ECLI:CZ:US:2002:1.US.627.01
sp. zn. I. ÚS 627/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného advokátem JUDr. J. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 1 Co 148/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 37 C 17/2000, ve věci žaloby stěžovatele (žalobce) proti žalovanému Č., a.s, o ochranu osobnosti zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaný byl povinen zdržet se dalšího šíření nepravdivého tvrzení o tom, že stěžovatel měl v rozporu se svým zmocněním uvádět v omyl klienty příslibem plnění, které žalovaný nikdy nenabízel. Soud dále zamítl žalobu, že žalovaný je povinen uveřejnit v deníku "D." svoji omluvu za poškození cti stěžovatele svými nepravdivými údaji, že jako podnikatel podnikající pod názvem "A." měl v rozporu se svým zmocněním a oprávněním klienty uvádět v omyl příslibem plnění, které žalovaný nikdy nenabízel, a zamítl rovněž žalobu, že žalovaný je povinen uhradit stěžovateli nemajetkovou újmu ve výši 1 mil. Kč.
V odůvodnění rozsudku městský soud především konstatoval, že základním předpokladem odpovědnosti dle ustanovení §13 občanského zákoníku je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit či ohrozit osobnostní práva chráněná §11 a násl. občanského zákoníku. V průběhu řízení prý bylo prokázáno, že stěžovatel měl se žalovaným uzavřenou smlouvu o obchodním zastoupení ze dne 25. 11. 1994. Stěžovatel vyvíjel pro žalovaného činnost směřující k uzavírání smluv o stavebním spoření. Klienty prý informoval tak, že žalovaný nabízí po řádném uplynutí pětiletého cyklu stavebního spoření těm klientům, kteří nevyužijí možnost vzít si k naspořené částce zvýhodněný úvěr, vrátit cca polovinu svého zákonného nároku na poplatek za poskytnuté služby; to však neodpovídalo Všeobecným obchodním podmínkám, podle nichž možnost vrácení poplatku skutečně existovala, leč nikoliv automaticky, jak klienty informoval stěžovatel. Za této situace bylo klientům, kteří se obrátili na žalovaného s dotazem, zda se vstupní poplatek vrací (ze strany žalovaného) sděleno, že nikoliv a že ten, kdo je takto informoval, tak učinil chybně. Proto městský soud dospěl k závěru, že žaloba na ochranu osobnosti nebyla podána po právu, že osobní sféra stěžovatele porušena nebyla a že nebylo ani prokázáno, že žalovaný nepravdivé tvrzení o stěžovateli šířil, nýbrž klienty pouze informoval o tom, že ten, kdo je výše uvedeným způsobem poučil, učinil tak špatně. Soud sice uvěřil tvrzení stěžovatele, že on i jeho manželka mají v místě bydliště problémy, nicméně to údajně nesouvisí s tvrzením žalovaného, ale s tím, že stěžovatel skutečně vlastní vinou mylně informoval klienty, neboť špatně pochopil Všeobecné obchodní podmínky.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil.
V odůvodnění rozsudku konstatoval, že otázka vrácení části vstupní úhrady placené při uzavření smlouvy při snížení cílové částky "nebyla až do roku 1999 jednoznačná". Tato okolnost prý nicméně není rozhodující, neboť zásadní význam má to, zda se vrací část vstupní úhrady za uzavření smlouvy o stavebním spoření v případě, že si účastník nevezme po dobu spoření zvýhodněný úvěr. Tato možnost údajně nevyplývá ze Všeobecných obchodních podmínek ani z žádného jiného listinného důkazu předloženého stěžovatelem. Svědci K. H. a V. J. pak potvrdili, že je stěžovatel informoval právě o možnosti vrácení finanční částky při nečerpání úvěru. Protože tedy v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatel předmětnou informaci poskytoval v souladu s Všeobecnými obchodními podmínkami popř. s metodickými pokyny žalovaného, nebyla jeho osobnostní práva porušena.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem porušil Vrchní soud v Praze jeho základní právo na ochranu osobnosti a právo na spravedlivý proces (čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), zejména tím, že zamítl žalobu z jiného právního důvodu, než který byl důvodem zamítnutí žaloby soudem I. stupně, s nímž se sám neztotožnil. Zatímco totiž městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel klienty mylně informoval o něčem, na co neměli právní nárok a sám tím způsobil problémy sobě a své rodině, vrchní soud konstatoval, že stěžovatel byl oprávněn i povinen dávat klientům informace nejen v rozsahu, na jaké plnění mají právní nárok, nýbrž i v rozsahu metodických pokynů, v nichž byly obsaženy přísliby žalovaného k plnění nad rámec jeho přímých právních povinností. Tím prý uznal argumentaci stěžovatelova odvolání za zcela správnou. Vrchní soud však údajně zamítl žalobu proto, že dotyčné pokyny žalovaného stěžovateli se týkaly snížení "cílové částky spoření", což je něco jiného než nečerpání a nevyužití úvěru. Stěžovatel se proto domnívá, že mu vrchní soud svým postupem znemožnil v soudním řízení uplatnit argumenty, vysvětlení a důkazy k skutkovým a právním otázkám, které byly podle odvolacího soudu - na rozdíl od soudu I. stupně - určující pro výsledek řízení. Stěžovatel totiž tvrdí, že se vrchní soud dopustil právního i skutkového omylu, jelikož "cílová částka spoření" v sobě vždy zahrnuje i výši poskytnutého úvěru, nejen úspor, a stěžovateli bylo znemožněno tomuto omylu zabránit. Oznámení klienta o rozhodnutí nevyužít úvěr je prý současně též úkonem ke snížení cílové částky spoření o nečerpaný úvěr. Stěžovatel se proto domnívá, že pokud se klient práva požádat o úvěr vzdal, mělo dojít k automatickému vrácení poměrné části poplatku v důsledku snížení cílové částky. Stěžovatel tvrdí, že podle tiskového prohlášení žalovaného publikovaného dne 7. 6. 2001 v minulosti docházelo k navracení části poplatku automaticky a podle nových obchodních podmínek na požádání. Žalovaný se údajně rozhodl svůj postup v důsledku ekonomické situace změnit a učinil tak pouze změnou svého výkladového stanoviska. Tím se však jeho obchodní zástupci ocitli v situaci, kdy podávali v rozporu s upřesňujícím výkladovým stanoviskem žalovaného nesprávné informace a týž tak řešil své ekonomické problémy "na úkor profesní i občanské cti jiných - i stěžovatele, namísto újmy na vlastní pověsti za neplnění daných příslibů".
Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti (a jediná ústavněprávně relevantní námitka) brojí proti tomu, že prý vrchní soud zamítl odvolání stěžovatele, přičemž tak však učinil z jiného právního důvodu než městský soud. V tom stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv.
Tato námitka se týká případu tzv. překvapivých rozhodnutí, k jejichž právnímu posouzení v současnosti již existuje konstantní judikatura Ústavního soudu. Ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 218/95 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 381 a násl.) např. Ústavní soud uvedl, že odvolací soud při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a posoudil věc z hlediska obecné úpravy ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, "aniž však v řízení, jež vydání jeho rozhodnutí předcházelo, dal možnost stěžovatelům (v řízení před obecnými soudy žalovaným) se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak námitky, které právě obecná úprava - na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb. - například v možnosti namítat vydržení vlastnického práva připouští, a to navíc za situace, kdy sami vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy žalobci) svůj návrh na vydání nemovitosti opírali o restituční předpis. Odvolací soud tak v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích je uvedený postup zásahem do práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." S tímto nálezem rovněž koresponduje nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4/97, podle něhož "změna právního náhledu odvolacího soudu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o.s.ř.) je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní" (tamtéž, sv. 20, str. 165; obdobně nález sp. zn. III. ÚS 210/2000, sv. 20, str. 181). Tento právní názor Ústavního soudu se odvíjí od skutečnosti, že podle ustanovení §221 odst. 1 o.s.ř. nejsou-li podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Podle ustanovení §219 o.s.ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné, přičemž věcnou správností se rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení.
Ústavní soud se proto dále koncentroval na otázku, zda odvolací soud (Vrchní soud v Praze) skutečně rozsudek soudu I. stupně (Městského soudu v Praze) potvrdil na základě odchylného právního posouzení věci, jak tvrdí stěžovatel.
V tomto směru Ústavní soud především konstatuje, že jak městský soud, tak i vrchní soud v citovaných rozsudcích dospěly k závěru, že osobnostní práva stěžovatele chráněná ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku v daném případě žalovaný neporušil. Městský soud tento závěr dovodil z toho, že stěžovatel skutečně klienty informoval o nabídce žalovaného po řádném uplynutí pětiletého cyklu stavebního spoření vrátit těm klientům, kteří nevyužijí možnost vzít si k uspořené částce zvýhodněný úvěr, cca polovinu zákonného nároku na poskytnuté služby, byť tato možnost ve skutečnosti existovala pouze fakultativně a nikoliv automaticky. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že stěžovatel klienty informoval o možnosti vrácení finanční částky při nečerpání úvěru, která však nevyplývala ze Všeobecných obchodních podmínek ani z žádného jiného listinného důkazu.
Na základě toho Ústavní soud shledal, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nelze charakterizovat jako rozsudek překvapivý ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Oba obecné soudy totiž dospěly ke stejnému právnímu závěru, byť s použitím poněkud odlišné terminologie. Oba soudy dovodily, že stěžovatel prokazatelně klientům nabízel vrácení určité finanční částky (vstupní úhrady), přičemž však nebylo prokázáno (a v tomto směru Ústavní soud - respektuje své ústavní vymezení a vyčlenění ze soustavy obecných soudů - provedené dokazování nepřehodnocoval), že žalovaný tuto nabídku skutečně prezentoval. Za těchto okolností oba soudy konstatovaly, že když žalovaný příslušným klientům sdělil, že informace stěžovatele není pravdivá, osobnostní sféru stěžovatele neporušil. Nelze tedy usuzovat, že vrchní soud uznal argumentaci stěžovatelova odvolání za správnou a že mu svým postupem znemožnil v soudním řízení uplatnit argumenty a důkazy k otázkám, určujícím pro výsledek řízení. Jak totiž uvádí sám stěžovatel, cílová částka spoření v sobě vždy zahrnuje též výši poskytnutého úvěru, takže oznámení klienta o rozhodnutí nevyužít úvěr současně představuje úkon směřující ke snížení cílové částky spoření o nečerpaný úvěr. Jestliže tedy městský soud hovořil o vrácení části vstupní úhrady při snížení cílové částky, zatímco vrchní soud o vrácení části vstupní úhrady v případě, že si účastník spoření nevezme zvýhodněný úvěr, jednalo se o obsahově provázaný institut (byť vrchní soud jej chápal poněkud odlišně); podstata souzené věci proto nespočívala v odlišném právním posouzení věci, nýbrž v tom, že stěžovatel klienty skutečně informoval mylně a v tomto právním závěru - relevantním pro výsledek na ochranu osobnosti - se oba obecné soudy jednoznačně shodovaly. Jinak řečeno, městský soud i vrchní soud dospěly na základě provedeného skutkového zjištění k právnímu názoru, že stěžovatel neprokázal porušení svých osobnostních práv ve smyslu ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku.
Je tedy zcela zřejmé, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, v souzené věci nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu