ECLI:CZ:US:2002:1.US.616.02
sp. zn. I. ÚS 616/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. L, zastoupeného JUDr. L. Č., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 9 To 41/01, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 1 T 35/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
J. L. (dále jen "stěžovatel") byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 1 T 35/2000, ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ a odsouzen podle §250 odst. 4 TrZ za použití §35 odst. 2 TrZ k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) TrZ do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 TrZ uložen trest zákazu činnosti na dobu čtyř let, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a podle §72 odst. 2 písm. b) TrZ mu byla uložena ochranná protialkoholní léčba.
Proti rozsudku Krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém namítal nesprávné hodnocení důkazů a z toho plynoucí nesprávné skutkové závěry. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl o podaném odvolání rozsudkem ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 9 To 41/01.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 10. 2002, stěžovatel napadl shora označené rozsudky a navrhl jejich zrušení.
Předtím než se může Ústavní soud zabývat materiální stránkou věci, přezkoumá, zda jsou splněny procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti.
Podle §30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále také "zákon o Ústavním soudu" nebo "ÚS"), musí být fyzické a právnické osoby v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, kterému udělí plnou moc v souladu s §31 zákona Ústavním soudu. O této povinnosti poučil Ústavní soud stěžovatele, kterému byl poté opatřením České advokátní komory ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 04-5137/02, určen advokát podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Mimo výše uvedené povinné zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem je další procesní podmínkou nutnost podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Zákonná lhůta 60 dnů je lhůtou procesněprávní, a její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout, neboť se jedná o lhůtu kogentní.
V dané věci Ústavní soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, byl stěžovateli doručen dne 5. 10. 2001 a jeho obhájci dne 9. 7. 2001. Ústavní stížnost stěžovatel podal dne 16. 10. 2002.
Posledním prostředkem ochrany práv stěžovatele bylo jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 1 T 35/2000, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 9 To 41/01. Tento rozsudek byl stěžovateli doručen dne 5. 10. 2001. Vzhledem k uvedeným zjištěním je ústavní stížnost, podaná k poštovní přepravě dne 15. 10. 2002, podána zjevně po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty, která začala běžet dnem doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze, tj. dnem 5. 10. 2001, a marně uplynula dne 3. 12. 2001.
Proto soudce zpravodaj návrh ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2002
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu