ECLI:CZ:US:2002:1.US.424.01
sp. zn. I. ÚS 424/01
Usnesení
ČESKA REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 424/01
Ústavní soud rozhodl dnešního v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Guttlera ve věci ústavní stížnosti P.S., zastoupeného advokátem JUDr. B.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, sp. zn. 40 Co 802/2000, ze dne 20. 2. 2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově, sp. zn. P 63/92, ze dne 27. 6. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2001 stěžovatel uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově mu byla jako otci nově upravena vyživovací povinnost k nezl. M. a nezl. P., a to dílem se zpětnou účinností a dílem do budoucna od právní moci rozsudku. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání s tím, že prvoinstanční soud neprávně postupoval při zjištění skutkových
I. US 424/01
okolností, rozhodných pro stanovení vyživovací povinnosti ve smyslu zákona o rodině, a to jak na straně oprávněných, tak na straně povinného. Stěžovatel tvrdí, že on sám splnil povinnost a předložil veškeré listiny osvědčující jeho příjmy, a to jak ze závislé činnosti, tak z činnosti, kterou provozuje na základě živnostenského oprávnění. Současně soudu předložil listiny osvědčující skutečnost, že v rámci podnikání byl nucen uzavřít smlouvy o půjčce.
Dle jeho názoru soud k těmto skutečnostem vůbec nepřihlížel a stejně tak ani soud odvolací neprovedl důkaz znaleckým posudkem v oboru účetnictví a spokojil se pouze s hypotetickým výpočtem potencionálního příjmu otce.
Rovnost účastníků řízení byla porušena soudy obou stupňů, neboť se oba zabývaly pouze otázkami týkajícími se osoby stěžovatele, aniž by k analogickým skutečnostem přihlédly i u matky nezl. dětí. Výpočet výživného je naprosto v rozporu s dobrými mravy, jako základní zásadou vyváženosti vyživovací povinnosti. Matka nezl. dětí se domáhala zvýšené vyživovací povinnosti s časovým odstupem v podstatě s cílem stěžovatele ekonomicky zlikvidovat a je s podivem, že soudy se přiklonily k jejím stanoviskům.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Krajský soud v Ostravě uvedl, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo a navrhuje ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Okresní soud v Přerově plně odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí a zdůraznil, že žádný z účastníků provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru účetnictví před soudem I. stupně nenavrhoval. O.Ú., jako opatrovník nezl. dětí ve vyjádření potvrdil, že podrobně prošetřil změny poměrů jak na straně nezl., tak i na straně rodičů. Zjištěné poměry u nezl. dětí byly závažnějšího rázu v souvislosti s přibývajícím věkem, formou školní docházky a mimoškolní aktivitou a odůvodňovaly zvýšení výživného otci v důsledku
I. US 424/01
růstu jeho příjmů. Rovněž matka nezl. dětí ve svém vyjádření podrobně popsala sociální poměry její a nezl. dětí.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a postupu obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K obsahu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jestliže se namítá porušení rovnosti účastníků řízení a čl. 35 Listiny základních práv a svobod, je nutno si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny ústavní principy, na nichž je tato zásada budována.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, každá situace, kdy se strana
I. US 424/01
ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v čl. 35 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.
Z napadených rozsudků obecných soudů vyplývá, že se při svém rozhodování opíraly o ust. §96 odst. 1 zákona o rodině, dle kterého při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Soudy zkoumaly změnu poměrů na straně všech účastníků řízení a v odůvodnění rozhodnutí vyložily, jakými úvahami dospěly k závěru, že je třeba výživné stanovené otci zvýšit, a to i se zpětnou účinností.
Tvrdil-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům
I. US 424/01
spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. rof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc, ředseda I. senátu Ústavního soudu
V Brně 27. srpna 2002