ECLI:CZ:US:2002:1.US.49.02
sp. zn. I. ÚS 49/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, proti zásahu Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, odboru pro vyšetřování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, ze dne 16. 11. 2001, ČVS:ÚVV-10/40-2000, a proti zásahu Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 10. 12. 2001, čj. VI Vzv 2/2001-1291, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 25. 1. 2002.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 10. 12. 2001, čj. VI Vzv 2/2001-1291, o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 trestního řádu, a nařídil Policii ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, odboru pro vyšetřování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, aby dokončil výslech obviněného M. Ř., který byl podle listiny označené jako "Pokračování výslechu obviněného", ČVS: ÚVV-10/40-2000, dne 16. 11. 2001 prohlášen za ukončený z organizačních důvodů.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem vyšetřovatele a státního zástupce byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech podle čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje v tom, že vyšetřovatel neumožnil obviněnému M.Ř. dokončit jeho výpověď ve věci a dosáhl stavu, kdy obhájci obviněných, jakož i obhájci stěžovatele, nemohli vyslýchanému položit otázky. Podle stěžovatele tak existuje ve věci odůvodněný závěr, že spisový materiál, který bude předložen stěžovateli k seznámení, bude neúplný minimálně o tvrzení dalšího spoluobviněného. Státnímu zástupci pak stěžovatel vytýká to, že se postavil na stranu vyšetřovatele a jeho postup schválil. V závěru své ústavní stížnosti se stěžovatel odvolává na judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud k věci samotné z ústavní stížnosti a jejich příloh zjistil následující.
Stěžovatel je spolu s obviněným M. Ř. stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona.
Ve dnech 13. 11. 2001 a 16. 11. 2001 byl vyslýchán jako obviněný M. Ř., a to za účasti obhájců ostatních spoluobviněných. Protokol o výslechu ze dne 16. 11. 2001 podepsal vyslýchaný obviněný M. Ř. jako správný, s výhradou, že by chtěl dokončit svoji výpověď.
Stěžovatel učinil několik podání, kterými se zabývalo Vrchní státní zastupitelství v Praze, odbor závažné hospodářské a finanční kriminality, s tím, že tato podání byla dílem rovněž vyhodnocena jako žádosti obviněného o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 trestního řádu.
Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jak je patrno z jeho vyrozumění adresovaného stěžovateli dne 10. 12. 2001, čj. VI VZv 2/2001-1291, přezkoumal postup vyšetřovatele s tím, že neshledal postup vyšetřovatele nezákonným ve smyslu trestního řádu a trestního zákona.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Jak konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 30. 11. 1995,
sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaném pod č. 78 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem. Přitom pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu čelit tedy jinak, nežli ústavní stížností.
Jinými slovy, v procesu, který teprve probíhá, lze tedy, jak Ústavní soud již konstantně judikuje, případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především orgány činnými v trestním řízení samotnými.
Stěžovateli jsou zachovány všechny přípustné opravné prostředky, které trestní řád upravuje a ingerenci Ústavního soudu do nezávislého soudního rozhodování je třeba v této fázi trestního řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod řídí principem subsidiarity.
Ústavní soud je však přesvědčen, že se stěžovatel nenachází v takové mimořádné situaci, která by vyžadovala, aby Ústavní soud využil svých mimořádných ústavních pravomocí a zasáhl.
Ústavní soud, vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, tedy že stěžovatel má k dispozici zákonné prostředky, které upravuje trestní řád, musel návrh ústavní stížnosti pokládat za předčasný a z ústavněprávního hlediska za návrh nepřípustný.
K žádosti, aby Ústavní soud nařídil Policii ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, odboru pro vyšetřování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti, aby dokončil výslech obviněného M. Ř., Ústavní soud podotýká, že Ústavní soud nemá jiné pravomoci, než upravené v čl. 87 Ústavy ČR a ani podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze dovodit jeho oprávnění přikazovat jinému státnímu orgánu, o čem má jednat, zejména má-li Ústavní soud především kasační pravomoci.
Soudce zpravodaj byl proto nucen návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona o Ústavním soudu odmítnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2002 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu