ECLI:CZ:US:2002:1.US.518.01
sp. zn. I. ÚS 518/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů B. S. a L. S., obou zastoupených JUDr. L. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 19. 2. 2001, čj. 36 Co 78/2001 - 65, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 12. 2000, čj. 9 C 866/99 - 56, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadají nesprávně označeným podáním ("stížnost pro porušení zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních úřadech, ve znění novel") v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, rovněž v záhlaví tohoto usnesení uvedené, ve věci anulování převodu a rozdělení pozemkových parcel. Domnívají se, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Domáhají se zrušení napadených rozhodnutí.
Soudce zpravodaj před meritorním projednáním návrhu nejdříve podání, které akceptoval s ohledem na obsah jako ústavní stížnost, posuzoval z toho hlediska, zda není dán důvod jejího odmítnutí podle
§43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Kromě jiného citované ustanovení stanoví, že je-li návrh nepřípustný a nestanoví-li zákon jinak, soudce zpravodaj ho mimo ústní jednání odmítne. Za nepřípustný se také považuje návrh, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona).
V daném případě - z pohledu výše uvedeného - stěžovatelé napadají usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec čj. 36 Co 78/2001 - 65, ze dne 19. února 2001. Nicméně, jak vyplývá i z poučení obsaženého v tomto rozhodnutí, stěžovatelé měli možnost ve věci podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a to prostřednictvím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, do jednoho měsíce od doručení usnesení (zřejmě v souladu s §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Stěžovatelé však tohoto práva nevyužili, tj. před podáním návrhu k Ústavnímu soudu nevyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v daném případě je nutno ústavní stížnost považovat za návrh nepřípustný, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, tj. nepodali zjevně přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že i v případě, že by neshledal výše uvedený důvod k odmítnutí návrhu, musel by ústavní stížnost odmítnout z toho důvodu, že návrh byl podán po lhůtě stanovené zákonem. Tato lhůta činí 60 dnů a počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, bylo pak stěžovatelům doručeno již v březnu 2001, avšak ústavní stížnost byla podána až v srpnu 2001.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2002 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu