ECLI:CZ:US:2002:1.US.501.01
sp. zn. I. ÚS 501/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů J. H. a L. H., zastoupených advokátkou Mgr. L. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 12 Co 491/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 5. 2000, sp.zn. P 258/95-226, o určení výživného stěžovatelům - prarodičům nezletilé N. H.
Výrok tohoto rozsudku sub. I. zní: Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku o běžném výživném, a to v jeho části ohledně povinnosti J. H. přispívat na výživu nezletilé N. v období od 1. 4. 1998 do 31. 12. 1998 částkou 1.000,- Kč měsíčně mění tak, že za toto období se částka výživného stanoví ve výši 900,- Kč měsíčně. Dále se rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku, a to v části ohledně povinnosti L. H. přispívat na výživu nezletilé N. v období od 1. 4. 1998 do 2. 6. 1999 částkou 700,- Kč měsíčně mění tak, že za toto období se částka výživného stanoví ve výši 600,- Kč měsíčně. Jinak se rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje. Ve výroku sub. II. o dlužném výživném byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že krajský soud stěžovatelům stanovil jinou splatnost nedoplatku výživného, než určil prvý soud.
V odůvodnění tohoto rozsudku Krajský soud v Brně v prvé řadě uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích přisuzujících běžné a dlužné výživné, a doplnil dokazování výslechem svědků P. H., J. K., J. H. ml., stěžovatelů, matky dítěte, pokladním dokladem na částku 850,- Kč z 4. 12. 1997 a fotokopiemi 30 peněžních dokladů na různé finanční částky předložených otcem. Dospěl k závěru, že odvolání otce a stěžovatelů nejsou důvodná.
Krajský soud prohlásil za nesporné, že vyživovací povinností byli vázáni k nezletilé N. v období od 1. 4. 1998 do 2. 6. 1999 prarodiče, takže bylo nutné stanovit, v jakém rozsahu jsou podle svých poměrů a poměrů nezletilé povinni se na výživném podílet; teprve potom, při rozhodnutí o dlužném výživném, bylo třeba určit, zda a v jakém rozsahu každý z prarodičů stanovenou vyživovací povinnost splnil. Jinak se krajský soud ztotožnil se závěry soudu I. stupně týkajícími se běžného výživného. Zatímco u M. K. a B. K. (druzí prarodiče) se ztotožnil i s jeho výší, u stěžovatelky L. H. a u stěžovatele J. H. výši výživného změnil. V případě souvisejícího výroku o dlužném výživném se pak Krajský soud v Brně ztotožnil s tím, že soud I. stupně správně rozhodoval o dlužném výživném jen ve vztahu ke stěžovatelům, avšak nepřijal závěr, že nelze považovat za jejich příspěvek na výživu nezletilé N. předávání věcí pro její potřebu ze strany otce, který byl sám stěžovateli vyživován. Otec předání takových věcí potvrzoval a k tomu navrhl důkazy fotokopiemi třiceti peněžních dokladů na různé finanční částky, výslechy svědků a výslechy účastníků - stěžovatelů, kteří byli předávání věcí nezletilé N. přitomni či měli vědět o pořízení takových věcí.
Po provedení těchto důkazů Krajský soud v Brně konstatoval, že nelze učinit závěr, v jaké části a v jakém období tím byla vyživovací povinnost stěžovatelů splněna, a že o nákupu věcí pro potřeby nezletilé N., které by bylo možné považovat za naturální plnění vyživovací povinnosti, svědčí pouze osm z předložených peněžních dokladů. Z nich se pak pouze jeden vztahoval prokazatelně k nákupu věci, kterou byla prostřednictvím otce částečně splněna vyživovací povinnost stěžovatelů k nezletilé N. (v částce 550,- Kč - cena pyžama), protože ostatní doklady se buď vztahovaly k nákupu věcí, které byly předány nezletilé N. ke zvláštním příležitostem, např. k narozeninám, k vánocům atd., nebo se vztahovaly k nákupu věcí, jejichž pořízení nespadá do období, za něž je výživné vyměřeno.
Proto Krajský soud v Brně změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o dlužném výživném tak, že je stěžovatelům snížil a současně jim umožnil splácet je po delší časové období.
V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně napadli stěžovatelé ústavní stížností. V jejím odůvodnění zejména uvedli, že soud I. stupně rozhodl o nároku nezletilé, jeho výši a též o dlužném výživném, které určil pouze stěžovatelům, přestože o svém dobrovolném plnění vyživovací povinnosti nabídli prakticky totožné důkazy (účastnické výpovědi) jako prarodiče ze strany matky nezletilé, jejichž tvrzení soud uvěřil. Stěžovatelé proto v odvolání navrhli další důkazy o tom, že i z jejich strany docházelo k plnění vyživovací povinnosti, a že jim dluh na výživném proto nevznikl. Ačkoliv soud II. stupně tyto důkazy provedl, nesprávně je zhodnotil a vzal za prokázány pouze skutečnosti potvrzené matkou nezletilé. Odvolací soud přitom prováděl - nad rámec své věcné působnosti - rozsáhlé dokazování o skutečnostech majících naprosto zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé; tímto postupem byla prý stěžovatelům odňata možnost opravného prostředku (neboť dovolání ve věcech péče o nezletilé zákon nepřipouští), a stěžovatelé tak nemohli reagovat na závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Tím prý byla porušena jejich základní práva a svobody zaručené čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé konečně navrhli, aby Ústavní soud vykonatelnost napadeného rozsudku odložil.
Ústavní soud přezkoumal podanou ústavní stížnost po formální i obsahové stránce. Přitom zjistil, že stěžovatelé napadají zejména soudem provedené dokazování směřující ke zjištění dluhu na výživném, který mají vůči nezletilé N. z titulu své soudem stanovené vyživovací povinnosti.
Již ve svém usnesení ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. II. ÚS 80/98, Ústavní soud konstatoval, že vyživovací povinnost rodičů vůči dětem upravuje zákon o rodině - který vychází z Listiny základních práv a svobod - podle něhož je právě soud (rozuměj: obecný soud) oprávněn rozhodnout o úpravě jejího rozsahu. Vzhledem k tomu pak posouzení takového rozhodnutí soudu - z hlediska ochrany ústavních práv zakotvených v čl. 32 odst. 4 a odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) - do pravomoci Ústavního soudu nespadá. Protože citovaný zákon o rodině upravuje rovněž vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými a svěřuje do pravomoci obecného soudu např. i rozhodnutí o zpětném určení výživného (za období předcházející podání návrhu) či rozhodnutí o dluhu na výživném a o povinnosti k jeho splacení, lze dovozovat, že zásadně i tyto otázky plně spadají do pravomoci soudů obecných a nikoli soudu Ústavního. Je třeba dodat, že jestliže soud posoudí rozsah výživného, relaci výživného mezi povinnými osobami a dluhu na něm odchylně od názoru stěžovatelů, nelze v tom přirozeně spatřovat porušení jimi tvrzených ústavně zaručených práv a svobod.
Nicméně, Ústavní soud nemohl nereflektoval - z procesního hlediska - dvě zásadní námitky, jenž stěžovatelé vznesli.
Pokud jde o námitku směřující proti nesprávnému hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu proto přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, ledaže by jím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které porušení práva na spravedlivý proces vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny způsobuje zpravidla takové rozhodnutí obecného soudu, jehož právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci svého odůvodnění nevyplývají. To se v souzené věci nestalo a stěžovatelé v tomto směru také nic bližšího neuvádějí.
Co se týše výtek stěžovatelů, namítajících provedení "příliš" rozsáhlého dokazování před soudem II. stupně, je ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. P 258/95-226, zřejmé, že dokazování bylo provedeno na základě návrhu jejich syna - otce nezletilé N.; stěžovatelé společně s ním v odvolání i v průběhu předcházejícího řízení proti dluhu na výživném namítali, že k plnění vyživovací povinnosti docházelo formou věcných plnění. Soud II. stupně tudíž doplnil dokazování s ohledem na ust. §213 odst. 2 o.s.ř., podle něhož je k tomu oprávněn. V jeho uvážení o tom, že se nejedná o rozsáhlé dokazování, a že jej lze provést bez větších průtahů, pak Ústavní soud tvrzené porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces nespatřuje; podle judikatury Ústavního soudu k tomu dochází jen tehdy, pokud odvolací soud učiní odchylná skutková zjištění a současně změní i právní závěry (právní náhled na věc) z těchto zjištění vycházející, aniž umožní účastníkovi vyjádřit se k nově nastolenému meritu věci, a tím v podstatě poruší zásadu dvojinstančního řízení, což stěžovatelé ve své ústavní stížnosti rovněž namítají. To se však v souzené věci nestalo, jelikož Krajský soud v Brně toliko zhodnotil důkazy nově prováděné za účasti stěžovatelů, a na jejich základě posoudil, z jaké části již svou vyživovací povinnost splnili.
Za tohoto stavu - se zřetelem na vedoucí roli uvedených námitek v rámci podané ústavní stížnosti - dospěl Ústavní soud k závěru, že je nutno ústavní stížnost odmítnout v senátě, a to proto, že jde o návrh zjevně neopodstatněný [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
K návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.2.2001, sp. zn. 12 Co 491/2000, Ústavní soud uvádí, že mu nemohlo být vyhověno již proto, že ústavní stížnost byla odmítnuta (srov. Ústavní soud, II. ÚS 20/98, Sbírka nálezů a usnesení, ročník 1998, I. díl, sv. 10, str. 463-468).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu