyplývat, že nic nebrání tomu, aby bylo vedlejším účastníkům vydáno stavební povolení a uzavřena dohoda o užívání pozemku. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování věc posoudil tak, že se nejedná ani o stavbu "černou", neboť bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, které nabylo právní moci dnem 12. 2. 1990. Z hlediska oprávněnosti a povolenosti dané stavby tedy soud prvního stupně neshledal právních překážek, resp. vad. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé včas odvolání. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, a to však z důvodů jiných, než o které opřel své rozhodnutí soud prvního stupně. Odvolací soud věc uzavřel tak, že ani stěžovatelé ani soud prvního stupně věc správně neposuzovali z hlediska náležitostí procesního charakteru. Konkrétně se mělo jednat o navržený petit, tj. návrh, jak má soud rozhodnout. Odvolací soud uvedl, že ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o osobním stavu, o splnění povinnosti, které vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva a o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Shrnul danou problematiku tak, že jak z návrhu, tak i z průběhu řízení před soudem prvního stupně vyplývá, že stěžovatelé mají zájem na splnění určité povinnosti, která vyplývá ze zákona (tj. z ust. §135c občanského zákoníku). Odvolací soud konstatoval, že podmínkou každého návrhu (a v návaznosti na tento návrh i podmínkou rozhodnutí soudním výrokem) je okolnost, aby takové rozhodnutí bylo vykonatelné. Jak navržený petit, tak i samotné rozhodnutí musí odpovídat některému ze způsobů exekuce uvedených v ust. §258 odst. 2 o. s. ř., a to tehdy, pokud se jedná o uložení jiné povinnosti než zaplacení peněžité částky. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci, na základě navrženého petitu, uložení žádné povinnosti nebylo stěžovateli uplatněno a požadováno (tzn. jestliže by se vedlejším účastníkům žádná povinnost neukládala, nebylo by takové rozhodnutí vykonatelné). Odvolací soud zkoumal navržený petit i z hlediska logického výkladu, přičemž věc uzavřel tak, že "petit je nezpůsobilý kladného rozhodnutí" ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. Stěžovatelé se domáhali splnění povinnosti, i když v petitu svůj nárok vyjádřili požadavkem na vyslovení svého oprávnění na odstranění stavby. Pokud by se stěžovatelé domáhali určení svého práva, pak by takto formulovaný petit již nebyl v souladu s ustanovením §135c občanského zákoníku, podle kterého by se jednalo již o výkon rozhodnutí, tzn. o odstranění stavby. Ústavní soud k uvedenému postupu podotýká, že dle ustanovení §80 o. s. ř. je možno uplatnit žalobu zejména ve věcech osobního stavu, žalobu na plnění a žalobu určovací. Výčet druhů návrhů na zahájení řízení je pouze demonstrativní, a proto je možné podat i návrh na zahájení jiných řízení. Podle ustálené judikatury má žaloba na plnění přednost. Nelze žalovat na určení, jestliže lze žalovat na plnění. V daném případě lze shrnout, že pokud bylo ze strany stěžovatelů žalováno na splnění povinnosti (což ostatně stěžovatelé ve své ústavní stížnosti tvrdí), existoval v uvedené konkrétní věci prioritně naléhavý právní zájem na určení, neboť pouze určovací žalobou mohlo dojít k vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků (zejména se jednalo o určení oprávněnosti stavět na pozemku stěžovatelů, a to s přihlédnutím k okolnosti, že se jednalo o otázku spornou). Žaloba na plnění totiž neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného práva. Podání určovací žaloby by navíc netvořilo překážku litispendence a pravomocné rozhodnutí o žalobě na určení by netvořilo překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na plnění, i když je založena na stejném právním vztahu nebo právu. Ústavní soud při posuzování dané problematiky přihlédl ke své ustálené judikatuře (srov. zejména sp. zn. III. ÚS 65/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H. BECK, Praha 1994, sv. 1, s. 213 a nsl., nález bývalého Ústavního soudu ČSFR z 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 527/1992, apod.). V předmětné věci nebyla ve smyslu ustanovení §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. ze strany soudu splněna poučovací povinnost. Obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (§3 o. s. ř.), má-li být splněn tento účel, je třeba poučovací povinnost soudu vztáhnout i na řízení dle části čtvrté hlavy první o. s. ř. Nehledě na ustanovení §5 o. s. ř. vyplývá poučovací povinnost soudu z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 odst. 1 Ústavy z hlediska práva na stanovený postup (při úsilí o právo před nezávislým a nestranným soudem). Výše uvedené je třeba vztáhnout i na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným (a to ev. v zákonem stanovených případech i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné). V judikatuře Ústavního soudu je přitom výslovně řešena poučovací povinnost obecných soudů ve vazbě na žalobní petit, a to tak, že je-li toho třeba, je soud povinen vyzvat žalobce ke správné úpravě žalobního petitu. Vzhledem k okolnosti, že soud prvního stupně na základě stěžovateli navrženého petitu rozhodoval (nešlo tedy o věc jednoznačnou), jednalo se nepochybně o případ, kdy byly splněny všechny podmínky pro naplnění poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu. Ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. je soud povinen vyzvat účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Ve smyslu tohoto ustanovení je nesprávným podáním takové podání, které sice má všechny náležitosti, avšak tyto náležitosti nebo některé z nich jsou uvedeny nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit), je nesprávný tehdy, pokud vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, takže převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo po stránce materiální vykonatelné. Z hlediska procesního může odvolací soud potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219 o. s. ř. tehdy, pokud je věcně správné. Věcně správným rozhodnutím je přitom takové rozhodnutí, které je důsledkem postupu, při němž soud prvního stupně na správně zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis, který správně vyložil, a to vše za předpokladu, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí netrpí vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. Jestliže Městský soud v Praze věc uzavřel tak, že soud prvního stupně neposuzoval žalobu po procesní stránce, dospěl jednoznačně k závěru, že předcházející řízení trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pak ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. měl rozhodnutí soudu první instance zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Ve smyslu ust. §103 o. s. ř. je navíc soudu uloženo přihlížet z úřední povinnosti, zda není dán nedostatek podmínek řízení, a to nejen na začátku řízení, ale zpravidla i po celou dobu dalšího průběhu řízení. Teorie procesního práva a ve shodě s ní i soudní praxe řadí mezi tyto podmínky mimo jiné i návrh na zahájení řízení (žalobní petit) a jeho náležitosti. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů došlo zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud podotýká, že se v dané věci neztotožnil s veškerou argumentací stěžovatelů. Vzhledem k okolnosti, že došlo po procesní stránce k jednoznačnému pochybení ze strany obecných soudů, Ústavní soud se již hmotněprávní problematikou blíže nezabýval a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil pro zjevný nesoulad s právem procesním, neboť k nápravě vadného rozhodnutí cestou reformace není Ústavní soud ve smyslu ust. §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 26. března 2002