ECLI:CZ:US:2002:1.US.387.01
sp. zn. I. ÚS 387/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelek Mgr. V. B. a V. U., obou zastoupených advokátkou JUDr. Z. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 16 Ca 480/2000, a proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Teplicích ze dne 7. 9. 2000, č.j. PÚ/578/2000/ing. Mer, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 7. 9. 2000 vydal Okresní úřad Teplice - pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad"), rozhodnutí č.j. PÚ/578/2000/Ing. Mer., jímž rozhodl ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), tak, že Mgr. V. B. a V. U. (dále jen "stěžovatelky") nejsou vlastníky nemovitostí v k. ú. D.: p. p. č. dle PK, p. p. č. 579/1, 578/4, p. p. č. dle KN p. p. č. 3526/5 o výměře 0,1093 ha komunikace (dále jen "nemovitosti"). Nemovitosti nelze vydat ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona; k náhradám vzniká Mgr. V. B. právo k 1/2 a V. U. právo k 1/2.
Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí usnesením Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. D 369/95, které nabylo právní moci 4. 5. 1999, nabyly restituční nárok zůstavitele V. V. (který uplatnil u pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí podáním dne 5. 4. 1992 a zemřel před vydáním rozhodnutí dne 2. 3. 1995) ze závěti rovným dílem stěžovatelky a následně bylo zahájeno řízení o vydání nemovitostí. Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 2. 8. 1999, č.j. PÚ/554/99/Ing. Mer, rozhodl o nevydání nemovitostí uvedených ve výroku rozhodnutí, které bylo následně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 1999, č.j. 16 Ca 324/99-19. Pozemkový úřad, který byl v následném řízení vázán právním názorem soudu, řízení doplnil o další důkazny. V napadeném rozhodnutí uvedl, že dle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona se za zastavěnou část pozemku považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991. Ze získaných podkladů vyplývá, že vlastní stavba komunikace D. byla zahájena dne 25. 4. 1989 výstavbou podkladních konstrukcí, tedy před výše (v zákoně) uvedeným rozhodným termínem. Ve vztahu k námitkám stěžovatelek, že územní rozhodnutí odboru výstavby Městského národního výboru v D. ze dne 21. 11. 1984, č.j. Výst. 446/328.1/84-Ru/Šp., na umístění stavby inženýrských sítí v lokalitě D. (pozn.: stavební povolení následně vydáno Městským národním výborem v D. dne 18. 6. 1985, č.j. Výst. 185/332.7/85-Ru/Šp), nezahrnuje parcelu č. 579/1, poukázal pozemkový úřad na to, že z map evidence nemovitostí zájmového území platných k roku 1984 vyplynulo, že parcela č. 579/1 v této době již neexistovala - byla sloučena do p. č. 578/4 a tato parcela je v citovaném územním rozhodnutí uvedena. Pozemkový úřad proto rozhodl, jak je výše ve výroku uvedeno.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 7. 9. 2000, č.j. PÚ/578/2000/Ing. Mer, potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud především poukázal na zastavění požadovaného pozemku, což tvoří překážku "vydatelnosti pozemků" podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona. Krajský soud, po zhodnocení všech důkazů provedených v průběhu správního řízení, dospěl k závěru, že pozemkový úřad vycházel z právní úpravy platné v době rozhodování a že se zaměřil jak na objasnění toho, zda nemožnost vydání pozemku platí proto, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu či na jinou právnickou osobu zastavěn, tak i na zjištění, zda stavba brání zemědělskému využití pozemku.
Krajský soud v prvé řadě konstatoval, že zastavěnost pozemku je doložena naprosto nepochybně, a to stavebním povolením Městského národního výboru v D. (dále jen "MěstNV") ze dne 18. 6. 1985, č.j. Výst. 185/332.7/85-Ru/Šp, rozhodnutím o prodloužení stavebního povolení vydaným odborem výstavby MěstNV ze dne 22. 5. 1988, č.j. Výst. 153/352.4/88/Št, kolaudačním rozhodnutím MěÚ v D. ze dne 25. 3. 1994, zn. VZP-131/330/94/Kv, a sdělením OÚ v Teplicích ze dne 1. 3. 2000, č.j. RRR-145/2000-Ka. Krajský soud dále poukázal na to, že ve spise je dostatečným způsobem doloženo, že výstavba komunikace (poznámka: jako stavby podmiňujících investic pro výstavbu rodiných domků v lokalitě D.) byla zahájena dne 25. 4. 1989 předáním staveniště. Námitka stěžovatelek, že stavba nebyla zahájena před 24. 6. 1991, proto není důvodná. Stejně tak není prý důvodná jejich námitka, že stavba nebyla zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení, neboť jeho platnost "pro stavbu podmiňujících investic" byla prodloužena citovaným rozhodnutím odboru výstavby MěstNV ze dne 22. 5. 1988 do 30. 6. 1989.
Krajský soud dále vyslovil nesouhlas s tvrzením stěžovatelek, že předmětná komunikace je movitou věcí (a že pozemek lze proto vydat), neboť v souzené věci je nepochybné, že stavba (komunikace a chodníky) má podkladové vrstvy včetně betonu (poznámka: doloženo vyjádřením odboru výstavby MěÚ v D.), tj. podle způsobu provedení se jedná o stavbu spojenou se zemí pevným základem, takže je ji nutno považovat za stavbu nemovitou (srov. ustanovení §119 odst. 2 o.z.). K námitce stěžovatelek týkající se evidence nemovitostí u katastrálního úřadu poukázal krajský soud na ustanovení §2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, v platném znění, které upravuje předmět evidence, a na ustanovení §27 písm. b) citovaného zákona, o evidenci pozemků v podobě parcel, tj. parcel zobrazených v katastrální mapě, geometricky a polohově určených a označených parcelním číslem. Jako parcely se mezi jiným evidují i všechny druhy komunikací kromě komunikací pro pěší v parcích a sadech. Komunikace se v katastru nemovitostí evidují pod druhem pozemku - ostatní plocha. Stejně je prý nedůvodnou námitka stěžovatelek, že na parcele č. 579/1 byly postaveny rodinné domky a nikoliv komunikace. Z map evidence nemovitostí vyplývá, že p. p. č. 579/1 v roce 1984 již neexistovala, neboť byla sloučena do p. p. č. 578/4 a tato parcela je již v územním rozhodnutí uvedena. Proto krajský soud rozhodnutí pozemkového úřadu jako rozhodnutí zákonu i zjištěnému skutkovému stavu odpovídající potvrdil (§250q odst. 2 o.s.ř.).
Krajský soud k návrhu stěžovatelek na připuštění dovolání uvedl, že v souzené věci nerozhodoval jako soud odvolací, ale jako soud věcně a místně příslušný k přezkoumání rozhodnutí správních orgánů podle části páté hlavy třetí o.s.ř., proti jehož rozhodnutí je podání oprávných prostředků (včetně dovolání) - s ohledem na ustanovení §250j odst. 4 a §250s odst. 1 o. s. ř. - vyloučeno.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadly stěžovatelky ústavní stížností, neboť se domnívají, že napadenými byla porušena jejich základní práva zakotvena v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelky především namítly, že jim ostatní okolní pozemky (aniž by bylo jejich právo na vydání zpochybněno) jako oprávněným osobám vydány byly a že jsou jejich vlastníky. Proto poukazují na nelogičnost a bezdůvodnost toho, že jim nebyl vydán sporný pozemek p. č. 3526/5 v k.ú. D., čemuž "nebrání skutečnost, že by byly pochybnosti o jejich nároku jakožto oprávněných osob, překážka vydání je spatřována v označení využití předmětného pozemku, který je v katastru nemovitostí veden jako komunikace".
Stěžovatelky dále uvedly, že se krajský soud vůbec nezabýval skutečností, že stavební povolení vydané Městským úřadem v D., č.j. výst. 185/332.7/85/Rub., dne 18. 6. 1985, na 'Výstavbu podmiňujících investic pro výstavbu RD - lokalita O. určilo, že stavba bude dokončena nejpozději do 31. 12. 1986. Výstavba komunikace na parcele č. 3526/5 k.ú. D. v této lhůtě nebyla provedena a na předmětné parcele byly zahájeny práce poté, co zákon č. 229/91 Sb. vstoupil v účinnost. Platnost stavebního povolení byla prodloužena 22. 5. 1988, tedy po uplynutí původní lhůty platnosti. Stěžovatelky tvrdí, že se krajský soud nevypořádal ani s jejich námitkami, že na předmětné parcele začaly stavební práce po rozhodném termínu, tj. po 24. 6. 1991. Stěžovatelky konečně poukázaly na to, že z časového hlediska nebyla prošetřena skutečnost, že došlo ke změně projektové dokumentace - vypuštění výstavby rodinných domků, k nímž měla předmětná parcela sloužit jako přístupová komunikace.
Stěžovatelky se proto domnívají, že napadenými rozhodnutími byla porušena citovaná ustanovení Listiny a proto navrhují, aby rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 16 Ca 480/2000, a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Teplicích ze dne 7. 9. 2000, č.j. PÚ/578/2000/ing. Mer, byla zrušena.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelky v podstatě namítají, že rozhodnutími napadenými ústavní stížností, byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Tyto námitky nelze akceptovat.
Pokud stěžovatelky tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na vydání majetku, který jim po právu náleží, a to v rozporu s ustanovením čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny, dopouštějí se omylu. V ustálené judikatuře Ústavního soudu již bylo vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená v ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny je chápána jako ochrana vlastnického práva jako takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli pouze tvrzeného nároku nároku na právo, o kterém má teprve být v soudním řízení rozhodnuto (srov. např. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha C. H. Beck 1995, str. 295). Ze stejného důvodu Ústavní soud nemůže stěžovatelkám přisvědčit ani v jejich tvrzení, že výklad ustanovení §119 odst. 2 o.z. a §2 zákona č. 344/1992 Sb. provedený v odůvodnění citovaného rozhodnutí krajského soudu je výkladem poškozujícím stěžovatelky v jejich právu vlastnit majetek podle podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelky dále nekonkretizovaly, v čem spatřují údajné porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny v souvislosti s tvrzeným porušením citovaného ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny. Ani v tomto směru tedy nelze ústavní stížnosti přisvědčit. Ústavní soud již dřívě judikoval (srov. např. sp. zn. III. ÚS 349/97 In: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9. Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 461), že ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Těchto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Ústavě ČR, Listině a v mezinárodních smlouvách ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, pokud k jejich porušení došlo. Ústavní soud však porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, jak již uvedl, nezjistil.
Pokud stěžovatelky poukazují na to, že jim jako oprávněným osobám byly v řízení podle zákona vydány pozemky jiné, není možné z toho dovozovat, že mají právo na vydání pozemku v této - tedy další - souzené věci. Lze dodat, že pozemkový úřad ve svém rozhodnutí ze dne 7. 9. 2000, č.j. PÚ/578/2000/ing. Mer, uvedl, že pozemky (roz. v tomto konkrétním případě) nelze vydat z důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona a rozhodl, že oprávněným osobám (stěžovatelkám) přísluší náhrada podle ustanovení §11 odst. 2, popřípadě §16, zákona na základě výzvy oprávněných osob podle ustanovení §16 odst. 3 zákona. Ústavní soud se proto domnívá, že ani pozemkový úřad ani krajský soud, který rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, se porušení zákona v tomto směru nedopustily.
Ústavní soud nemůže přijmout ani tvrzení stěžovatelek, že bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - nebylo jim nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u pozemkového úřadu a u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhaly. Podle obsahu spisů jednaly oba tyto orgány způsobem, který postup stanovený zákonem nezpochybnil.
Stěžovatelky spatřují nesprávnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - jak již bylo dříve uvedeno - především v tom, že se krajský soud nevypořádal s jejich námitkami, podle kterých stavební práce na předmětné parcele začaly až po rozhodném termínu 24. 6. 1991 [§11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě]. Z obsahu správního spisu (srov. Zápis o předání a převzetí staveniště ze dne 25. 4. 1989 s dodavatelem A.; faktury A. za provedené práce v květnu 1989) totiž vyplývá, že výstavba komunikací byla zahájena dne 25. 4. 1989, tedy před rozhodným termínem 24. 6. 1991. Ze stejné argumentace vycházelo také rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 7. 9. 2000, č.j. PÚ/578/2000/ing. Mer. Podle obsahu správního spisu není důvodnou ani námitka stěžovatelek, že se krajský soud vůbec nezabýval tím, že stavba bude podle stavebního povolení MěstNV ze dne 18. 6. 1985, č.j. Výst. 185/332.7/85-Ru/Šp, dokončena nejpozději do 31. 12. 1986, respektive, že stavební povolení pozbývá platnosti, jestliže do dvou let ode dne, kdy nabylo právní moci, nebude stavba zahájena. Na tuto námitku krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku reagoval. Podle obsahu spisu byla výstavba zahájena vodohospodářskou částí v říjnu 1985 a platnost stavebního povolení byla prodloužena rozhodnutím odboru výstavby MěstNV ze dne 22. 5. 1988, č.j. Výst. 153/352.4/88/Št, do 30. 6. 1989. Stavba tedy byla zahájena do 2 let před uplynutím uvedené lhůty [srov. cit. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě].
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního pozemkového úřadu v Teplicích, neboť jejich argumentace - obsažená v napadených rozhodnutích - je plně v souladu s právní úpravou provedenou v zákoně a s obsahem správního a soudního spisu. Ústavní soud má dále za to, že nedošlo ani ke stěžovatelkám zmiňovanému, avšak nijak konkretizovanému porušení jejich základních práv obsažených v ustanoveních čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích a napadeným rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Teplicich k porušení základních práv a svobod, jichž se stěžovatelky dovolávají a které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu