ECLI:CZ:US:2002:1.US.382.01
sp. zn. I. ÚS 382/01
Usnesení
I. ÚS 382/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. K. P., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 6 To 343/2000, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 8 T 14/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 39 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 6 To 343/2000, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 8 T 14/2000. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel byl uznán vinným, že jako jednatel společnosti P., s. r. o. (do 1. 3. 1999 R., s. r. o.) neodvedl za období od 1. 1. 1998 do 15. 10. 1999 České správě sociálního zabezpečení za své zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a způsobil tak státu škodu ve výši 341 994 Kč, za období od 1. 1. 1998 do 23. 2. 1999 neodvedl Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR pojistné na zdravotní pojištění hrazené zaměstnanci a způsobil tak škodu ve výši 409 450 Kč a za období roku 1998 neodvedl příslušnému Finančnímu úřadu daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti zaměstnanců firmy a způsobil tak škodu ve výši 1 029 563 Kč, čímž spáchal trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ust. §147 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo výše citovaným usnesením Krajského soudu v Brně zamítnuto, jelikož soud shledal, že není důvodné.
Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen na základě obžaloby, která neměla být vůbec podána, protože prý nebyly splněny podmínky ust. §176 trestního řádu a soud prvního stupně věc projednal a rozhodl, aniž by postupem podle §314c odst. 1 písm. c) trestního řádu tento nedostatek odstranil. Podle stěžovatele nebyly před podáním obžaloby opatřeny procesně využitelné důkazy, které by prokazovaly, že se dopustil uvedeného trestného činu. Stěžovatel je zároveň toho názoru, že byl odsouzen za jednání, které není trestným činem, jelikož v trestním řízení prý nebylo bez důvodných pochybností prokázáno naplnění trestného činu podle §147 trestního zákona jak po objektivní, tak subjektivní stránce, resp. závěr o spáchání trestného činu nemá oporu v provedených důkazech (zejména podle něj nebyl dostatečně prokázán úmysl). V uvedených souvislostech stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 63/2000, a Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 To 52/98, které na daný případ podle jeho názoru dopadají.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou a odkázal na napadené rozhodnutí. Rovněž Okresní soud ve Vyškově odkázal na své rozhodnutí a doplnil, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatnil námitky, které již uváděl jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím. V rámci přípravného řízení byl podle soudu řádně zjištěn skutkový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, jim předcházejícím řízením a s obsahem příslušného spisového materiálu, dospěl k závěru, že v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a neporušily žádná ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel mj. zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, k čemuž však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Ústavní soud rovněž nesdílí názor stěžovatele, že ve věci nebyly splněny podmínky pro podání obžaloby podle §176 trestního řádu, ani že by v trestním řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno naplnění trestného činu podle §147 trestního zákona jak po objektivní, tak subjektivní stránce, resp. že by závěr o spáchání trestného činu neměl oporu v provedených důkazech. K soudním rozhodnutím, na která stěžovatel poukázal, nutno uvést, že vycházejí z poněkud odlišné skutkové situace než ve zkoumaném případě. Ze spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 8 T 14/2000, jakož i z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že ve věci byly vedle výpovědi svědka J. N. provedeny zejména listinné důkazy, které si soud prvního stupně v průběhu řízení vyžádal (zprávy všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Finančního úřadu ve Vyškově a České správy sociálního zabezpečení Praha - pracoviště Brno, dále pracovní smlouvy a výpis z obchodního rejstříku se společenskou smlouvou). Z provedených důkazů bylo zjištěno, že za veškeré finanční otázky společnosti, její platby a investice byl zodpovědný stěžovatel, který rozhodoval o tom, že sražené sociální a zdravotní pojištění a daň z příjmů zaměstnanců nebude odvedeno příslušným orgánům a zdravotní pojišťovně a bude použito na další chod firmy.
Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Rovněž uložený trest s podmíněným odkladem jeho výkonu je přiměřený, neboť bylo správně přihlédnuto ke společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele a k jeho osobním poměrům. K výše uvedené obecné charakteristice svých pravomocí v oblasti řízení o ústavních stížnostech proto Ústavní soud dodává, že ke zrušení napadených rozhodnutí by nepostačovalo, ani kdyby jím došlo k případnému porušení běžného zákona. Toto porušení by muselo být natolik extrémní, že by svou intenzitou dosáhlo sféry, regulované a chráněné předpisy nejvyšší právní síly. Pouze pro úplnost lze doplnit, že ústavností samotného ust. §147 trestního zákona se zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 188), kde mj. uvedl, že se jedná o důležitý stupeň ochrany společnosti, chránící zájem státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních prostředků a postihujících plátce za nesplnění jejich zákonné povinnosti, přičemž potencionální obžalovaný má možnost využít institut účinné lítosti (§147a trestního zákona).
Jelikož Ústavní soud v daném případě, jak již bylo konstatováno, nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. října 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu