ECLI:CZ:US:2002:1.US.603.01
sp. zn. I. ÚS 603/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. V., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., proti usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka v Ostravě ze dne 10. 4. 2001, č.j. 4 VZv 2/2000, a ze dne 2. 5. 2001, č.j. 4 VZv 2/2000-1009, a proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 2 To 96/2001, a sp. zn. 2 To 97/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným usnesením ze dne 10. 4. 2001 státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v trestní věci obviněných (stěžovatele a dále P. B., P. S., ing. D. B. a A. V.) na základě návrhu poškozeného Č. rozhodl, že zajišťuje nárok poškozeného na náhradu škody způsobené mu ve výroku uvedenou (§47 odst. 1, 2 trestního řádu), neboť je důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno, a to ve vztahu ke všem obviněným. Konkrétně ohledně stěžovatele státní zástupce rozhodl, že se mu zakazuje jakkoliv nakládat s pohledávkou - nárokem družstevníka na výplatu náhrad za pojištěný vklad z titulu nevyplaceného vkladu ve výši 100.000 Kč u Zajišťovacího fondu družstevních záložen a že se tomuto fondu přikazuje předmětnou částku složit do úschovy Okresního soudu v Ostravě. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou S., B. a V. obvinění z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §28 odst. 2, 4 trestního zákona, B. pro organizátorství tohoto trestného činu [§10 odst. 1 písm. a)] a stěžovatel pro pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) k §128 odst. 2, 4 trestního zákona. Stěžovatel byl obviněn z toho, že přispěl k realizaci operací, které v konečném důsledku vedly k odpoutání obchodních společností I., a.s., a S., a.s., od Č. bez reálné protihodnoty a ke způsobení škody ve výši nejméně 103.608.000 Kč. Protože dne 27. 2. 2001 podal správce konkurzní podstaty Č. návrh na zajištění nároku poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem a protože bylo zjištěno, že Zajišťovací fond družstevních záložen eviduje pohledávky obviněných včetně stěžovatele, rozhodl státní zástupce shora uvedeným způsobem.
Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 13. 6. 2001 (sp. zn. 2 To 97/2001) zrušil citované usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve vztahu k obviněným P. S. a A. V. a současně stížnost stěžovatele zamítl. V případě P. S. a A. V. totiž konstatoval, že napadené usnesení státního zástupce nebylo řádně odůvodněno, scházely pro něj zákonné podmínky a stalo se proto nepřezkoumatelným. Ve vztahu ke stěžovateli však vrchní soud vycházel z toho, že jeho manželka dne 19. 3. 2001 vybrala z účtu stěžovatele částku 175.000 Kč, téhož dne později ze stejného účtu částku 30.000 Kč a z jiného účtu částku 290.000 Kč. Stejného dne vybrala manželka stěžovatele z jeho devizového účtu částku 680 DM. Protože tedy během jednoho dne byla ze tří účtů stěžovatele vybrána částka přesahující 500.000 Kč, lze prý dovodit existenci důvodné obavy, že by ze strany stěžovatele mohlo dojít k maření nebo ztěžování uspokojení nároku poškozeného Č., pokud by nedošlo k zajištění nároku poškozeného.
II.
Citovaným usnesením ze dne 2. 5. 2001 státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka v Ostravě v trestní věci obviněných (stěžovatele a dále P. B., ing. D. B. a A. V.) bez návrhu poškozeného Č. rozhodl, že zajišťuje nárok poškozeného na náhradu škody způsobené mu ve výroku uvedenou trestnou činností (§47 odst. 1, 2 trestního řádu), neboť je důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno, a to ve vztahu ke všem obviněným. Ve vztahu ke stěžovateli státní zástupce rozhodl, že se zajišťují části jeho majetku, a to blíže specifikovaných cenných papírů, a že se mu zakazuje, aby s uvedenými cennými papíry jakkoliv nakládal.
Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou tito obvinění stíháni pro sub I. uvedené trestné činy, toliko stěžovatel pro pomoc k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku [§10 odst. 1 písm. c) k §128 odst. 2, 4 trestního zákona]. Stěžovatel byl obviněn z toho, že přispěl k realizaci operací, které v konečném důsledku vedly k odpoutání obchodních společností I., a.s., a S., a.s., od Č. bez reálné protihodnoty a ke způsobení škody ve výši nejméně 103.608.000 Kč. Protože dne 17. 4. 2001 bylo zjištěno, že Středisko cenných papírů eviduje vlastnictví obviněných k blíže specifikovaným cenným papírům a protože prý z výsledků prováděného vyšetřování je zřejmá důvodná obava, že uspokojení nároku na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno, rozhodl státní zástupce shora uvedeným způsobem. Učinil tak i bez předchozího návrhu poškozeného, jelikož dospěl k závěru, že učinění výzvy poškozenému k podání předmětného návrhu a vyčkání doručení návrhu by mělo za následek, že v mezidobí bude s cennými papíry naloženo tak, že nebude možno ani částečně uspokojit nárok poškozeného na náhradu škody.
Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 2 To 96/2001, zrušil citované usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve vztahu k obviněným P. B. a A. V. a současně stížnost stěžovatele zamítl. V případě P. B. a A. V. totiž konstatoval, že napadené usnesení státního zástupce nebylo řádně odůvodněno, scházely pro něj zákonné podmínky a stalo se nepřezkoumatelným, jelikož ani ze spisového materiálu nevyplývají skutečnosti, opodstatňující zajištění nároku poškozeného shora uvedeným způsobem. Ve vztahu ke stěžovateli však vrchní soud vycházel z toho, že jeho manželka dne 19. 3. 2001 vybrala z účtu stěžovatele částku 175.000 Kč, téhož dne později ze stejného účtu částku 30.000 Kč a z jiného účtu částku 290.000 Kč. Stejného dne manželka stěžovatele vybrala z jeho devizového účtu částku 680 DM. Protože tedy během jednoho dne byla ze tří účtů stěžovatele vybrána částka přesahující 500.000 Kč, dovodil z toho vrchní soud existenci důvodné obavy, že by ze strany stěžovatele mohlo dojít k maření nebo ztěžování uspokojení nároku poškozeného Č., pokud by nedošlo k zajištění nároku poškozeného.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že orgány veřejné moci (vrchní státní zastupitelství a vrchní soud) napadenými usneseními porušily čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že skutkem popsaným ve sdělení obvinění nevznikla žádná škoda a nemohl být tedy nikdo poškozen, takže nebyly splněny základní zákonné podmínky pro zajištění nároku poškozeného. Je pravda, že v době rozhodování o zajištění nároku poškozeného nemůže být zcela jasně zjištěno, že vznikla škoda, v jaké výši a kdo ji zavinil. Přesto prý však nemůže jít o libovůli rozhodujícího orgánu a takové rozhodnutí musí být založeno na popisu skutku ve sděleném obvinění a dále na zjištěních, osvědčujících, že se stal skutek, popsaný ve sděleném obvinění, že jím byla způsobena škoda, že tohoto jednání se dopustil obviněný a že se jedná o trestný čin. V daném případě prý však uvedené předpoklady splněny nebyly. Stěžovatel totiž rekapituluje obsah sdělení obvinění a tvrdí, že tato sdělení jsou účelová, neboť v podstatě spatřují trestný čin v tom, že Č. jako mateřská společnost prodejem akcií pozbyla dispozici nad společností I., a.s., která byla stoprocentním vlastníkem S., a.s. Škoda však při kupní smlouvě vzniká pouze tehdy, jestliže není ekvivalentní protiplnění. V obchodněprávních vztazích, řídících se principem smluvní volnosti, je možno škodu spatřovat jen tam, kde je protihodnota výrazně nižší než cena tržní či obvyklá. V daném případě prý však Č. vznikla škoda tím, že od ní byly "odtrženy" zmíněné dvě společnosti v hodnotě 103 mil. Kč, avšak zároveň Č. dostala od S., a.s., za pohledávku vzniklou převodem akcií společnosti I., a.s., 172 mil. Kč. Z toho stěžovatel dovozuje, že Č. nemohla vzniknout žádná škoda, když za hodnotu 103 mil. Kč obdržela částku 172 mil. Kč.
