ECLI:CZ:US:2002:1.US.521.01
sp. zn. I. ÚS 521/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti 1) Plzeňského kraje se sídlem v Plzni, Škroupova 18, zastoupeného hejtmanem MUDr. P. Z., a 2) Zastupitelstva Plzeňského kraje se sídlem v Plzni, obou zastoupených JUDr. P. R., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 19661/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 24. 8. 2001.
Ve svém návrhu napadá v záhlaví označené rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (dále jen MŠMT) vydané podle §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, kterým rozhodlo, že věci, práva a závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které byly zařazeny v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení ke dni 1. 9. 2000 a jsou uvedeny v příloze A1 tohoto rozhodnutí, přecházejí, včetně těchto předškolních zařízení, škol a školských zařízení, dnem účinnosti tohoto rozhodnutí do působnosti Plzeňského kraje. MŠMT zároveň v tomto rozhodnutí rozhodlo o tom, že na základě §19 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, stanovuje pro další hospodaření a nakládání s uvedeným nemovitým majetkem podmínky.
Stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podává s odvoláním na čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy ČR a současně také na čl. 87 odst. 1 písm. d) a je přesvědčen, že tímto zásahem státu bylo porušeno jeho zaručené právo na samosprávu a porušena jeho základní práva zaručená Ústavou ČR a ústavními zákony. Podmínky, které jsou uvedeny v předmětném rozhodnutí ministerstva, jsou v rozporu s právem na samosprávu a zasahují současně do vlastnických práv k nabytým nemovitostem, což je porušením čl. 11 Listiny základních práv a svobod a porušením čl. 8, čl. 99, čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 2 až 4 Ústavy ČR a jsou rovněž v rozporu s ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávních celků, jakož i s Evropskou chartou místní samosprávy a čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel považuje předmětné rozhodnutí v napadené části také za nezákonné, když poukazuje na ustanovení §16 zákona č. 129/2000 Sb., podle něhož je kraj zavázán řídit se při výkonu samostatné působnosti zákonem a jinými právními předpisy vydanými na základě zákona a rozhodnutí ministerstva není zákonem ani jiným právním předpisem. Poukazuje i na skutečnost, že si ministerstvo při stanovování podmínek nesprávně vyložilo ustanovení §19 zákona č. 129/2000 Sb. a že tento výklad nerespektoval vůli zákonodárce.
Stěžovatel uvedl, že proti uvedenému rozhodnutí podal žalobu k Vrchnímu soudu v Praze.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.
Ústavní soud předně poukazuje na skutečnost, že obsahově zcela shodnými ústavními stížnostmi stěžovatele, které se týkaly totožné problematiky, se již Ústavní soud zabýval. Protože v uvedené věci dospěl ke stejným závěrům jako druhý senát Ústavního soudu v usnesení sp. zn. II. ÚS 326/01 a v usnesení sp. zn. II. ÚS 519/01 a neshledal důvod k odlišnému odůvodnění, zdůvodňuje těmito závěry své rozhodnutí shora učiněné.
Ústavní soud se může zabývat meritem věci až poté, kdy přezkoumá formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti, tedy když ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy, jak sám uvádí, zároveň podal proti v záhlaví označenému rozhodnutí MŠMT žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Je přitom zřejmé, že v rámci správního soudnictví je úkolem soudu přezkoumat zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob (§244 odst. 1 o. s. ř.). V daném případě stěžovatel podal žalobu proti takovému rozhodnutí MŠMT (tedy orgánu veřejné správy), jímž se zjevně zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti právnické osoby (Plzeňského kraje). Proto Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost, byť dosud všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nevyčerpal.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Dospěl k závěru, že postup podle uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možný, a to z následujících důvodů:
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady, stanovící podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno). Z porovnání citovaného ustanovení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a především z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) je zřejmé, že citované ustanovení sice představuje výjimku z podmínky vyčerpání procesních prostředků, jež má stěžovatel k dispozici, leč neznamená výjimku ze zásady, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná." Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud tuto svou ústavní maximu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v České republice nežádoucí.
V této souvislosti nelze opomenout ani následující procesní okolnost. Jestliže by totiž Ústavní soud připustil existenci souběžných řízení o ústavní stížnosti a o podaném opravném prostředku (proti témuž rozhodnutí) a jestliže by o tomto opravném prostředku ještě před rozhodnutím Ústavního soudu sice bylo rozhodnuto, avšak nebylo by mu vyhověno, byl by stěžovatel nucen změnit (tj. rozšířit) svoji původní ústavní stížnost i o návrh na zrušení tohoto nového rozhodnutí. Ústavní soud by takovou změnu návrhu musel samostatným usnesením připustit či nepřipustit (§95 o.s.ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu). Pokud by změna návrhu připuštěna nebyla, nebo pokud by stěžovatel svůj původní návrh ve výše uvedeném smyslu nezměnil, musela by být ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť situace, kdy rozhodnutí orgánu veřejné moci vyššího stupně zůstane rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, odporuje principu právní jistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 219/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 563).
Na základě uvedených úvah, se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným." Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž není dosud rozhodnuto. To se stalo právě v souzené věci.
Přestože podstata souzené věci prima facie nasvědčuje tomu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, byl Ústavní soud z výše uvedených důvodů nucen učinit závěr, že postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nelze použít.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
místopředsedkyně Ústavního soudu