ECLI:CZ:US:2002:1.US.610.01
sp. zn. I. ÚS 610/01
Usnesení
I. ÚS 610/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 2 To 70/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 48 T 4/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 2 To 70/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 48 T 4/2001. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným, že se dne 3. 4. 2000 kolem 15.00 hod. podílel na loupežném přepadení prodejny mobilních telefonů v Koněvově ulici v Praze tím, že svým vozidlem přivezl do blízkosti prodejny dalšího nezjištěného pachatele a svého bratra L. P., který pod pohrůžkou použití střelné zbraně svázal prodavače A. S. a z prodejny pak za pomoci nezjištěného pachatele odcizili ke škodě majitele M. S. nové mobilní telefony v celkové hodnotě minimálně 420 081,40 Kč a finanční hotovost uloženou v pokladně ve výši 3 560,- Kč, a ke škodě A. S. použitý mobilní telefon, počítač a peněženku, přičemž celkem způsobená škoda byla vyčíslena na 444 132,90 Kč. Stěžovatel po dobu loupeže stál s vozidlem připraveným k odjetí a neztotožněného spolupachatele s částí odcizeného zboží z místa činu odvezl; L. P. byl na útěku z prodejny zastřelen.
Stěžovatel se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 2. 1988, sp. zn. 2 T 8/88, odsouzen pro trestný čin loupeže jako zvlášť nebezpečný recidivista k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, přičemž po zkrácení trestu o jeden rok na základě amnestie byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn dne 27. 3. 1995 na zkušební dobu 5 let. Soud tedy konstatoval, že stěžovatel spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona ve formě spolupachatelství a to jako zvlášť nebezpečný recidivista a odsoudil jej podle citovaného paragrafu za použití ustanovení §42 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Praze výše uvedeným usnesením jeho odvolání proti tomuto rozsudku zamítl, když dospěl k závěru, že není důvodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že se uvedeného trestného činu nedopustil a že mu jeho spáchání nebylo podle jeho názoru ani dostatečným způsobem prokázáno. Jeho odsouzení prý bylo postaveno na dedukcích soudu, vycházejícího z toho, že stěžovatel byl považován za osobu přítomnou na místě činu, jelikož tam byl zjištěn jeho automobil. Od počátku vyšetřování byl prakticky stíhán pouze stěžovatel, protože přímý pachatel činu, jeho bratr, byl při útěku z prodejny zezadu zastřelen příbuzným majitele obchodu a další spolupachatel nebyl zjištěn. Při provedené rekognici nedošlo k poznání jeho osoby jako řidiče bez výhrad a zcela jednoznačně. Stěžovatel uznal, že si je vědom toho, že o okolnostech, které měly pro posouzení jeho přítomnosti na místě činu podstatný význam, nevypovídal v průběhu trestního řízení shodně. Na druhé straně je však přesvědčen o tom, že rozpory v jeho výpovědi byly hodnoceny pouze v jeho neprospěch a umožňují i jiný výklad. Je pravda, že se snažil zajistit si na kritickou dobu alibi, což soud vykládá tak, že tak činil proto, že byl na místě činu a nepřipouští, že tak mohl činit i proto, že se důvodně obával, že bude s věcí spojován. Stěžovatel také zpochybnil výpověď své družky a dále uvedl, že i kdyby na místě činu byl (což popírá), nelze z tohoto faktu vyvodit, že na toto místo přijel s vědomím, že spolupachatelé se dopustí trestného činu a on je po jeho dokonání bude odvážet. Závěrem uvedl, že nalézací soud se prý vůbec nezabýval obsahem jeho předchozího odsouzení z doby před rokem 1990 ani s faktem, že 5 let nepáchal žádnou trestnou činnost a nepřihlédl ani k tomu, že je invalida upoutaný na vozík.
Účastník řízení před Ústavním soudem, Vrchní soud v Praze, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že podle jeho názoru v dané věci nedošlo postupem orgánů činných v trestním řízení k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Rovněž Městský soud v Praze zcela odkázal na své rozhodnutí a stručně doplnil, že hodnotil důkazy ve smyslu ust. §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž ve věci nešlo pouze o důkazy nepřímé, jak uvádí stěžovatel.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími a s obsahem spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 48 T 4/2001, dospěl k závěru, že ve zkoumaném případě oba soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a neporušily žádná základní práva nebo svobody stěžovatele, plynoucí z ústavních předpisů. Záležitost stěžovatele byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, nezávislými a nestrannými soudy, které při dodržení práva na obhajobu rozhodly o oprávněnosti obžaloby, podané proti němu a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Rovněž při ukládání trestu byla vzata v úvahu kritéria, zajišťující uložení spravedlivého trestu, tzn. trestu adekvátního spáchanému trestnému činu a osobnosti jejich pachatele. Ze spisového materiálu vyplývá, že ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu I. stupně. Takto koncipovaná ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak výše zdůrazněno, nepřísluší a příslušet nemůže.
Hodnocení provedených důkazů rozhodně neprobíhalo účelově či svévolně, jak naznačuje stěžovatel. Obecné soudy postupovaly v průběhu řízení v souladu s příslušnými procesními předpisy, náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Za tohoto stavu nemůže Ústavní soud zasahovat do jejich pravomoci, pokud jde o provedené dokazování a ani nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval. Pouze pro úplnost dodává, že k tvrzenému zásahu do čl. 2 odst. 2 Ústavy nemohlo dojít v žádném případě, jelikož tento článek zakotvuje možnost přímé demokracie a na zkoumanou věc tedy ani vzdáleně nedopadá. Z obsahu ústavní stížnosti však dostatečně vyplývalo, proti čemu stěžovatel brojí a čeho se domáhá, a tak se jevilo nadbytečné vyzývat v tomto směru právní zástupkyni stěžovatele k upřesnění jejího odůvodnění, kterým ostatně Ústavní soud ani není vázán. Ústavní soud se totiž vždy, pokud není ústavní stížnost odmítnuta pro formální nedostatky, zabývá každou věcí komplexně a zkoumá, zda nedošlo k porušení i těch ústavně zaručených práv nebo svobod, které stěžovatel ani nenamítal, jak se také stalo ve zkoumaném případě.
Ústavní soud tedy v daném případě neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených práv stěžovatele, ať již jím tvrzených nebo jiných a ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. října 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu