Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.03.2002, sp. zn. I. ÚS 537/2000 [ nález / HOLEČEK / výz-3 ], paralelní citace: N 41/25 SbNU 329 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.537.2000

sp. zn. I. ÚS 537/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Ing. P. B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. 3 T 27/2000 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. 8 To 178/2000, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Dne 11. 9. 2000 došel Ústavnímu soudu návrh ze dne 5. 9. 2000, jímž stěžovatel brojí proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. 3 T 27/2000 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. 8 To 178/2000. Z důvodů dále rozvedených má navrhovatel za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Listina"). Navrhovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2 a 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák."). Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že od zástupce firmy E., s. r. o. (dále jen "E."), převzal částku 500 000 Kč, kterou měl nejméně ve výši 400 000 Kč požadovat za to, že zařídí u firmy I., a. s. (dále jen "I. "), využívaje svých kontaktů inspektora České inspekce životního prostředí (dále jen "ČIŽP"), aby firma E. získala od I. zakázku pro rekonstrukci a intenzifikaci čističky odpadních vod. Ihned po převzetí finanční částky byl stěžovatel i s penězi zadržen policií. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr.ř.") do novely č. 265/2001 Sb., zamítnuto. Porušení uvedených ústavně garantovaných základních práv a svobod spatřuje stěžovatel zejména v těchto skutečnostech: Svědek, výrobní ředitel společnosti E. , předal stěžovateli finanční částku pouze jako předstíraný úplatek, přičemž samotné předání peněz proběhlo pod dohledem policie tak, aby byl získán důvod k jeho zatčení a trestnímu stíhání. Z výpovědi uvedeného svědka bylo zřejmé, že po první schůzce se stěžovatelem se svědek dostavil na policii a posléze podle jejích pokynů opakovaně navazoval se stěžovatelem kontakt a nakonec mu i pod policejním dohledem finanční částku předal. Podle stěžovatelova názoru se jednalo o policejní provokaci za účelem jeho vmanipulování do situace, která by jinak nenastala. Pokud policie po svědkově oznámení došla k závěru, že se stěžovatel dopustil trestného činu, měla proti němu zahájit trestní stíhání, jinak měla věc odložit. Vytvořila-li policie sama svým jednáním pro uskutečnění a dokonání trestného činu podmínky, není takový postup v souladu s českým právním řádem. Ze strany policie se jednalo o zřejmé vybočení ze zákonných podmínek vedení trestního řízení. Soudu nalézacímu stěžovatel vytýká použití záznamů policejních odposlechů telefonních hovorů (provedených nejen v rozporu se zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, do novely č. 265/2001 Sb., nýbrž i v rozporu s §88 tr. ř.), nakolik z nich při svém rozhodování vycházel. Soud odvolací toto pochybení rovněž uznal, nicméně své zamítavé rozhodnutí o stěžovatelově odvolání opřel o další zákonné důkazy jeho viny (výslech zmíněného svědka a důkazy věcné). Další výtky v ústavní stížnosti míří na hmotněprávní stránku trestní věci. Obecné soudy se podle stěžovatelova názoru nevypořádaly s otázkou naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku, a sice se znakem přijetí úplatku "v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu". Přijatý úplatek musí mít jednoznačně vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu přímo vykonává nebo při tom přímo spolupůsobí. Z právních předpisů upravujících oprávnění a povinnosti inspektora ČIŽP na úseku ochrany ovzduší nevyplývá, že by stěžovatel zakázku na výstavbu čističky odpadních vod mohl při svém postavení inspektora nějak ovlivnit. Zájem na čistotě vod je nepochybně obecný. V projednávané trestní věci se však jednalo o čističku pro soukromou společnost I. , v jejímž zájmu bylo, aby vlastní podnikatelskou činností znečištěnou vodu vracela obci čistou, k čemuž čističku potřebuje. V takovém případě bylo pouze na vůli této společnosti, zda bude nadále čističku odpadních vod provozovat a jakým způsobem provede její rekonstrukci. Proti důkazům o tom, že čistička měla být společnou akcí města Roztoky u Prahy a společnosti I., stěžovatel namítá, že v projednávaném případě se jednalo o samostatnou investici této společnosti, k níž byly použity výlučně její prostředky. Své jednání, za něž byl odsouzen, nepovažuje stěžovatel za protiprávní, nýbrž za jednání, které právo připouští: šlo tu o zprostředkování podle §774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle §642 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Společnost I. nebyla při výběru dodavatele vázána zákonem č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (§2). Společnost E. mohla stěžovatele jako zprostředkovatele kdykoliv odmítnout a dále s ním nejednat. Pokračování jednání za asistence policie, jakož i další posuzování tohoto jednání jako trestného, je zásahem do stěžovatelových práv. Proto se stěžovatel domnívá, že bude nutno ze shora uvedených důvodů napadená rozhodnutí zrušit pro jejich rozpor s čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny. Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 ve svém vyjádření odkazuje především na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a dodává: Stěžovatelův názor, že se jednalo pouze o policejní provokaci, je zcela vyvrácen výpovědí svědka, výrobního ředitele společnosti E. . Policie ho nijak nenaváděla k iniciaci schůzek s odsouzeným. Bylo tomu právě naopak. Totéž platí i o určení výše částky, kterou odsouzený po tomto svědkovi požadoval. K operativnímu monitoringu trestné činnosti ze strany policie, tzn. k odposlechům telefonních hovorů mezi odsouzeným a svědkem, došlo se souhlasem uvedeného svědka. Přepisy záznamů těchto rozhovorů soud prvního stupně přečetl jako listinný důkaz, který bral v potaz jako důkaz podpůrný ve vztahu k výpovědi tohoto svědka. Odposlech byl podle názoru soudu proveden v souladu s §88 odst. 3 tr. ř. Ve stěžovatelově trestní věci šlo o odposlech podle trestního řádu provedený v rámci trestního řízení jako neodkladný úkon. Jako takový mohl předcházet samotnému zahájení trestního stíhání. Pokud soud zákonně získaný záznam odposlechu hovorů přečte jako listinný důkaz, pak to není porušení žádného práva odsouzeného ( nález z 27.4.1994 sp. zn.II. ÚS 6/1993, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 1, str.159 a násl.). Konečně se ve stanovisku uvádí, že je-li předmětem zakázka na rekonstrukci a intenzifikaci čističky odpadních vod, třebaže jejím majitelem a provozovatelem je soukromá společnost, pak se jistě jedná o věc obecného zájmu, kterým je zájem státu na ochraně čistoty vod, protože soukromá společnost vypouští odpadní vodu opět do řeky. Stěžovatelova argumentace, že se jedná pouze o zájem soukromé společnosti, která vlastní podnikatelskou činností znečišťuje vodu, je podle názoru soudu prvního stupně zcela účelová a nelogická. Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém stanovisku pouze odkazuje na odůvodnění svého usnesení bez dalšího doplnění. Státní zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Městského státního zastupitelství v Praze se procesního postavení vedlejších účastníků podle §28 odst. 2 zákona vzdali. Stěžovatelova replika k vyjádření účastníků došla Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2000. Zaujal v ní následující stanovisko: Předně trvá na podané ústavní stížnosti. Popírá zákonnost odposlechů telefonních hovorů mezi stěžovatelem a svědkem, výrobním ředitelem firmy E. . Pokud nalézací soud tvrdil, že tyto záznamy přečetl jako listinný důkaz a vycházel z nich pouze jako z důkazu podpůrného podporujícího tvrzení svědka, sám přesně zhodnotil to, co tvrdil stěžovatel, tedy že naopak soud nepřihlížel k té části záznamu rozhovoru pořízeného operativně, která by svědčila ve prospěch stěžovatele (pasáže, kde svědek přemlouvá stěžovatele ke schůzce a nabízí mu finanční částky). Vyjádření účastníků k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku podle §160 tr. zák. nelze podle repliky považovat za vyvrácení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud se náležitě seznámil se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména s vyšetřovacím a soudním spisem (ČVS: OV10- 2189/99, sp. zn. 3 T 27/2000) a po zhodnocení provedených důkazů a právním posouzení projednávané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud vychází z toho, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Podle ustálené své judikatury se nezabývá přehodnocováním důkazů provedených obecnými soudy, pokud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, resp. jiných ústavních předpisů. Po seznámení s příslušnými spisy, po vyslechnutí stěžovatele jako účastníka řízení, po závěrečném návrhu jeho právního zástupce a po zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že k takovému porušení nedošlo a že ústavní stížnost je - i s přihlédnutím k určitým nedostatkům stylistické resp. formální povahy v rozsudku soudu prvního stupně -neopodstatněná. K tomu Ústavní soud uvádí: Z připojených spisů předně vyplývá, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti reagoval na neobratnou formulaci výroku v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 27/2000, kterým byla uznána vina stěžovatele za převzetí úplatku, z 1.3.2000, přičemž však pominul další upřesnění výroku tohoto rozsudku poukazující na to, že stěžovatel spáchal trestný čin podle §160 odst. 2 a 3 tím, že žádal úplatek. Již v důsledku této okolnosti nelze akceptovat tvrzení ústavní stížnosti o policejní provokaci, při níž policie údajně sama vytvořila podmínky pro uskutečnění a dokonání trestného činu. Trestný čin vyžádání úplatku byl nepochybně uskutečněn ještě před tím, než k předání došlo. Ostatně ani další okolnosti nesvědčí stěžovatelovu tvrzení o policejní provokaci. Pokud pak jde o pochybnosti týkající se použití odposlouchávací techniky, Ústavní soud poznamenává, že výhrady Městského soudu v Praze se týkají použitelnosti pořízených odposlechů, pokud byly provedeny podle zákona č. 283/1991 Sb. Na druhé straně však nelze pominout, že přes toto formálněprávní pochybení odpovídal způsob použití odposlechů jako neodkladného výkonu se souhlasem účastníka telefonní stanice věcným podmínkám ustanovení §88 odst. 3 tr.ř. Pochybení tedy spočívalo především v tom, že odposlech nebyl odůvodněn tímto ustanovením tr.ř. a že ve věci nebyl pořízen protokol podle §88 odst. 4 tr.ř. Je třeba ostatně říci, že odposlech nebyl jediným důkazem. V ostatním nelze než přisvědčit oběma rozsudkům obecných soudů, jež svá rozhodnutí podrobně odůvodnily a stěžovatelův argument, že šlo o jakousi zprostředkovatelskou smlouvu mezi dvěma soukromoprávními subjekty nelze akceptovat, protože koncepce §160 tr.zák. dává přednost jinému kriteriu než povaze těchto subjektů, totiž "souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu", přičemž tato souvislost je z povahy věci zřejmá a oběma soudy ověřovaná. Nehledě na to, nelze nevidět i souvislost stěžovatelovy nabídky s jeho postavením inspektora ČIŽP, tedy veřejného činitele, přičemž působnost této instituce při zřizování resp. rekonstrukci čistírny odpadních vod je ze zákona podle výpovědi ředitele ČIŽP velmi významná a postavení inspektora ČIŽP je komerčně zneužitelné. Ústavní soud proto konstatoval, že obecné soudy neporušily žádná stěžovatelova základní práva a rozhodovaly věc po pečlivém provedení důkazního řízení a při dodržení principů spravedlivého procesu. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. března 2002