Ke škodě nemohlo údajně dojít ani tím, že I., s.r.o., "pozbyla disponibilní finanční prostředky" tím, že půjčila peníze, neboť v takovém případě by škoda musela vzniknout u všech peněžních ústavů poskytnutím jakéhokoliv úvěru. Nejednalo se přitom ani o poskytnutí peněz "bez vidiny návratnosti", jak je uvedeno ve sdělení obvinění, jelikož předmětný úvěr byl poskytnut na částečnou úhradu ceny za nákup akcií I., a.s., poškozené Č. Tyto akcie byly tedy ve vlastnictví S., a.s., a současně jimi byla jištěna zbývající pohledávka Č. vůči S., a.s. "Jestliže byla kupní cena převáděných akcií reálná, pak vlastnictvím těchto akcií měl dlužník (S., a.s.) prostředky, které v případě neplnění závazků mohly sloužit ke krytí pohledávek obou věřitelů (Č. a I. s.r.o.)." Pokud byla kupní cena za předmětné akcie nadhodnocená, není možné S., a.s., považovat za zvýhodněnou. Za tohoto stavu se stěžovatel domnívá, že neexistuje žádný poškozený, který by mohl uplatňovat nárok na náhradu škody.
Stěžovatel konečně tvrdí, že nebyla splněna další podmínka ustanovení §47 trestního řádu, totiž existence důvodné obavy, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno.
Stěžovatel uvádí, že prolomit bankovní tajemství (§8 odst. 2 trestního řádu) lze v přípravném řízení, jestliže je toho třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a pouze v řízení před soudem je možno tyto informace žádat k posouzení poměrů obviněného. V daném případě prý však dotazy směřující ke stavu bankovních účtů stěžovatele jednoznačně sloužily k objasnění poměrů obviněného a byly proto nepřípustné. Pokud byly zodpovězeny, "jde o porušení zákonem stanovené povinnosti mlčenlivosti a zároveň i o porušení trestního řádu, takže takové informace nelze použít pro rozhodování (neměly být vůbec poskytnuty)". Navíc údajně manželka stěžovatele Z. V. pracuje se stěžovatelem jako tzv. spolupracující osoba, takže se jedná i o její pracovní příjmy, přičemž trestní řád zakazuje zajišťovat pohledávku na výplatu odměny z pracovněprávního nebo obdobného poměru.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadená usnesení vrchního státního zastupitelství a vrchního soudu zrušit.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že orgány veřejné moci protiústavním způsobem aplikovaly ustanovení §47 odst. 1 trestního řádu, podle něhož "je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno, lze nárok až do pravděpodobné výše škody zajistit na majetku obviněného". V daném případě totiž stěžovatel namítá, že skutkem popsaným ve sdělení obvinění nevznikla žádná škoda, že tedy nebyl nikdo poškozen a že k zajištění nároku došlo na základě protizákonného prolomení bankovního tajemství.
Ústavní soud v první řadě uvádí, že ústavní stížnost brojí proti rozhodnutím státního zastupitelství a obecného soudu, jež byla vydána v rámci přípravného řízení trestního. V této souvislosti je nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž trestní řízení ve své podstatě představuje zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude teprve následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přitom je zřejmé, že v procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Z tohoto důvodu a z ústavního vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR je tedy nutno dovozovat, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném řízení trestním akceptovat jen výjimečně. Otázka objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zpravidla teprve po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv (stěžovatele) dle trestního řádu. Jestliže by Ústavní soud zmíněný restriktivní přístup v těchto věcech nedodržel, jednal by (zpravidla) v rozporu se zásadou, podle níž intenzita jeho zásahu by měla korespondovat intenzitě namítané protiústavnosti.
Je tedy zřejmé, že pokud stěžovatel v podstatě zpochybňuje již sám obsah sdělení obvinění - na něž napadená usnesení navazují - a tvrdí, že takto popsaným skutkem nevznikla škoda vůbec a že neexistoval ani žádný poškozený, mohl by Ústavní soud v této fázi trestního řízení považovat ústavní stížnost za důvodnou toliko tehdy, jestliže by např. postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zjevnému porušení kogentního zákonného ustanovení nebo jestliže by zjištěné skutkové okolnosti věci byly s vyvozenými právními závěry v extrémním nesouladu. Z tohoto hlediska tedy Ústavní soud předmětnou věc hodnotil.
Ze sdělení obvinění Policie ČR - Úřadu vyšetřování pro ČR ze dne 13. 12. 2000, ČVS: ÚVV-104/40-2000, Ústavní soud především zjistil, že stěžovatel byl obviněn z pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle §10 odst. 1 písm. c) k §128 odst. 2, 4 trestního zákona. Jako člen a právní zástupce Č., jako člen představenstva I., a.s., a jako člen představenstva S., a.s., (když všechny jmenované společnosti reálně podnikaly ve stejném předmětu činnosti - zprostředkování) si prý totiž byl vědom nevýhodnosti realizované operace pro Č. a přesto se podílel na uzavření "smlouvy o koupi CP s právem opce" ze dne 12. 10. 1998 mezi P. B., P. S. (za prodávající Č.) a J. Ž. (kupující), jejímž předmětem byl prodej 3.000 kusů akcií společnosti I., a.s., za sjednanou kupní cenu ve výši 602.000.000 Kč se stanovenou opční prémií ve výši 172.000.000 Kč, a to s vědomím, že tato cena není vzhledem k osobě kupujícího reálná, přestože její výše činila dvojnásobek nominální hodnoty akcií. J. Ž. uhradil sjednanou kupní cenu včetně opční prémie dne 31. 5. 1999 směnkou vlastní, vystavenou na částku 774.000.000 Kč. Na základě této směnky byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k předmětným akciím ve prospěch Č. Č., zastoupená P. B. a V. B., však dne 28. 6. 1999 uzavřela se společností S., a.s. (zastoupenou P. S. a M. D.), smlouvu o koupi zmíněné směnky J. Ž., který její úhradu provedl zápočtem s pohledávkou za společností ., a.s., vzniklou na základě smlouvy o koupi 3.000 kusů akcií společnosti I., a.s., ze dne 29. 6. 1999, uzavřenou se souhlasem zástavního věřitele Č. (Jménem společnosti S., a.s., jednal stěžovatel, který předložil předmětnou směnku J. Ž.) Tím prý stěžovatel umožnil osobám stojícím v orgánech společností I., a.s., a S., a.s., dosáhnout stavu, kdy tyto obchodní společnosti vlastnily vzájemně vlastní akcie a osoby oprávněné za tyto společnosti jednat získaly oprávnění neomezeně nakládat s majetkem těchto obchodních společností, pocházejícím z peněžitých vkladů Č. do základního jmění jmenovaných společností, přičemž hodnota obou společností činila nejméně 103.608.000 Kč. Tak Č. za společností S., a.s. (jejíž 143 z celkových 145 kusů akcií vlastnila společnost I. a.s.), získala pouze pohledávku ve výši 774.000.000 Kč z titulu prodeje směnky výstavce J. Ž., jejíž úhrada co do výše 602.000.000 Kč byla rozložena na měsíční splátky do 30. 6. 2005, ačkoliv nebyla řádně zaručena úhrada této kupní ceny. Veškerým popsaným jednáním tak byl pro společnost S., a.s., opatřen na úkor Č. prospěch ve výši nejméně 103.608.000 Kč.
Ze "Záznamu o rozšíření sděleného obvinění" ze dne 23. 3. 2001, ČVS: ÚVV-104/40-2000, Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel byl obviněn z toho, že vyhotovil "znění smlouvy o půjčce", uzavřené dne 1. 6. 1999 mezi V. B. (jakožto jednatelem společnosti I., s.r.o.) a M. D. (S., a.s.), dle které I., s.r.o., v postavení věřitele poskytla dlužníkovi společnosti S., a.s., peněžní částku 35.000.000 Kč, a to s vědomím, že nebyla sjednána lhůta k vrácení této půjčky, přičemž z okolností věci prý muselo být stěžovateli zřejmé, že není zaručeno řádné vrácení poskytnutých finančních prostředků. Stěžovatel byl konečně obviněn z toho, že vyhotovil "znění smlouvy o půjčce", uzavřené dne 5. 8. 1999 mezi V. B. (jakožto jednatelem společnosti I., s.r.o.) a M. D. a P. S. (S., a.s.), dle které I., s.r.o., v postavení věřitele poskytla dlužníkovi společnosti S., a.s., peněžní částku ve výši 172.000.000 Kč, a to s vědomím, že není zaručeno řádné vrácení poskytnutých finančních prostředků.
Ústavní soud po podrobném seznámení se s obsahem předmětného vyšetřovacího spisu dovozuje, že napadenými usneseními k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo. Ústavní soud se totiž - vycházeje z výše nastíněných obecnějších východisek - neztotožňuje s názorem stěžovatele, že v souzené věci skutkem popsaným ve sdělení obvinění nevznikla žádná škoda a nemůže proto být ani žádný poškozený. Policejní orgán v předmětném sdělení obvinění (a v jeho následném "rozšíření") dostatečně specifikoval, v čem spatřuje trestný čin stěžovatele a především, jakým způsobem škoda vznikla. Námitky stěžovatele, že se při uvedených jednáních jednalo o obchodní transakce, v jejichž rámci Č. nebyla nikterak poškozena, lze označit za subjektivní argumentaci, kterou stěžovatel může uplatňovat v dalších fázích trestního řízení, jež však směřuje výhradně k právnímu přehodnocení popsaných okolností (a to v rámci interpretace a aplikace toliko jednoduchého a nikoliv ústavního práva) a nedosahuje tedy ústavněprávní roviny, z níž by vyplývala možnost ingerence Ústavního soudu. Ústavní soud rovněž neshledal, že by orgány veřejné moci porušily napadenými rozhodnutími některé z kogentních zákonných ustanovení, ani že by byly jejich právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními v dané věci. Jednání, na základě kterého bylo stěžovateli sděleno obvinění, totiž vskutku nasvědčuje důvodnému podezření z uvedených trestných činů a otázka, zda k tomuto jednání skutečně došlo a jaká je jeho právní kvalifikace, bude teprve předmětem hodnocení, provedeného zejména obecnými soudy. Ústavní soud za těchto okolností - respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci - neshledal důvod do této fáze trestního řízení jakkoliv zasahovat.
Při posouzení napadených usnesení vrchního státního zastupitelství a vrchního soudu Ústavní soud dále shledal, že jsou náležitým způsobem a přesvědčivě odůvodněna. Ani v tomto směru tedy není důvod je z ústavněprávního hlediska zpochybňovat. Konkrétně v případě stěžovatele bylo zjištěno, že stěžovatelova manželka z jeho peněžních účtů během jednoho dne opakovaně vybrala finanční částky, které se zřetelem na jejich výši nelze považovat za "obvyklé". Pokud tedy jmenované státní orgány dospěly k závěru, že zajištění nároku poškozeného je důvodné, neshledal v tomto postupu Ústavní soud pochybení a tedy ani porušení citovaných ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatel dovolává. Důvodná obava, že by uspokojování nároku poškozeného na náhradu škody bylo mařeno a ztěžováno, se za této situace jevilo jako zřejmé.
Ústavní soud konečně neshledal důvodnou ani námitku, že v souzené věci došlo k prolomení bankovního tajemství porušením ustanovení §8 odst. 2 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení jestliže je toho v trestním řízení třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin nebo v řízení před soudem též k posouzení poměrů obviněného anebo pro výkon rozhodnutí, může státní zástupce a po podání obžaloby předseda senátu požadovat (poznámka: mimo jiné) údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství. Ústavní soud zastává názor, že zjištění stavu peněžních účtů stěžovatele nelze v daném případě interpretovat jako objasňování jeho osobních poměrů, neboť s ohledem na povahu trestné činnosti, z níž byl obviněn, mohlo mít toto zjištění relevanci zejména pro objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Navíc, citované ustanovení nelze interpretovat výhradně metodou gramatického výkladu - jak činí stěžovatel - nýbrž rovněž výkladem teleologickým a systematickým. Z tohoto hlediska je zřejmé, že způsob výkladu ustanovení §8 odst. 2 trestního řádu provedený stěžovatelem by ve svých důsledcích zjevně odporoval samotnému smyslu institutu zajištění nároku dle §47 trestního řádu, neboť ve fázi trestního řízení před podáním obžaloby by pak byla možnost zajištění nároku na peněžních účtech fakticky eliminována. Osobními poměry obviněného je totiž ve shodě s ustanovením §89 odst. 1 písm. d) trestního řádu nutno chápat osobní poměry přímo nesouvisející se spácháním trestného činu, které však mohou ovlivnit úvahy při ukládání trestu nebo ochranného opatření (Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář, C.H. Beck, 1. vyd., 1995, str. 381). V daném případě je přitom zřejmé, že zjištění stavu peněžního účtu stěžovatele zjevně nesloužilo ke zjištění jeho osobních poměrů (přímo nesouvisejících se spácháním trestného činu); určitý vztah mezi tímto zjištěním a předmětnou trestnou činností - již s ohledem na její povahu - zde totiž existoval. Proto Ústavní soud ani v tomto směru neshledal ze strany státních orgánů protiústavní pochybení.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu