ECLI:CZ:US:2002:1.US.418.2000
sp. zn. I. ÚS 418/2000
Usnesení
I. ÚS 418/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - společnosti H., s. r. o., zastoupené JUDr. B. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 22 Ca 263/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 10. 7. 2000 se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 22 Ca 263/99, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 25. 3. 1999, č. j. 1818-1/120/99/FŘ-205, č. j. 1818-2/120/99/FŘ-205, č. j. 1818-3/120/99/FŘ-205, zamítnuvším odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Hranicích ze dne 30. 11. 1998, č. 980000052, 980000055, 980000057, doměřujícím jí daň z příjmu právnických osob za roky 1995 až 1997.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v roce 1995 uzavřela kontrakt na dodávku cementotřískových desek a konstrukčního dřeva pro německou firmu B. Podmínkou realizace obchodu byl prý požadavek konečného odběratele, aby přejímky jednotlivých zásilek a platební styk obstarávala v Německu firma T., které bude za tuto činnost náležet rabat (skonto) ve výši 2% z ceny pro konečného odběratele. Stěžovatelka tedy po každé dodávce odeslala fakturu firmě T. a kopii této faktury firmě B. Platba pak byla z německé strany realizována na bankovní účet stěžovatelky již se sjednanou 2% srážkou, kterou pak stěžovatelka zúčtovala v nákladech v účtové třídě 5, když do výnosové účtové třídy 6 byla zaúčtována vystavená faktura.
Finanční úřad v Hranicích, který provedl v roce 1998 u stěžovatelky kontrolu daně z příjmu právnických osob, napadl účtování o slevách v nákladech jako nedodržení účetních postupů s tím, že o poskytnutých slevách je nutno účtovat v účtové třídě 6. Dále poskytnuté 2% slevy v letech 1995, 1996 a 1997 vyloučil z daňového základu s poukazem na to, že v drtivé většině dodávek nebyla dodržena smluvní podmínka pro slevu, tj. připsání platby na účet stěžovatelky do 14 dnů. V souladu s tímto svým výkladem pak správce daně stěžovatelce za uvedené roky zvýšil daňový základ o 2 178 105,85 Kč.
Jak výše uvedeno, odvolání proti dodatečným platebním výměrům byla Finančním ředitelstvím v Ostravě zamítnuta a následně byla zamítnuta i žaloba v dané věci Krajským soudem v Ostravě. Finanční ředitelství ve svých rozhodnutích uvedlo, že v únoru 1995 uzavřela stěžovatelka (jako prodávající) s firmou T. smlouvu o prodeji materiálu (cementem zpevněné dřevotřískové plotny a konstrukční dřevo), ve které byly upraveny platební podmínky ve znění "do 14 dnů - 2% skonto". Faktury za dodaný materiál byly vystaveny na celkovou částku a slevy na nich nebyly uvedeny. Přesto o nich stěžovatelka účtovala ve svém účetnictví na nákladovém účtu 519 - slevy odběratelům. Předmětné slevy tak byly do nákladů zúčtovány bez řádného účetního dokladu. Tento postup byl shledán rozporným s ust. §6 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 563/1991 Sb."), podle něhož účetní jednotky dokládají skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví, účetními doklady. Námitku stěžovatelky, že neuvedení slev na zahraničních fakturách a jejich nesprávné účtování jsou z pohledu správného stanovení daňové povinnosti jen formální závadou, označilo finanční ředitelství za bezpředmětnou, přičemž odkázalo na ust. §23 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb."), podle kterého se pro zjištění základu daně vychází z účetnictví, vedeného podle zvláštního předpisu, jímž je zákon č. 563/1991 Sb. Podle ust. §7 tohoto zákona jsou účetní jednotky povinny vést účetnictví úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem.
Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku, napadeném ústavní stížností, především konstatoval, že při aplikaci všech ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), je nutno vycházet z ust. §2, který vymezuje základní zásady daňového řízení. Zásada vyjádřená v odstavci 7 citovaného ustanovení, že správce daně vychází vždy ze skutečného stavu věci, se uplatňuje např. u tzv. simulovaných smluv. Podle tohoto ustanovení však v daném případě správce daně ani žalované finanční ředitelství nepostupovaly, a proto je nemohly porušit. K ust. §23 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb. soud mj. uvedl, že při jeho aplikaci není možné zohlednit odst. 3 a 4 písm. d) citovaného ustanovení a stejně tak nelze pominout skutečnost, že žalobce účtoval o slevách bez příslušného účetního dokladu, což mělo za následek krácení daňové povinnosti. Soud proto uzavřel, že rozhodnutí žalovaného finančního ředitelství nebyla vydána v rozporu se zákonem a nedošlo ke zkrácení subjektivních práv stěžovatelky.
Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv mj. ve skutečnosti, že ve správním soudnictví neměla možnost použít řádný opravný prostředek, jelikož jde o řízení jednoinstanční. Dále uvedla, že podmínka nároku zprostředkovatele - firmy T., na 2% skonto za dodržení 14 denní splatnosti je pouze konstrukcí Finančního úřadu v Hranicích. Příslušná smlouva je prý sice kusá a nedokonalá, při její interpretaci je však třeba odkázat zejména na ust. §266 odst. 3 obchodního zákoníku, týkající se výkladu projevu vůle. Stěžovatelka se prý v přezkumném řízení před soudem domáhala, aby přes chyby, kterých se dopustila v účetnictví, byl posuzován skutečný průběh obchodů s odkazem na ust. §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, soud však dospěl k závěru, že vedlejší účastník (Finanční ředitelství v Ostravě) v daném případě podle tohoto ustanovení nepostupoval a neporušil jej. Podle názoru stěžovatelky chyba v účetnictví nemusí mít dopad na správně zkonstruovaný daňový základ. Přesto se soud striktně přidržel stanoviska vedlejšího účastníka, že chyba v účetnictví stěžovatelky takový dopad měla a že nesprávné účtování mělo za následek krácení daňové povinnosti. Dále stěžovatelka uvedla, že na rozdíl od vedlejšího účastníka Finanční úřad v Hranicích správní úvahou s ohledem na datum připsání některých dodávek v roce 1997 uznal slevu ve výši 116 987 Kč. Podle stěžovatelky se v daném případě jednalo o snahu za každou cenu doměřit daň z příjmů, které neobdržela, a o "daňové trestání" za její nedostatky v oblasti účetnictví.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v přezkumném řízení postupoval v souladu s ust. §244 a násl. o. s. ř., odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Finanční ředitelství v Ostravě se vyjádřilo tak, že v ústavní stížnosti nejsou prý obsaženy žádné zásadní skutečnosti, které by byly nové a proto v příloze zaslalo své vyjádření k přezkoumání svého rozhodnutí, předložené v průběhu řízení krajskému soudu. Pouze k ust. §23 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., kterého se stěžovatelka také dovolává, finanční ředitelství konstatovalo, že citaci zákona přizpůsobuje stěžovatelka svým potřebám, ale ve skutečnosti byl její postup v rozporu se zákonem, protože o chybně zúčtované částky neupravila svůj hospodářský výsledek.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především považuje za nutné zdůraznit, že nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy dodržují principy spravedlivého procesu, nespadá zpravidla do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat jimi provedené hodnocení důkazů. Ve stěžovatelčině případě je situace sice složitější o to, že ústavní stížností je napadeno rozhodnutí soudu v rámci správního soudnictví, jehož právní úprava se jevila z hlediska souladu s ústavními principy právního řádu ČR i s mezinárodními dokumenty o lidských právech a svobodách natolik kontroverzní, že Ústavní soud nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, zrušil celou část pátou občanského soudního řádu, přičemž vykonatelnost tohoto rozhodnutí však byla z důvodů značné legislativní obtížnosti řešení jednotlivých ústavních deficitů odložena do 31. 12. 2002. Proto bylo a je třeba stále vycházet z dosud existující právní úpravy, podle které posuzuje soud ve správním řízení pouze zákonnost napadených správních rozhodnutí, a v ustanovení §250i odst. 1 je výslovně řečeno, že dokazování se neprovádí. Ustanovení §250j pak mimo jiné stanoví, že soud zruší napadené rozhodnutí správního orgánu dojde-li k závěru, že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci. Krajský soud v Ostravě však k takovému závěru nedospěl a dle jeho názoru byly provedené důkazy ke zjištění skutkového stavu a k posouzení celé věci dostačující.
Jak již bylo výše naznačeno, není úkolem Ústavního soudu perfekcionisticky zkoumat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině tehdy, pokud by zjistil zřejmý nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Po prostudování podstatných částí spisu však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl. Zejména též nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelce nebylo nijak bráněno, domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv, čehož také využila. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jakož i z příslušného spisového materiálu tohoto soudu (sp. zn. 22 Ca 263/99), vyplývá, že jí, resp. jejímu právnímu zástupci byla poskytnuta dostatečná možnost vyjádřit se k souzené věci, argumentovat a reagovat na stanovisko žalovaného Finančního ředitelství v Ostravě (protokol o jednání ze dne 20. 3. 2000, stanovisko stěžovatelky k vyjádření žalovaného ze dne 30. 9. 1999).
Argumentace orgánů veřejné moci, rozhodujících ve zkoumaném případě, je podle názoru Ústavního soudu přijatelná i z ústavněprávního hlediska a námitky stěžovatelky jsou pouhou polemikou s jejich závěry. Nelze přehlédnout, že to byla především sama stěžovatelka, která v daném případě svým netransparentním postupem, chybami v účetnictví a nepředložením relevantních důkazů způsobila dodatečné doměření daně. Daňová povinnost je povinností veřejnoprávní a nutno připomenout odpovědnost podnikatele za znalost a dodržování příslušných právních předpisů, které se k jeho podnikání vztahují. Případná drobná pochybení či nedostatky ve zkoumaných rozhodnutích nejsou takového rázu, aby byly způsobilé věc posunout do ústavní roviny.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu