Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.03.2002, sp. zn. I. ÚS 472/2000 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 39/25 SbNU 313 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.472.2000

sp. zn. I. ÚS 472/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. P. Ř. a Ing. I. B., proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 30 Ca 131/98, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 30 Ca 131/98 se ruší. Odůvodnění: Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti namítali porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Uvedli, že Krajský soud v Plzni rozhodl dne 21. 3. 2000 rozsudkem, sp. zn. 30 Ca 131/98, tak, že se potvrzuje rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Písku (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 11. 5. 1998, č. j. Pú/9/91-Kh, kterým bylo rozhodnuto o tom, že podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), žadatel MUDr. V. Ř., coby právní předchůdce stěžovatelů (dále jen "právní předchůdce"), není vlastníkem nemovitostí nebo jejich části v k. ú. a obci D., a to mj. stavební parcely č. 11/4 zast. pl. o vým. 187 m2, st. parc. č. 13/3 ost. pl. o vým. 1361 m2, a části stavební parcely č. 11/4 zast. pl. o vým. 537 m2. Podle názoru stěžovatelů orgány veřejné moci pochybily při hodnocení důkazů potvrzujících tíseň jejich právního předchůdce. Stěžovatelé měli za to, že obecný soud při posuzování existence stavu tísně nevzal na vědomí skutečnosti, které tuto tíseň dokazovaly. Konstatovali, že jejich právní předchůdce byl zbaven práva s předmětnými nemovitostmi disponovat, přičemž odkázali v této souvislosti na rozsudky Okresního soudu v Písku ze dne 21. 7. 1977, č. j. 7 C 236/77-9, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 1977, sp. zn. 4 Co 984/77. Dále se ve své ústavní stížnosti odvolávali na příslušnou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. V závěru své stížnosti vyslovili stěžovatelé názor, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jejich práva na spravedlivou ochranu ve smyslu ust. §1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a tím i práva na soudní i jinou ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud po posouzení předmětné věci jak po stránce věcné, tak i procesní, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů je důvodná. Ze spisového materiálu vyplývá, že právní předchůdce stěžovatelů uplatnil dne 31. 7. 1991 řádně a včas podle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě svůj nárok na restituci shora uvedených nemovitostí. Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 30. 11. 1995, č. j. PÚ /9/91-N-B. Bn, uznal existenci restitučního titulu a rozhodl o vydání předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo k odvolání povinné osoby - Stavebního bytového družstva Písek (dále jen "osoba povinná") zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. 10 Ca 4/96. V uvedeném rozsudku zaujal krajský soud názor, že v dané věci nebyla prokázána existence tísně na straně právního předchůdce stěžovatelů při uzavření kupní smlouvy. Pozemkový úřad následně, jsa vázán právním názorem krajského soudu, rozhodnutím ze dne 31. 5. 1996, č. j. PÚ/9/91/R-B, rozhodl, že právní předchůdce stěžovatelů není vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť podle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě musí být prokázána existence tísně i nápadně nevýhodných podmínek prodeje současně, jinak není tento restituční důvod dán. Uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil k odvolání právního předchůdce stěžovatelů Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. 30 Ca 266/96, a uložil pozemkovému úřadu, aby v dalším řízení zjišťoval, zda předmětné nemovitosti spadají do věcné působnosti zákona o půdě. Pozemkový úřad doplnil v tomto ohledu řízení, obrátil se na Ministerstvo zemědělství ČR, Ústřední pozemkový úřad, se žádostí o rozhodnutí ve smyslu ust. §17 odst. 6 zákona o půdě. Rozhodnutím tohoto orgánu státní správy ze dne 4. 3. 1998, č. j. 119/98-3152, které nabylo právní moci dne 14. 4. 1998, bylo rozhodnuto, že na předmětnou věc se zákon o půdě vztahuje. Po odstranění této pochybnosti pozemkový úřad rozhodl, že právní předchůdce stěžovatelů není vlastníkem předmětných nemovitostí, když v dalším řízení nebyly z jeho strany předloženy žádné důkazy, které by prokázaly existenci tísně ve smyslu zákona o půdě, přičemž pozemkový úřad byl ve svém rozhodování vázán právním názorem, vysloveným Krajským soudem v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. 10 Ca 4/96. Proti tomuto rozhodnutí podal právní předchůdce stěžovatelů u Krajského soudu v Plzni opravný prostředek, ve kterém argumentoval obdobně, jak bylo uplatněno také stěžovateli v jejich ústavní stížnosti, a to včetně odkazu na příslušnou judikaturu. Dne 11. 2. 2000 bylo krajskému soudu doručeno sdělení, že právní předchůdce stěžovatelů dne 12. 12. 1998 zemřel a z uzavřeného dědického řízení zároveň vyplynulo, že dědici po zemřelém jsou stěžovatelé. Ti se ve smyslu ust. §246c a §107 odst. 3 o. s. ř. stali v dané věci právními nástupci po svém předchůdci. Krajský soud v napadeném rozhodnutí, po přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu, dospěl k závěru, že opravný prostředek nebyl v uvedené věci důvodný. Pozemkový úřad již nedoplňoval dokazování o další důkazy, kterými by byla případně odůvodněna změna skutkových zjištění oproti těm, o která opřel své původní rozhodnutí ze dne 30. 11. 1995 (zrušené rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích), neboť byl ve svém dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Pozemkový úřad věc, v návaznosti na výše uvedené, posoudil tak, že v daném případě nebylo prokázáno, že kupní smlouva, na základě které přešly předmětné nemovitosti do vlastnictví státu, byla uzavřena v tísni. Dospěl k závěru, že za daného právního stavu by bylo nadbytečné zkoumat, zda byl naplněn ještě znak nápadně nevýhodných podmínek, když z důvodů shora uvedených (i kdyby byla existence tohoto zákonného znaku prokázána), nemohlo toto mít vliv na případný jiný závěr. Stěžovatelé namítali, že původní vlastníci byli z předmětné nemovitosti (domu) vystěhováni již v roce 1950, tedy téměř čtyřicet let před převodem svých nemovitostí. Nebyla jim ani dána možnost vyklidit z domu movitý majetek. Kupní smlouva byla uzavírána až následně, kdy právní předchůdce stěžovatelů již nemohl se svou nemovitostí volně disponovat a užívat ji. Orgány veřejné moci se blíže nezabývaly námitkami stěžovatelů ani v tom smyslu, že tehdejší uživatelé (státní organizace) nakládali s majetkem svévolně a bez jakéhokoli vyjádření či souhlasu vlastníka stavěli a bourali stavby na pozemcích v jeho vlastnictví. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je zapotřebí za stav tísně považovat stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť je ve své dispozici s předmětem vlastnictví omezován represivní politikou umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu. Z celkového řízení vyplývá, že právě takový stav v době uzavírání smlouvy existoval. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud i na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, Cpjn 50/93, Sb. rozh. č. 34/1993, podle kterého nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nelze rozumět vždy jen rozpor s cenovými předpisy, ale také i jiné další okolnosti. Může jít např. o situaci, kdy vlastník obytné budovy patřící k zemědělské usedlosti se po nuceném vystěhování z obce nastěhoval do obce jiné, v níž žil v podstatně horších podmínkách. Tyto skutečnosti by měly dle tvrzení stěžovatelů v daném případě dosvědčovat shora citované rozsudky Okresního soudu v Písku a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze sedmdesátých let. Současně s nápadně nevýhodnými podmínkami je zapotřebí posuzovat naplnění pojmenovaného znaku tísně. Z hlediska tísně proto není podstatné, že k převodu nemovitostí došlo až v roce 1989, neboť doba nesvobody je v restitučních předpisech určena na období let 1948 až 1989, přičemž tíseň na prodávajícího nepochybně doléhala po celou tuto dobu. Obecně lze pak definovat tíseň jako hospodářský nebo sociální stav, který doléhá na jednajícího takovým způsobem a s takovou závažností, že učiní takový právní úkon, který by jinak neučinil, nebo u dvoustranných právních aktů neuzavřel. Nevyžaduje se přitom, aby druhá strana tíseň vyvolala nebo o ní věděla. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 59/95 ze dne 27. 5. 1995 in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, vydání 1., Praha, C.H. BECK 1996, s. 63 - 65, vyplývá, že při posuzování znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů, je třeba mít na zřeteli, že ve skutečném právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, a proto bude vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví oním subjektivně působícím a existujícím stavem, tedy tísní, a toto pak i pohnutkou pro projev vůle, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce ztratilo smysl. Skutkový stav v předmětné věci je obdobný se stavem, který již dříve Ústavní soud posuzoval (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 85/95 in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, vydání 1., Praha, C.H. BECK 1996, s. 87). V případě právního předchůdce stěžovatelů je tíseň nepochybná. Byla vytvořena již v padesátých letech, kdy byl spolu se svou rodinou vystěhován na ulici, byl následně politicky perzekuován: nebyl připuštěn v řádném termínu k maturitě z důvodu, že se jednalo o rodinu kulaka, nebyl vzhledem ke svému původu ani doporučen na studium na vysoké škole a prakticky od roku 1950 neměl možnost se svým majetkem svobodně nakládat, resp. jakýmkoliv způsobem ovlivnit stav nemovitostí, přestože mu formálně vlastnické právo zůstalo zachováno. Všechny výše uvedené okolnosti ve svém souhrnu působily na právního předchůdce stěžovatelů po celou dobu, tzn. i v okamžiku uzavírání kupní smlouvy v roce 1989 a lze z nich oprávněně dovozovat existenci tísně. Ve smyslu ustanovení §250j odst. 1 o. s. ř. krajský soud zjistil v předmětné věci pouze formální soulad se zákonem, který předepisuje zamítnout žalobu v případě, pokud soud zjistí, že napadené rozhodnutí správního orgánu je v souladu se zákonem. Z ustanovení §250j odst. 3 o. s. ř. pak vyplývá, že správní orgány jsou vázány právním názorem soudu. Z tohoto aspektu případné porušení vázanosti pozemkového úřadu právním názorem soudu by samo o sobě představovalo ze strany pozemkového úřadu nezákonnost a odůvodňovalo by bez dalšího zrušení rozhodnutí v téže věci, které nerespektovalo právní názor soudem vyslovený. Ústavní soud proto musel konstatovat, že v postupu pozemkového úřadu neshledal právních pochybení. V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ze strany soudu bylo na místě aplikovat ustanovení §250j odst. 2 o. s. ř., podle kterého dojde-li soud k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc po právní stránce nesprávně nebo že zjištění skutkového stavu, z kterého správní rozhodnutí vycházelo, je v rozporu s obsahem spisů nebo že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci, zruší napadené rozhodnutí správního orgánu, a věc vrátí žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ve smyslu citovaného ustanovení soud zruší napadené ustanovení i tehdy, ukáže-li se až při jednání, že jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Ústavní soud přitom poznamenává, že se jedná o kasační princip, v rámci kterého soudu nepřísluší správní rozhodnutí měnit ani potvrzovat. Rozhodnutí, které pak správní orgán vydá po zrušení původního rozhodnutí soudem, je novým rozhodnutím ve věci (tzn. nikoli správním výkonem soudního rozhodnutí). V dané věci se již jednalo právě o tento případ. Původní rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, přičemž pozemkový úřad musel dále ve svém rozhodování respektovat právní názor Krajského soudu v Českých Budějovicích, týkající se neexistenci tísně. V rámci opravného prostředku proti tomuto novému správnímu rozhodnutí ze strany pozemkového úřadu mělo být Krajským soudem v Plzni postupováno dle zmíněného kasačního principu upraveného v citovaném ustanovení (§250j odst. 2 o. s. ř.). V předmětné věci má Ústavní soud, v návaznosti na rozhodnutí příslušných orgánů veřejné moci, za uzavřené, že v řízení byla zpochybněna pouze existence tísně. Pro naplnění restitučního titulu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě bylo však zapotřebí prokázat současně i nápadně nevýhodné podmínky v době uzavření smlouvy. Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky přitom nelze posuzovat samostatně a zúžit dokazování pouze na hledisko existence tísně. Posudkem znalce ing. V. B. ze dne 14. 7. 1992, zapsaným ve znaleckém deníku č. 961 pod poř. č. 197/92, sv. č. 1, bylo prokázáno, že cena nemovitostí v době prodeje činila 46 305, 93 Kč, avšak nemovitosti byly prodány za 3 714, 80 Kč. Výše kupní ceny při posuzování dané věci není zásadním ukazatelem. Rozhodující je zohlednění těchto nápadně nevýhodných podmínek ve spojení s dalšími skutečnostmi, ukazujícími zejména vyvolání tísně. Právní stav v době uzavření smlouvy neumožňoval právnímu předchůdci stěžovatelů, aby měl ze svého majetku jakýkoliv užitek, a proto se nakonec pod tlakem okolností rozhodl své nemovitosti prodat, aby alespoň v rámci daných možností získal nepatrný prospěch, spočívající v uklidnění tlaku, který byl na jeho osobu a příbuzenstvo vyvíjen. V kupní ceně nebyly zohledněny některé stavby (betonová jímka, studna, plot), jakož i porosty. Již samotná kupní cena, která představovala de facto desetinu hodnoty dle znaleckého posudku, prokazuje existenci tísně na straně prodávajícího. V právním státě je nepředstavitelné, aby se kdokoliv bezdůvodně zbavoval svého majetku za zlomek ceny stanovené znaleckým posudkem, když cena takto stanovená znamenala v době nesvobody ve své podstatě cenu tržní. Právní předchůdce stěžovatelů neměl jinou možnost než prodat předmětné nemovitosti pouze státu, a to shora omezeným způsobem. Skutečnost, že byl právní předchůdce stěžovatelů omezen ve svých dispozičních právech, prokazuje i stav tísně, který v té době existoval. Orgány veřejné moci se při svém rozhodování blíže nezabývaly ani právními závěry, obsaženými v dřívějších rozsudcích Okresního soudu v Písku ze dne 21. 7. 1977, č. j. 7 C 236/77-9, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12 1977, sp. zn. 4 Co 984/77, a to z pohledu stěžovateli namítaného omezení, resp. zbavení možnosti vlastníka s předmětnou věcí disponovat. Při zvažování právní kvalifikace stavu tísně má Ústavní soud za to, že soud nesprávně po právní stránce posoudil tento stav, neboť nezohlednil všechny výše uvedené právní skutečnosti a okolnosti, ze kterých vyplývá, že stav tísně v době uzavírání kupní smlouvy v roce 1989 byl dán. Na uvedené pochybení úzce navazuje i absence hodnocení nápadně nevýhodných podmínek ze strany soudu, neboť soud věc uzavřel tak, že pokud nebyla prokázána existence tísně, bylo by nadbytečné zkoumat ještě zákonný znak nápadně nevýhodných podmínek (s ohledem na restituční titul dle zákona o půdě). Tento nesprávný závěr soudu se také promítl v jeho pouze formálním konstatování souladu napadeného správního rozhodnutí se zákonem. Blíže po právní stránce soud věc nehodnotil a nezabýval se ani případnou okolností, zda zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházelo správní rozhodnutí, ev. není v rozporu s obsahem spisů. V návaznosti na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, a to zejména čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod z hlediska práva na spravedlivý proces, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod v tom ohledu, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z pohledu práva na spravedlivé soudní řízení. Z důvodů shora uvedených bylo proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podle ust. §82 odst. 1 a odst. 3 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 26. března 2002