ECLI:CZ:US:2002:1.US.543.2000
sp. zn. I. ÚS 543/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vojtěcha Cepla o ústavní stížnosti stěžovatele H. H., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 21 Co 192/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. 20 C 196/97, zamítl žalobu stěžovatele proti žalovaným 1) PM, a.s., v Praze, 2) České pojišťovně, a.s., v Praze, a 3) České kooperativě, pojišťovně, a.s., v Praze, o odškodnění pracovního úrazu ve výši 596.906 Kč s příslušenstvím a o placení měsíční renty ve výši 10.307 Kč a příslušenství.
V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud především uvedl, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 již pod sp. zn. 21 C 127/89 proběhlo řízení a pravomocným rozsudkem ze dne 26. 6. 1996 bylo žalovanému P. Praha, s.p., uloženo zaplatit stěžovateli z titulu odškodnění pracovního úrazu částku 389.522 Kč s příslušenstvím a platit měsíční rentu ve výši 10.307 Kč. Podanou žalobou se tedy stěžovatel domáhal odškodnění téhož pracovního úrazu a také "téhož předmětu řízení", neboť v žalované částce 596.906 Kč je zahrnuta i již přisouzená částka 389.522 Kč. Podle ustanovení §159 odst. 3 občanského soudního řádu jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednána znovu. O stejnou věc se jedná, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Řízení se týká týchž osob "i v případě, jestliže v daném řízení vystupují právní nástupci původních účastníků, a to ať již z důvodů univerzální nebo singulární sukcese".
Podle názoru obvodního soudu stěžovatel mylně žaloval druhého a třetího žalovaného, neboť se nejedná o právní nástupce původního žalovaného subjektu (P. Praha, s.p.), byť tento subjekt byl u těchto žalovaných pojištěn. Odpovědnostní vztah podle ustanovení §190 zákoníku práce je totiž vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nikoliv vztahem mezi zaměstnancem a pojišťovnou. Právním nástupcem P. Praha, s.p., však není ani první žalovaný (PM, a.s.), nýbrž pravděpodobně P., a.s. Obvodní soud konstatoval, že pravomocný rozsudek zavazuje nejen účastníky řízení, nýbrž i jejich právní nástupce. Jestliže tedy o stejném nároku bylo v minulosti již pravomocně rozhodnuto, musel soud žalobu zamítnout a nezastavil řízení (pro překážku rei iudicatae), neboť ani jeden ze žalovaných není právním nástupcem P. Praha, s.p. Jestliže nárok stěžovatele nebyl na základě dřívějšího pravomocného rozsudku uspokojen, bylo toto rozhodnutí vykonatelné a bylo možno podat návrh na výkon rozhodnutí proti povinnému subjektu, tedy proti právnímu nástupci původního P. Praha.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil. V odůvodnění dovodil, že soud prvního stupně vycházel z dostatečného skutkového zjištění a že dospěl i ke správnému právnímu závěru. Žalovaná částka je totožná s částkou žalovanou ve věci vedené pod sp. zn. 21 C 127/89; nelze ani tvrdit, že pasivní legitimace prvního žalovaného je dána tím, že má sídlo v sídle jeho původního zaměstnavatele a že obhospodařuje týž majetek. Právním nástupcem jeho zaměstnavatele je totiž (po všech změnách) P., a.s., který je zapsán v obchodním rejstříku a má právní subjektivitu. První žalovaný je tedy právně zcela odlišným subjektem a v žádném právním vztahu ke stěžovateli není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byly porušeny čl. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že jeho původní zaměstnavatel prodělal "řadu transformací" (celkem 17), jejichž výsledek "vyzněl ve prospěch" podniku P., s.r.o., a PM, a.s. Tyto subjekty jsou prý přímými nástupci původně žalované strany, neboť původní povinná strana zanikla a soud odmítl "uznat kontinuitu odpovědnosti z titulu pracovního úrazu", čímž se snažil "zbavit odpovědnosti za starý, ale nevykonaný nárok k rozhodnutí, které je předmětem tohoto návrhu na zrušení". Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit, neboť prý představuje pouze "část projednávaného nároku, ale má jím být vytvořena prejudice".
Ústavní soud považuje v první řadě za nutné zdůraznit své pravomoci, vymezené Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který Ústavu v tomto směru provádí. Z tohoto ústavního vymezení se totiž odvíjí i případné možnosti míry a způsobu přehodnocování řízení a rozhodování orgánů veřejné moci Ústavním soudem.
Základní vymezení postavení Ústavního soudu představuje čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není proto součástí soustavy obecných soudů a ve vztahu k nim proto nemůže působit jako jakási další, superrevizní instance. Ústavní soud rozhoduje zásadně kasačním způsobem a napadená rozhodnutí obecných soudů může zrušit toliko tehdy, pokud shledá, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Z těchto obecnějších úvah Ústavní soud vycházel rovněž v souzené věci. V daném případě totiž stěžovatel v podstatě namítá, že původní povinný subjekt P., s.p., prodělal celou řadu transformací a že Městský soud v Praze odmítl uznat kontinuitu odpovědnosti z titulu pracovního úrazu a tím se dopustil namítané protiústavnosti. K tomu Ústavní soud v první řadě uvádí, že Městský soud v Praze (stejně jako Obvodní soud pro Prahu 4) dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že druhý a třetí žalovaný (tzn. Česká pojišťovna a Česká kooperativa) nemohli být stranou odpovědnostního vztahu za pracovní úraz stěžovatele, neboť se jedná o pojišťovací instituce a odpovědnostní vztah podle ustanovení §190 zákoníku práce je vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nikoliv vztahem mezi zaměstnancem a pojišťovnou. Tento právní názor považuje Ústavní soud za ústavně konformní a neshledal proto důvod jej zpochybňovat.
Ohledně prvního žalovaného (PM, a.s.) obecné soudy dovodily, že se nejedná o právního nástupce povinného subjektu a že tedy ani v tomto směru nebyla žaloba důvodná. Obecné soudy totiž dospěly k závěru, že právním nástupcem původního zaměstnavatele stěžovatele je P., a.s., a vůči němu se proto stěžovatel měl domáhat výkonu předchozího rozhodnutí, jež bylo v téže věci vydáno již dříve. Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisového materiálu (a také z příloh, které stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal dne 12. 1. 2000), závěry obecných soudů o tom, že současným právním nástupcem původního zaměstnavatele P., s.p., je skutečně P., a.s., jakožto právní nástupce PP 92, s.r.o., a P., s.r.o. (srov. např. přípis Ministerstva průmyslu a obchodu právnímu zástupci stěžovatele ze dne 19. 5. 1997, několik přípisů Fondu národního majetku stejnému adresátovi, výpisy z obchodního rejstříku na č.l. 10 a násl. a na č.l. 20 a násl.), odpovídají provedenému dokazování a zjištěnému skutkovému stavu a Ústavní soud proto z ústavně právního hlediska neshledal důvod, proč by měl tyto závěry zpochybňovat. Proto také Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením v téže právní věci ze dne 19. 5. 1998, č.j. 20 C 196/97-18, správně zastavil řízení proti původně žalovanému P., s.r.o., neboť shledal, že tato společnost byla dne 28. 2. 1997 vymazána z obchodního rejstříku a přeměnila se na akciovou společnost.
Jestliže stěžovatel konstatuje, že napadený rozsudek je pouze "částí projednávaného nároku", nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že podle svojí ustálené judikatury je vázán petitem podaného návrhu. Protože v souzené věci stěžovatel navrhuje zrušit pouze uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, zabýval se Ústavní soud ústavností tohoto rozsudku a nepřezkoumával případné blíže nespecifikované "další části projednávaného nároku", neboť mu to za těchto okolností nepřísluší.
Ústavní soud tedy konstatuje, že ústavní stížnost ve své podstatě směřuje pouze proti hodnocení důkazů, provedenému obecnými soudy, což mu zpravidla nepřísluší. Jak totiž Ústavní soud zjistil, provedené důkazy, jejich hodnocení a právní závěry z toho obecnými soudy vyvozené nelze považovat za protiústavní, neboť Ústavní soud v této věci nenalezl existenci závažné důkazní mezery nebo extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z toho vyvozenými, což by ve svých důsledcích protiústavnost napadeného rozsudku způsobilo.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu