ECLI:CZ:US:2002:1.US.566.01
sp. zn. I. ÚS 566/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele K. R., zastoupeného Mgr. R. J., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 28 T 34/99, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2001, sp. zn. 7 To 43/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který Ústavní soud obdržel dne 21. 9. 2001.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, kterým byl odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a usnesení Vrchního soudu v Praze, rovněž shora označené, kterým bylo jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, zamítnuto.
Stěžovatel má za to, že v rozhodnutí obecného soudu a v řízení, které jeho vydání předcházelo, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na respektování presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Protože se vady řízení dotýkají samotné podstaty nestranného a spravedlivého procesu, žádá, aby Ústavní soud zasáhl do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
Poukazuje na nálezy Ústavního soudu (sp. zn.III. ÚS 398/97 a sp. zn. III. ÚS 95/99), které se vadami obdobného charakteru již podrobně zabývaly.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že odvolací soud nepřipustil možnost jiného motivu usmrcení poškozeného, ač mu oznámil významné skutečnosti o profilu a aktivitách poškozeného, že neměnnou výpověď svědka O., který jako jediný spatřil v kritickou dobu pravděpodobného pachatele a poměrně přesně ho popsal tak, že jeho postava se diametrálně lišila od postavy stěžovatele, zlehčil a zpochybnil. Dále odvolacímu soudu vytýká nevyslechnutí navržených svědků - I. G. a D. P., nevyhovění návrhu na provedení rekonstrukce a balistické zkoušky a skutečnost, že se v odůvodnění svého rozhodnutí ohledně daktyloskopické stopy odvolává na vyjádření policejního znalce R. a nebere v úvahu názory dvou soudních znalců U. a S. Podle stěžovatele rozsudek (správně usnesení) odvolacího soudu nesplňuje náležitosti uvedené v §125 tr. řádu, což jej činí absolutně nepřezkoumatelným.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněného skutkového stavu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 28 T 34/99, z jehož obsahu zjistil, že stěžovatel byl trestným činem vraždy uznán vinným proto, že "dne 23. července 1998 v 00.20 hodin v Novém Boru, okr. Česká Lípa, v úmyslu jej usmrtit, střelil třikrát do hlavy z přesně nezjištěné samonabíjecí pistole ráže 9 mm svého bývalého švagra Z. P., který v tu dobu seděl na místě řidiče stojícího automobilu zn. M. a způsobil mu tím tak rozsáhlé pohmoždění mozku, kterému Z. P. na místě podlehl."
Odvolací soud, který z podnětu odvolání stěžovatele věc přezkoumával, po doplnění dokazování ve smyslu ustanovení §263 odst. 6 tr. řádu, odvolání stěžovatele zamítl podle §256 tr. řádu, neboť dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele je zcela nedůvodné.
Ohledně námitek stěžovatele Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že v předmětné věci bylo orgány činnými v trestním řízení provedeno rozsáhlé a vyčerpávající dokazování ke zjištění skutkového stavu věci. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplynulo, že stěžejním důkazem, o který se výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně opírá, je právě daktyloskopická stopa zajištěná na místě činu, ale tento důkaz není důkazem osamoceným, když plně zapadá do celé soustavy provedených důkazů. K výpovědi svědka O. odvolací soud uvedl, že ji nelze považovat za natolik přesvědčivou, že by mohla zvrátit závěry o tom, že pachatelem vražedného útoku je obžalovaný, když tento svědek sám vypověděl, že je šeroslepý, což ovlivňuje jeho vidění ve tmě tak, že nevidí detaily a že i kdyby dotyčného člověka viděl, nepoznal by ho. Ústavní soud dále z napadeného usnesení zjistil, že odvolací soud se zabýval podrobně i závěry znalců U. a S., jejichž znalecké posudky předložil stěžovatel. Také tyto znalce před svým rozhodnutím ve veřejném zasedání vyslechl.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že oba obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením trestního řádu ohledně hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 a §125, resp. §134 odst. 2 tr. řádu, když při konečném zhodnocení provedených důkazů vyložily své vnitřní přesvědčení o zjištěných okolnostech a pečlivě zhodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Dostály i zásadě, že vnitřní přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistil, a být jejich logickým důsledkem.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud nemohl akceptovat poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu shora uvedené, když tyto se zabývají deformací důkazu a odmítnutím provedení zásadního důkazu (výslechu tzv. korunního svědka). Naopak Ústavní soud v tomto směru připomíná, že vytýká-li stěžovatel odvolacímu soudu nevyslechnutí svědků - G. a D. P. a neprovedení rekonstrukce a balistické zkoušky, pak by neprovedení jmenovaných důkazů, za současného uznání viny stěžovatele, znamenalo porušení procesní zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu ale v trestní věci stěžovatele nebylo, neboť soud měl k dispozici, kromě daktyloskopické stopy, i další nepřímé důkazy a ke zjištění skutkového stavu věci tak dospěl bez pochyb.
Na základě výše uvedeného je třeba konstatovat, že stěžovatel se svou ústavní stížností snaží dosáhnout v podstatě revize celého pravomocně skončeného trestního řízení a vznáší stejné námitky, s nimiž se již řádně a přesvědčivým způsobem vypořádal Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení.
Ústavní soud na tomto místě opakovaně připomíná, jak již dříve ve svých rozhodnutích uvedl, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, nepřísluší mu právo vykonávat dozor nad zákonností jejich rozhodovací činnosti, a proto mu také nepřísluší provádět "hodnocení" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Správností provedeného dokazování obecnými soudy se může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Tvrdí-li stěžovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze mu přisvědčit, neboť stěžovateli postupem obecných soudů nebylo znemožněno domáhat se před nimi stanoveným postupem svého práva. Že řízení před soudy nedopadlo podle jeho představ, ještě neznamená porušení garantovaného ústavního práva na soudní ochranu. Stejně tak nebyla postupem soudů dotčena práva stěžovatele vyjmenovaná v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování.
Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je třeba proto považovat za zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením Ústavní soud odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu