ECLI:CZ:US:2002:1.US.428.2000
sp. zn. I. ÚS 428/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. W. T., zastoupeného JUDr. M. C., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2000, čj. 28 Ca 699/98 - 83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel požadoval v rámci restitučního řízení, které bylo v České republice právně upraveno mimo jiné zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, vrácení majetku, který náležel jeho příbuzné v Rakousku a byl konfiskován v roce 1945 jako majetek osob německé národnosti.
Ústavní soud konstatoval, že případ byl po věcné i formální stránce řádně projednán a že stěžovateli byla poskytnuta veškerá ochrana jeho práv. Skutečnost, že přesto nebyl v uplatnění svých nároků úspěšný, vyplývala z citovaného zákona (§4), podle něhož lze majetek z restituce vydat jen za podmínek zákona a jen oprávněným osobám, které jsou státními občany České republiky. Tuto podmínku stěžovatel nesplnil.
Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V tomto smyslu považuje Ústavní soud za svou úlohu zabývat se nikoli právní argumentací obecného soudu, nýbrž ústavněprávními aspekty dané věci.
Ke stěžovatelem namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 1 Ústavy ČR, jakož i z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nutno uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedených ustanovení. Dále k tvrzenému porušení stanoveným způsobem poskytovat ochranu práva, vyplývajícího z čl. 96 Ústavy ČR a k tvrzenému neposkytnutí dostatečné soudní ochrany, vyplývající z článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, lze konstatovat, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze zásadním způsobem zpochybnit.
Ústavní soud nezjistil, že by v postupu Městského soudu v Praze byla porušena práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, obsažená v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Rovněž tak neshledal porušení práv stěžovatele ve smyslu Ústavy ČR, konkrétně článků 96 a 95 odst. 1. Ani porušení článku 90 Ústavy ČR, podle kterého je obecným soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, dle názoru Ústavního soudu nedošlo, když zjistil, že obecný soud postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, svůj postup řádně odůvodnil. Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Jeho skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, je nutno konstatovat, že bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Rovněž tak nelze obecnému soudu cokoli vytknout v právním posouzení dané věci, se kterým nelze než se ztotožnit, zejména pokud jde o označení původní vlastnice M. T. příslušnými správními orgány za osobu německé národnosti podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., jejíž majetek byl konfiskován ke dni účinnosti tohoto dekretu, tak ohledně toho, že navrhovatel - stěžovatel - nemůže být oprávněnou osobou podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., když původní vlastnice nesplňuje podmínky ustanovení §2 odst. 1 téhož zákona, neboť by nepřípustně disponoval větším rozsahem práv než ona.
Ústavní soud při posuzování tohoto případu vycházel z toho, že smyslem restitučních zákonů (jakými zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, a zákon č. 243/1992 Sb., upravující některé otázky, související se zákonem č. 229/1991 Sb., nepochybně jsou), je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989, kterými se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívající v porušování lidských práv ze strany státu. Je však třeba si uvědomit, že úplná náprava však není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného Ústavou ČR zaručeného práva na majetkovou restituci. Pokud jde o další argumentaci, odkazuje Ústavní soud na své usnesení v případě téhož stěžovatele vedeného pod sp. zn. II. ÚS 39/99.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu