ECLI:CZ:US:2002:1.US.386.02
sp. zn. I. ÚS 386/02
Usnesení
I. ÚS 386/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne senátem složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti C. P., a. s., zastoupen R. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 18 Co 135/2002 a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 9 C 953/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni I. J. (dále jen "žalobkyně") částku 100 000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 22. 5. 1999 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud především uvedl, že okresní soud po doplnění dokazování, jež provedl po zrušení svého předchozího rozhodnutí, dospěl ke skutkovému a právnímu závěru, že žalobkyně obnos 100 000,- Kč půjčila stěžovateli, neboť F. P., člen představenstva stěžovatele, tuto částku převzal pro splnění obchodních závazků společnosti, za kterou jednal (tj. stěžovatel). To, že došlo k předání výše uvedené částky panu F. P. bylo správně prokázané, jak ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 15. 5. 2001, č. j. 18 Co 74/2001-73 uvádí Krajský soud v Hradci Králové. Rozhodnutí sporu pak záviselo na tom, zda žalobkyně prokáže, že půjčila výše uvedenou částku panu F. P. jako členu představenstva stěžovatele. Odvolací soud sdílí názory okresního soudu, že žalobkyně předala tuto částku stěžovateli, což bylo v řízení prokázáno jednak svědectvím J.J.a dále listinnými důkazy. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil, neboť se ztotožnil i s právními závěry, jež ze zjištěného skutkového stavu okresní soud vyvodil.
Stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozsudky včas podanou ústavní stížností. V ní zejména uvádí, že mu v řízení bylo odepřeno jeho právo na spravedlivý proces, byla porušena "rovnost zbraní" a závěry soudů jsou v rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení shledává stěžovatel především v tom, že krajským soudem předložený listinný důkaz - příjmový pokladní doklad ze dne 16. 4. 1998- byl hodnocen v rozporu s jeho skutečným obsahem, neboť stěžovatel tvrdí, že do spisu byla založena fotokopie faxové kopie dokladu, nikoliv fotokopie originálu. Dále namítá, že soudy nevyslechly jím navrhovaného svědka a nesouhlasí s posouzením důkazů, jak bylo provedeno soudy. Z těchto důvodů navrhuje, aby Ústavní soud ČR v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu ve Svitavách zrušil.
Dne 12. 7. 2002 byl Ústavnímu soudu doručen návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Jak stěžovatel uvedl ve své stížnosti, nesouhlasí především s prováděním a hodnocením důkazů, jak to činily oba soudy. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožnil, neboť již dříve ve svých rozhodnutích dovodil, že "zásada volného hodnocení důkazů soudem je důsledkem ústavního principu nezávislosti soudu a že v důsledku toho nespadá do pravomoci Ústavního soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, to ovšem za předpokladu, že obecné soudy při takovém svém hodnocení respektují mimo jiné kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., resp. čl. 36 Listiny základních práv a svobod." (nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, č.49).
Zmíněný princip nezávislosti soudů je třeba vztáhnout i k postupu soudu naznačenému v ustanovení §120 odst. 1 , 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Obecný soud v každé fázi váží, které důkazy je potřeba provést, případně zda je nutné a v jakém rozsahu doplnit stav dokazování, přičemž zásada rovnosti stran neznamená povinnost obecného soudu vyhovět všem důkazním návrhům či aby důkazy provedené z podnětu stran byly v určitém poměru.
Procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád, jenž v ustanovení §132 stanoví, jak má soud postupovat při hodnocení důkazů. Nelze proto shledávat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, a jestliže z důkazů, do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) jistě usoudit. Namítaným porušením čl. 90 Ústavy se Ústavní soud ČR nezabýval, neboť jeho obsahem není základní právo jednotlivce, o němž by Ústavní soud rozhodoval v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tak i z protokolu o jednání před ním ze dne 16. 4. 2002, je zřejmé, že nové důkazy předložené stěžovatelem byly soudem dle ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. připuštěny a soudem zhodnoceny. Jak odvolací soud sám ve svém odůvodnění rozsudku uvádí, těmito důkazy nemohly být důkazy provedené v předchozím řízení zpochybněny, resp. nebyla jimi zpochybněna věrohodnost svědka J.
Ústavní soud ČR považuje rozhodnutí obecných soudů za přesvědčivá a dále konstatuje, že nevidí důvodu, aby v této konkrétní věci se závěry učiněnými před obecnými soudy z ústavně právního hlediska polemizoval.
Proto Ústavní soud ČR ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a vždy sleduje osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu