ECLI:CZ:US:2002:1.US.410.99
sp. zn. I. ÚS 410/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. J. M., zastoupeného JUDr. D. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1.6.1999 č.j. 12 Co 482/99-101 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podáním z 18.8.1999 doručeným Ústavnímu soudu 20.8.1999 domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni z 1.6.1999 č.j. 12 Co 482/99-101, jímž bylo odmítnuto jako opožděné jeho odvolání podané proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město z 14.11.1997 č.j. 25 C 384/94-63. Uvedl, že pro odmítnutí odvolání z důvodu opožděnosti nebyl důvod, a tím mu bylo znemožněno, aby jeho odvolání bylo posuzováno meritorně. Následkem toho došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu deklarovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle formulace petitu je usnesení v rozporu také s čl. 90 odst. 1 Ústavy, toto tvrzení však stěžovatel nikterak neodůvodnil. Stěžovatel v návrhu podrobně popsal postup při doručování rozsudku soudu prvního stupně a zejména zdůraznil, že rozsudek byl doručován jednak prostřednictvím pošty, jednak prostřednictvím soudního doručovatele. Při pokusu o doručení zásilky prostřednictvím pošty 26.2.1998 nebyl stěžovatel zastižen, poštovní doručovatel mu vhodil do schránky tiskopis s výzvou k vyzvednutí zásilky do patnácti dnů, avšak k opakovanému pokusu o doručení zásilky údajně nedošlo. Dne 27.2.1998 obdržel stěžovatel výzvu soudního doručovatele k vyzvednutí rozsudku do patnácti dnů u soudu, obsahující též poučení o následcích nevyzvednutí zásilky, rozsudek si stěžovatel vyzvedl u soudu prvního stupně dne 10.3.1998. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 24.3.1998 (podle jeho názoru v zachované lhůtě) odvolání, které soud druhého stupně napadeným usnesením odmítl. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že rozhodnou událostí pro počátek běhu odvolací lhůty byl třetí den od uložení zásilky obsahující rozsudek na poště, tj. 2.3.1998. Skutečnost, že později, po uložení rozsudku na poště, stěžovatel převzal rozsudek u soudu, nemůže podle názoru odvolacího soudu na marném uplynutí zákonné lhůty k podání odvolání nic změnit. S těmito závěry odvolacího soudu se stěžovatel neztotožnil a vytýká mu dvě pochybení: jednak, že se nezabýval tím, zda byly splněny podmínky náhradního doručení podle §47 odst. 2 občanského soudního řádu, jednak že se nezabýval významem souběžného doručování rozsudku i soudním doručovatelem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal ve stejné věci dovolání, bylo řízení o ústavní stížnosti usnesením Ústavního soudu ze 17.11.1999 č.j. I.ÚS 410/99-10 přerušeno. Po skončení dovolacího řízení rozhodl Ústavní soud usnesením ze 17.9.2002 č.j. I.ÚS 410/99-17 o pokračování v řízení.
Dne 22.8.2001 doplnil stěžovatel ústavní stížnost informacemi o průběhu dovolacího řízení. Poukázal na to, že dovolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození) a konstatoval, že považuje za paradoxní a na pováženou skutečnost, že o osvobození rozhodovali stejní soudci, kteří již dříve rozhodovali o věci samé. Dále odkázal na shodný případ řešený Nejvyšším soudem pod sp. zn. 29 Cdo 632/2000, v němž bylo stěžovatelovým námitkám ohledně doručování vyhověno.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení a na dikci ustanovení §47 občanského soudního řádu. Zejména zdůraznil, že stěžovatel nijak nedokládá své tvrzení o tom, že k opakovanému pokusu o doručení zásilky obsahující rozsudek soudu prvního stupně nedošlo; odvolací soud proto vycházel z údajů uvedených příslušnou poštou na doručence.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 25 C 384/94 zjistil, že stěžovatel v posuzované věci podal proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 1.6.1999 č.j. 12 Co 482/99-101 dovolání, které bylo přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (v tehdejším znění). Jeho návrh na osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek z podaného dovolání byl pravomocně zamítnut a stěžovatel vyměřený soudní poplatek nezaplatil. Z tohoto důvodu bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-město z 3.5.2001 č.j. 25 C 384/94-159 dovolací řízení zastaveno (usnesení nabylo právní moci 7.6.2001). Tímto postupem se stěžovatel sám zbavil možnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Formálně sice dovolání podal, avšak svým chováním (nezaplacením soudního poplatku) způsobil, že o něm nemohlo být meritorně rozhodnuto. Proto je třeba na vzniklou situaci hledět tak, že podmínka přípustnosti ústavní stížnosti založená na vyčerpání všech procesních prostředků nebyla naplněna.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21.října 2002
JUDr. Miloš Holeček
soudce zpravodaj