ECLI:CZ:US:2002:1.US.460.02
sp. zn. I. ÚS 460/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.M., zastoupeného JUDr. Z. S., advokátem, proti postupu Krajského soudu v Plzni v řízení o návrhu na povolení obnovy, vedeném pod sp. zn. 1 Nt 362/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 22. 7. 2002 se stěžovatel domáhal vydání nálezu, jímž by bylo Krajskému soudu v Plzni (dále také "krajský soud") zakázáno pokračovat v porušování jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že ve věci sp. zn. 1 Nt 362/2000 nadále značně protahuje řízení, a aby mu bylo současně přikázáno v nejbližší době nařídit veřejné zasedání a provedení navrhovaných důkazů, nebo aby postupoval ve smyslu §281 odst. 1, 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2, §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z vyjádření Krajského soudu v Plzni vyplývá, že nařídil na 13. 12. 2001 veřejné zasedání o návrhu na povolení obnovy řízení v pravomocně ukončené trestní věci stěžovatele (v trestním řízení "odsouzený") vedené pod sp. zn. 1 T 21/98. Pro nepřítomnost stěžovatele, z důvodu závady v doručení, krajský soud veřejné zasedání odročil na neurčito. Svůj postup odůvodnil prokázanými skutečnostmi, zejména neznámým pobytem, faktickou nedosažitelností stěžovatele a skutečností, že se skrýval. Tyto skutečnosti jsou krajskému soudu známy z obsahu spisu sp. zn. 1 T 21/98. Z něho vyplývá, že stěžovatel nenastoupil výkon trestu odnětí svobody, je na něj vydán příkaz k dodání do výkonu trestu a od 4. 9. 2002 je po něm vedeno celostátní pátrání. Dále krajský soud uvedl, že stěžovatel se domáhal konání řízení ve své nepřítomnosti z obavy, že by byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody, na základě "nespravedlivých" rozsudků. Požádal o odložení výkonu trestu podle §282 odst. 3 TrŘ. Krajský soud žádost stěžovatele usnesením zamítl. Toto usnesení doručil obhájci stěžovatele dne 13. 12. 2001. Stěžovateli se doručit nepodařilo, a to z důvodů výše zmíněných. Současně krajský soud sdělil, při projednání návrhu stěžovatele na obnovu řízení je nutná jeho účast u veřejného zasedání, proto postupoval tak, jak je shora uvedeno.
Dbát na včasnost a rychlost soudních řízení, příp. bránit nedůvodným průtahům v nich, je především věcí obecných soudů samotných. V tomto smyslu je nutné poukázat na §6 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů, který upravoval oprávnění obracet se se stížnostmi na postup soudu, jde-li o průtahy v řízení. Podrobnosti, týkající se podávání a vyřizování stížností podle citovaného zákona, upravoval zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, který stanovil v §26 a násl. právo fyzických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi ve věcech podle zákona č. 335/1991 Sb., a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti, stejně jako povinnost předsedů soudů vyřizovat ve stanovené lhůtě tyto stížnosti. Od 1. 4. 2002 obsahuje tuto úpravu §164 a násl. nového zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a přísluší mu zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod navrhovatele a náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní stížnost je tudíž koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a před jejím podáním musí být vyčerpány všechny přípustné procesní prostředky (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Mezi procesní prostředky, na jejichž vyčerpání §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. míří, patří také stížnost na průtahy v řízení před obecnými soudy podle zákona č. 436/l99l Sb., případně podle zákona č. 6/2002 Sb. Stěžovatel neprokázal, že tohoto svého práva k podání stížnosti podle citovaných zákonů využil. Jeho ústavní stížnost je proto nepřípustná.
Na základě výše uvedených skutečností soudce zpravodaj návrh ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2002
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu