ECLI:CZ:US:2002:1.US.37.02
sp. zn. I. ÚS 37/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. P.Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2001, čj. 19 Ca 268/98 - 70, a rozhodnutí I. a II. České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 2. 1. 2002, č. 411224404, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 1. 2002, doplněné podáním ze dne 27. 2. 2002, stěžovatel napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2001, čj. 19 Ca 268/98 - 70, kterým bylo v řízení o starobní důchod rozhodnutí odpůrce - České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 25. 9. 1998, č. 411224404, zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Dále napadá rozhodnutí téhož správního orgánu ze dne 2. 1. 2002, č. 411224404-č. I., kterým byla stěžovateli zamítnuta žádost o starobní důchod podle ustanovení §58 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, a č. II., kterým byl stěžovateli ode dne 2. 11. 1998 přiznán starobní důchod podle ustanovení §29 téhož zákona. Má za to, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě u něj došlo k porušení práva na spravedlivé přezkoumání zákonnosti postupu orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a navazující rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení pak vrací znovu řízení do stadia rozhodování o výši starobního důchodu a tím se znovu oddaluje jeho možnost uplatňovat nárok na náhradu škody po odpovědném zaměstnavateli.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat mimo jiné fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V daném případě Ústavní soud z obsahu stížností napadených rozhodnutí zjistil, že tato rozhodnutí, ať již jde jak o rozsudek krajského soudu, tak i o rozhodnutí správního orgánu, nejsou konečným procesním prostředkem, které stěžovateli zákon k ochraně práva poskytuje dle výše citovaného ustanovení
§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ze závěrů obou napadených rozhodnutí správního orgánu č. I. a č. II. ze dne 2. 1. 2002 (který rozhodoval ve věci znovu, když jeho rozhodnutí ze dne 25. 9. 1998 bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 9. 1. 2001 zrušeno) je zřejmé, že stěžovateli se dostalo náležitého poučení o možnosti podání opravného prostředku v případě, že se domnívá, že o jeho nároku nebylo správně rozhodnuto.
Z těchto důvodů byl proto soudce zpravodaj nucen považovat předmětný návrh ústavní stížnosti za nepřípustný. Proto jej usnesením podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2002 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu