ECLI:CZ:US:2002:1.US.487.01
sp. zn. I. ÚS 487/01
Usnesení
I. ÚS 487/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z., právně zastoupeného advokátkou Mgr. M. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 22 Ca 548/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, a konečně i čl. 90 a 96 Ústavy ČR. Uvedl, že shora napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 3. 11. 1999, č. j. PÚ -624/91/Na-C, a to v jeho I. výroku. Pozemkový úřad ve svém I. výroku rozhodl tak, že pan J. Š. je vlastníkem domu čp. 30 s pozemkem st. pl. 149/1, a dále pozemků parc. č. 150/1 ost. pl. a parc.č. 150/3 ost. pl. v k.ú. Ú. Toto své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že je vázán právním názorem, obsaženým v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 1998, sp. zn. 22 Ca 107/98.
Z napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá právní názor v tom smyslu, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví stěžovatele bez právního důvodu, takže pro vydání oprávněné osobě je dán důvod, uvedený v ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Z důkazů, provedených orgány veřejné moci, je zřejmé, že manželům F. a M. Š. byly podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. přiděleny výše uvedené nemovitosti. Na základě odstupní smlouvy ze dne 14. 2. 1949 bylo vlastnické právo k těmto nemovitostem převedeno na pana F. Š. mladšího, otce pana J. Š. Stěžovatel uvedl, že v roce 1951 byla na žádost pana F. Š. (člena a zakladatele J.) sepsána předběžná dohoda o uvolnění hospodářského stavení čp. 30 pro J. s tím, že panu F. Š. za to bude přenechán (po nutné adaptaci) objekt čp. 62 s přilehlými pozemky. Dalším v řízení předloženým důkazem je úřední záznam sepsaný dne 29. 8. 1959 v kanceláři zemědělského odboru rady ONV v Š., který potvrzuje, že téhož dne se uskutečnilo vzdání se části přídělu manželi Š., převedení této části na J., jakož i převedení usedlosti čp. 62 na manžele Š. Z přípisu Okresní zemědělské správy v Olomouci ze dne 4. 6. 1974 vyplývá rekapitulace postupu při nakládání s oběma nemovitostmi (usedlostmi čp. 30 a čp. 62). JZD Újezd byla dne 16. 5. 1974 vystavena náhradní přídělová listina, v níž je uveden jako vlastník usedlosti čp. 30 J.
Z takto provedených důkazů krajský soud dovodil, že nebylo prokázáno, že by se František Šulc předmětných nemovitostí vzdal, neboť dochovaný úřední záznam z roku 1959 (týkající se vzdání se části přídělu manželi Š. - viz shora) není důkazem o tom, že by pan F. Š. učinil takový písemný právní úkon, který by bylo možno hodnotit ve smyslu ust. §132 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. (dále jen "střední občanský zákoník"), tzn. ve vazbě na právní důsledky přechodu vlastnictví. Soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebylo prokázáno, že by byl ze strany vlastníka nebo státu učiněn jakýkoliv jiný právní úkon v písemné formě, s nímž by ve smyslu citovaného zákona byly spojeny účinky převodu nebo přechodu vlastnického práva.
Stěžovatel zejména namítal, že se dle jeho názoru krajský soud nezabýval aplikací právních předpisů, platných v době, kdy k převodu vlastnického práva mělo dojít. Podle mínění stěžovatele bylo nabývání vlastnictví upraveno v ust. §111 a násl. středního občanského zákoníku. Podle ustanovení §114 citovaného právního předpisu bylo vlastnictví možné nabýt mimo jiné výrokem soudu nebo orgánu veřejné správy. Podle ust. §132 odst. 1 středního občanského zákoníku (na které ve svém rozhodnutí odkazuje i krajský soud) se vlastnictví pozbývá zejména tím, že ho nabude někdo jiný nebo že se ho vlastník vzdá. Stěžovatel dále argumentoval tím, že podle nařízení vlády č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti a o jiných zjednodušeních veřejné správy, přílohy D, bodu 12, přešla působnost ve věcech pozemkových reforem podle dekretu č. 12/1945 Sb., dekretu č. 28/1945 Sb., zákona č. 142/1947 Sb., zákona č. 46/1948 Sb. a vládního nařízení č. 116/1949 Sb. při rozhodování o přídělu zemědělské půdy (vč. půdních rezerv) do 50 ha ze všech pozemkových reforem (s výjimkou rozhodování o přídělu) do správy ústředních orgánů, krajských a okresních národních výborů a organizacím celostátního významu na Okresní národní výbory.
Podle názoru stěžovatele skutečně došlo ke vzdání se přídělu hospodářského stavení čp. 30 s přilehlými pozemky otcem pana J. Š. O tomto "vzdání se" se jednak výslovně zmiňuje v dochovaném úředním záznamu ze dne 29. 8. 1959 a jednak nepochybně existovalo rozhodnutí ONV Š. ze dne 29. 8. 1959, č. j. Zem-213/2-230-1959, citované jako příloha přípisu Okresní zemědělské správy Olomouc, podle kterého mělo dojít ke schválení převodu přídělů mezi J. a panem F. Š.
Z další argumentace, uplatněné stěžovatelem, vyplývá, že bez ohledu na to, zda skutečně ke vzdání se přídělu otcem pana J. Š. došlo (a ten pak vlastnictví k předmětným nemovitostem pozbyl podle ust. §132 odst. 1 středního občanského zákoníku), nabyl právní předchůdce stěžovatele vlastnictví k uvedeným nemovitostem rozhodnutím ONV v Š. ze dne 29. 8. 1959 (potvrzeným vydáním náhradní přídělové listiny ONV v O. dne 16. 5. 1974). Stěžovatel následně vyslovil názor, že rozhodnutí Okresního národního výboru bylo podle citovaných právních předpisů normativním aktem a právním důvodem přechodu vlastnického práva je v daném případě (nejpozději) dochovaná náhradní přídělová listina ze dne 16. 5. 1974.
Stěžovatel dále namítal, že pan J. Š. je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník původní usedlosti (domu čp. 62 vč. pozemků) právě proto, že jeho otec tyto nemovitosti získal za vzdání se přídělu (domu čp. 30 s přilehlými pozemky). J. přitom vlastním nákladem otci pana Š. opravilo dům čp. 62. Ani v tomto případě neexistuje listina, kterou je uvedená "směna" stvrzena. Stěžovatel poukázal na okolnost, že podáním žádosti o vydání usedlosti čp. 30 s přilehlými pozemky podle zákona o půdě pan Š. usiloval o to, aby se stal vedle usedlosti čp. 62 ještě vlastníkem dalších nemovitostí, a to bez jakéhokoliv vlastního přičinění. Ani on přitom nemá možnost doložit své vlastnictví k usedlosti čp. 62 jinak než stěžovatel. Na rozdíl od stěžovatele však není povinnou osobou podle zákona o půdě a může navíc vždy namítnout vydržení nemovitostí souvisejících s původní usedlostí čp. 62. Z uvedeného důvodu je předmětný nárok ve smyslu ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, dle názoru stěžovatele, třeba považovat za nárok v rozporu s dobrými mravy.
Z vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. E. C. vyplývá, že krajský soud nepovažuje tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod za důvodné. Tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 Listiny není důvodné proto, že postupem pozemkového úřadu a následně i soudu sice došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, ale stalo se tak ústavně konformním postupem nápravy křivd z let 1948 až 1989. V této souvislosti odkázal krajský soud na ustálenou judikaturu Ústavního osudu (srov. např. nález ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 455/97 a nález ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 89/98). Stejně tak dle názoru krajského soudu nebyl porušen čl. 36 Listiny, protože stěžovatel měl možnost se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Této své možnosti využil a soud o jeho návrhu rozhodl postupem podle ustanovení části páté, hlavy třetí o. s. ř. při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny. Krajský soud pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, jak mu ukládá ust. §132 o. s. ř. ve spojení s §246c o. s. ř., a mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé neexistuje podle názoru krajského soudu nesoulad, který by bylo možno označit za extrémní, jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku.
Podle mínění krajského soudu lze výše uvedené vztáhnout i k tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o lidských právech" a čl. 90 a 96 Ústavy ČR.
Krajský soud uvedl, že se nedomnívá, že by rezignoval na splnění povinností, které mu ukládá o. s. ř., přičemž považoval za nutné zdůraznit, že pro řízení ve věcech správního soudnictví dosud stále platí (byť zrušená nálezem Ústavního osudu) část pátá o. s. ř., v níž je upraven procesní postup při přezkoumávání správních rozhodnutí, přičemž ustanovení hlavy první a třetí se použijí přiměřeně, a to jen pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v této části.
Podanou ústavní stížností se stěžovatel ve své podstatě nedomáhá ochrany ústavních práv, ale toho, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu soudu další instance. V tomto směru odkázal krajský soud na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které Ústavní soud není nadřízený soudům obecným, a za předpokladu, že při své činnosti postupují obecné soudy v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 381/98).
Pokud se jedná o námitky stěžovatele, uplatněné v ústavní stížnosti, je třeba poukázat na okolnost, že uvedenou argumentací stěžovatele se již zabýval krajský soud.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce věcné i formální dospěl k závěru, že se jedná v daném případě o zjevně neopodstatněnou stížnost.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Krajský soud v Ostravě má z obsahu správního spisu za prokázáno, že podle odstupní smlouvy ze dne 14. 2. 1949 se F. Š. stal vlastníkem usedlosti čp. 30 a jeho vlastnické právo bylo zapsáno v knihovní vložce č. 635 pozemkové knihy k. ú. Ú. Na poradě konané dne 4. 5. 1951, za přítomnosti mimo jiné F. Š., byla uzavřena předběžná dohoda o uvolnění hospodářského stavení čp. 30. Předmětem jednání bylo zajištění přístupu do hospodářských prostor ve dvoře usedlosti čp. 30 a jako nejvhodnější řešení bylo shledáno přenechání celé usedlosti ze strany F. Š. J., neboť rozdělení prostor a budov by v budoucnu mohlo být příčinou rozporů. Podle tohoto zápisu F. Š. nabídl odstoupení všech prostor ve prospěch J. za předpokladu, že se mu dostane náhrady za jeho odstoupené vlastnictví tak, aby měl možnost bydlení a hospodaření se svou rodinou. Navrhl proto, aby mu bylo přenecháno protihodnotou zbořeniště čp. 62, které vlastnicky patřilo C. s tím, že budou provedeny potřebné adaptace tak, aby mu nevznikly žádné náklady. Dne 29. 8. 1959 byl v kanceláři zemědělského odboru rady ONV v Š. sepsán úřední záznam o převedení obou usedlostí. Z tohoto záznamu vyplývá, že téhož dne bylo uskutečněno vzdání se části přídělu manžely Š. a bylo dohodnuto převedení usedlosti tak, že J. převezme za přidělované hospodářské a obytné budovy od manželů Š. úhradu ve výši 65 800 Kč ve staré měně. Částka 5 434 Kč měla být manželům Š. odepsána, protože pozemky odevzdali do J. bezplatně. Z přípisu Okresní zemědělské správy v Olomouci ze dne 4. 6. 1974 (adresovaného J. v Ú.) vyplývá, že schválením ze strany ONV v Š. došlo k výměně přídělů domu čp. 30 s přilehlými pozemky a domu čp. 62 s přilehlými pozemky.
Krajský soud se dále zabýval předpokladem úspěšného uplatnění nároku na vydání nemovitého majetku podle zákona o půdě. Správně konstatoval, že pokud tento majetek přešel na stát, muselo se tak stát některým ze způsobů taxativně uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě. V daném případě byla dne 4. 5. 1951 uzavřena s vlastníkem F. Š. předběžná dohoda o uvolnění hospodářského stavení čp. 30 pro potřeby J. s tím, že tato bude stvrzena "pevnou smlouvou" po udělení souhlasu příslušnými úřady. Existence takové smlouvy však prokázána nebyla. Teprve s odstupem osmi let byl proveden úřední záznam o tom, že předmětné nemovitosti byly převedeny. V uvedeném úředním záznamu je pak mimo jiné učiněn odkaz na vzdání se přídělu manžely Š. Krajský soud reagoval na námitku stěžovatele (uplatněnou i v ústavní stížnosti) v tom smyslu, že v úředním záznamu bylo konstatováno, že dne 25. 8. 1959 došlo ke vzdání se přídělu a tím měly být dle názoru stěžovatele naplněny podmínky ustanovení §132 odst. 1 středního občanského zákoníku (protože toto ustanovení nepředepisuje formu, v jaké má být vzdání se přídělu učiněno, aby došlo k pozbytí vlastnictví). Obecný soud bez pochybení poukázal na ustanovení §40 odst. 1 citovaného zákona. Podle tohoto ustanovení je u právních úkonů, týkajících se práv k nemovitostem, třeba písemné formy, ledaže jde o nájem rodinného domku nebo jiné podobné stavby anebo jen části budovy. Věc uzavřel krajský soud právně konformně tak, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se F. Š. předmětných nemovitostí právně relevantní formou vzdal. Úřední záznam neprokazuje, že dne 29. 8. 1959 učinil F. Š. takový právní úkon, který by bylo možno hodnotit ve smyslu ustanovení §132 odst. 1 středního občanského zákoníku, tzn. s právními důsledky přechodu vlastnického práva. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodil krajský soud shodně s pozemkovým úřadem, že k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo bez právního důvodu, tedy ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Třebaže manželům Š. bylo umožněno v souvislosti s uvolněním usedlosti čp. 30 se odstěhovat do jiné adaptované nemovitosti, nemůže to nic na výše uvedeném závěru změnit.
Ústavní soud, v souvislosti s námitkou stěžovatele, týkající se odkazu na údajný normativní akt ze strany tehdejšího ONV v Š., poukazuje na okolnost, že v daném případě šlo pouze o schválení právního úkonu, který měl být učiněn ve smyslu ust. §132 odst. 1 středního občanského zákoníku. Nelze proto v dané věci považovat rozhodnutí ONV v Š. ze dne 25. 8. 1959 za akt normativní, neboť toto rozhodnutí pouze navazuje na "směnu" nemovitostí, která však nebyla realizována v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Ani vydání tzv. náhradní přídělové listiny ze strany ONV v O. dne 16. 5. 1974 nemůže původní neplatný právní úkon konvalidovat. Stěžovateli však dosud zůstává otevřena možnost občanskoprávního (majetkového) vypořádání s panem J. Š.
Ústavní soud, v návaznosti na výše uvedené, neshledal v postupu orgánů veřejné moci pochybení, které by vedlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Orgány veřejné moci se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí opřely o spolehlivě zjištěný skutkový i právní stav. Proto Ústavní soud návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněný usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. srpna 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu