ECLI:CZ:US:2002:1.US.447.01
sp. zn. I. ÚS 447/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. B. P., zastoupené advokátem JUDr. J. N., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. 13 C 196/99, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. 18 Co 133/01, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci žalobců (stěžovatelky a dále Ing. arch. R. P. a MUDr. A. K., dále jen "žalobci") proti žalovaným D. H. a K. H. (dále jen "žalovaní") na určení vlastnictví k nemovitostem rozhodl tak, že zamítl návrh žalobců na určení, že dům v P., D. a pozemky - stavební a zahrada, obojí v katastrálním území D. (dále jen "předmětné nemovitosti") jsou v jejich vlastnictví nebo na určení, že tyto nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a žalovaných, vždy jednou ideální polovinou. Zároveň obvodní soud rozhodl, že žalovaní jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí ve společném jmění.
V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud konstatoval, že původními vlastníky předmětných nemovitostí byli manželé H., přičemž vlastnické právo k nim později přešlo na stát v důsledku uloženého trestu propadnutí majetku žalovaných z důvodu jejich emigrace. Kupní smlouvou ze dne 3. 9. 1984 koupil předmětné nemovitosti od státu prof. P. P., a to za trvání manželství se stěžovatelkou, která však nebyla ve smlouvě uvedena jako osoba kupující. Žalovaní k předmětným nemovitostem nabyli opět vlastnické právo soudním rozhodnutím v rámci uplatněného restitučního nároku dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když předtím k vydání nemovitostí neúspěšně vyzvali jediného uvedeného vlastníka v katastru nemovitostí - prof. P. P. Ještě před nabytím právní moci restitučního rozhodnutí však prof. P. P. zemřel a odvolací soud proto dále jednal se žalobci jako s jeho právními nástupci. Žalobci později v rámci dědického řízení po prof. P. P. dosáhli zařazení předmětných nemovitostí do společného jmění (tehdy BSM) manželů P. s tím, že po vypořádání BSM do dědictví přešla toliko jedna ideální polovina těchto nemovitostí. Na základě soudem schválené dědické dohody tak došlo k duplicitnímu zápisu na listu vlastnictví předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí.
Popsaný skutkový stav obvodní soud právně vyhodnotil následujícím způsobem. Rozhodnutí soudu, která sloužila jako podklad k duplicitnímu zápisu na listu vlastnictví, si prý navzájem neodporují, jelikož "rozhodnutí v dědickém řízení je totiž rozhodnutím osvědčujícím právní vztah ke dni smrti prof. P., tj. ke dni 4. 12. 1993 (§460 odst. 1 občanského zákoníku)". K tomuto datu se prý proto žalobci stali podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. V rámci restitučního řízení soudy I. a II. stupně údajně dovodily, že žalobci nebyli ve svých právech poškozeni, protože se stali účastníky restitučního sporu a povinnost vydat předmětné nemovitosti byla uložena jim konkrétně. Žalobci proto vlastnili předmětné nemovitosti od 4. 12. 1993 do 4. 7. 1994, jelikož k tomuto datu jim soud uložil povinnost vydat nemovitosti žalovaným. Stěžovatelka údajně byla účastnicí restitučního řízení a ve vztahu k ní bylo rozhodováno, takže její práva zkrácena nebyla. "Naopak neustálá snaha žalobců zpochybnit výsledky restitučního řízení a neochota cítit se vázanými jakýmkoliv pro žalobce nepříznivým soudním rozhodnutím znamená neodčinitelné zásahy do práv žalovaných jako oprávněných osob, u nichž byly soudy shledány všechny předpoklady pro uplatnění restitučního nároku."
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil.
V jeho odůvodnění se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně. Nad rámec toho uvedl, že i kdyby předmětné nemovitosti byly v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů P., nahrazuje restituční rozsudek projev vůle žalovaných k uzavření restituční dohody ohledně celých nemovitostí, nikoliv jen z jedné poloviny. Platil prý totiž princip, že každý z bezpodílových spoluvlastníků byl vlastníkem celé věci a jeho vlastnictví bylo omezeno pouze stejným vlastnictvím druhého manžela. Proto restituční rozsudek nahrazoval projev vůle prof. P. uzavřít restituční dohodu ve vztahu k celým předmětným nemovitostem a stěžovatelka jako jeho procesní nástupkyně tedy mohla v restitučním sporu uplatňovat svoje práva v plném rozsahu. "Pakliže tato svoje práva neuplatnila v rámci řádných či mimořádných opravných prostředků, nemůže se v dalších soudních sporech s úspěchem domáhat revize pravomocných restitučních rozhodnutí."
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvádí, že se v roce 1984 stala bezpodílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a že toto právo nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené dne 2. 10. 1984. Důvod, pro který v této smlouvě byl jako kupující uveden výhradně její manžel prof. P. P. spočíval v tom, že stěžovatelka měla polské státní občanství. Stěžovatelka namítá, že před soudem I. stupně v restituční věci nemohla vystupovat jako účastník řízení, přestože její manžel nebyl samostatně legitimován k vedení sporu. V tom stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a také vlastnického práva, jelikož v restitučním sporu tak nemohla v plném rozsahu uplatňovat svoje práva. Není prý totiž pravdivé ani tvrzení, že neuplatňovala svůj nárok vyplývající z bezpodílového spoluvlastnictví, protože v restitučním řízení soud vycházel ze závěru, že předmětné nemovitosti nemohly být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, neboť stěžovatelka jako cizí státní občanka je nemohla nabýt. Do restitučního sporu se stěžovatelka dostala až jako právní nástupce zemřelého manžela, takže musela přijmout daný stav řízení. Tento vstup do řízení proto údajně nemohl v žádném případě konvalidovat vadu řízení spočívající v tom, že nebyla účastníkem řízení před soudem I. stupně. Navíc stěžovatelka tvrdí, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že byla podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, pak nemohly současně dospět k závěru, že restituční rozhodnutí, kterým byl nahrazen chybějící projev vůle prof. P. P., se mohlo týkat předmětných nemovitostí jako celku. "Na základě této úvahy by totiž mohly logicky dospět pouze k jedinému závěru, že totiž toto rozhodnutí se může týkat pouze ideální poloviny předmětných nemovitostí, neboť bezpodílové spoluvlastnictví zaniklo ke dni smrti zůstavitele a soud rozhodoval v době, kdy již bezpodílové spoluvlastnictví neexistovalo."
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby byly napadené rozsudky obecných soudů jako protiústavní zrušeny.
Ústavní soud především konstatuje, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR ve spojení s ustanovením §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno některé jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je tedy příčinná souvislost mezi napadeným zásahem orgánu veřejné moci a namítaným porušením základních práv, přičemž důvodnou může být pouze taková ústavní stížnost, kde mezi tímto zásahem a protiústavností existuje bezprostřední vztah.
V souzené věci však Ústavní soud shledal, že podstata námitek stěžovatelky se koncentruje na řízení před soudem I. stupně v restituční věci. Stěžovatelka totiž tvrdí, že v uvedeném řízení nemohla vystupovat jako účastník řízení - přestože její manžel nebyl samostatně legitimován k vedení předmětného sporu - že restituční rozhodnutí se nemohla týkat předmětných nemovitostí jako celku a že tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a vlastnické právo.
Přestože však obě soudní řízení (tzn. restituční řízení a řízení o určovací žalobě) do určité míry vzájemně souvisejí, jedná se o dvě procesně samostatná řízení zakončená samostatnými pravomocnými soudními rozhodnutími. Protože ústavní stížnost brojí toliko proti rozhodnutím obecných soudů o určovací žalobě, nemůže Ústavní soud hodnotit důvodnost námitek vznesených - v konečném důsledku a s ohledem na jejich obsah - výhradně proti rozhodnutím restitučním, jelikož mezi těmito uplatněnými námitkami a napadenými rozsudky obecných soudů neexistuje výše zmíněný bezprostřední vztah. V tomto směru Ústavní soud souhlasí i s názorem Městského soudu v Praze, že stěžovatelka se nemůže v dalších soudních sporech s úspěchem domáhat revize pravomocných restitučních rozhodnutí.
Již z tohoto důvodu proto Ústavní soud shledal, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nad tento rámec Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy v daném případě správně vycházely z předmětných restitučních rozhodnutí a na jejich základě interpretovaly vzniklou duplicitu zápisu předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Ústavní soud se totiž ztotožňuje s právním názorem obecných soudů, že rozhodnutí v dědickém řízení je rozhodnutím osvědčujícím právní stav ke dni smrti zůstavitele (prof. P.) a jeho výsledek proto nemůže nikterak zpochybnit právní důsledky pravomocného restitučního rozhodnutí, byť vydaného ještě před ukončením dědického řízení.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu