ECLI:CZ:US:2002:1.US.628.01
sp. zn. I. ÚS 628/01
Usnesení
I. ÚS 628/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Z., zastoupeného advokátkou JUDr. M. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. 25 Co 659/99, a s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 4. 1999, sp. zn. 9 C 5054/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem shora uvedených obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že konkrétně byly porušeny čl. 36 a 37 listiny základních práv a svobod, když obecné soudy postupem, který údajně vybočil z mezí, stanovených občanským soudním řádem, řádně nezhodnotily všechny provedené důkazy a nevypořádaly se s opakovanou námitkou stěžovatele v tom smyslu, že jednání vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy.
Stěžovatel uvedl, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově mu bylo uloženo zaplatit panu J. M., důchodci, (dále jen "vedlejší účastník") částku ve výši 82 429 Kč s 3% úrokem z prodlení od 15. 6. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, dále mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 67 561 Kč a na náhradě nákladů řízení České republice částku ve výši 2 100 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl odvolání stěžovatele, když v části rozsudku, kterou byl stěžovatel zavázán k náhradě nákladů řízení České republice, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatele zavázal k úhradě částky ve výši 1 827 Kč, v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nepřipustil dovolání k posouzení otázky, zda stěžovateli svědčí dle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "transformační zákon"), právo na peněžité plnění a zda je oprávněn žádat úrok z prodlení. K dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud rozhodl tak, že se dovolání zamítá. Nejvyšší soud došel k závěru, že vedlejší účastník i po novele transformačního zákona má právo na peněžité plnění a tedy i úrok z prodlení.
Stěžovatel namítal, že obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků zejména vycházely ze závěru, že stěžovatel shodně s vedlejším účastníkem potvrdil, že vedlejší účastník provozuje zemědělskou výrobu. Podle názoru stěžovatele soud v rozporu s obsahem spisu dovodil, že vedlejší účastník zemědělskou výrobu provozoval již v době, kdy poprvé požádal o vydání transformačního podílu, tedy 14. 3. 1994, ačkoli listinné důkazy by měly svědčit o opaku. Stěžovatel připustil, že transformační zákon nepředepisuje, na jaké výměře musí oprávněná osoba provozovat zemědělskou výrobu tak, aby byla splněna podmínka pro vydání transformačního podílu ve lhůtě do 90 dnů. Argumentoval dále tím, že je nesporným, že se musí jednat o provozování výroby s cílem trvalého zajištění zdroje příjmů z této výroby, nikoli o výrobu pro vlastní potřebu, jak tomu dle názoru stěžovatele u vedlejšího účastníka bylo. Podle mínění stěžovatele je určení hranice mezi zemědělskou výrobou provozovanou ze záliby pro svou potřebu a potěšení otázkou právní a nikoli skutkovou, jak údajně nesprávně určil dovolací soud. Stěžovatel závěrem konstatoval, že za situace, kdy vedlejší účastník jako žalobce spolehlivě neprokázal, od které doby provozuje zemědělskou výrobu, tak, jak to má na mysli zákon, nelze přiznat vedlejšímu účastníkovi úroky z prodlení.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce skutkové i právní dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, kterými argumentoval i před obecnými soudy.
Soud prvního stupně se podle názoru Ústavního soudu správně vypořádal se všemi skutkovými i právními otázkami v dané věci. Ve velmi podrobném odůvodnění svého rozhodnutí (rozsudek obsahuje 12 stran) se zabýval zejména po stránce skutkové otázkou, zda vedlejší účastník splňuje všechny zákonem stanovené podmínky. Po stránce právní pak správně konstatoval, že transformační zákon ve svém ustanovení §13 konkrétně neurčuje, jakou formou má dojít k uspokojení nároku dle transformačního zákona. Vzhledem k okolnosti, že vedlejší účastník v době uplatnění svého nároku vyplývajícího z transformačního zákona provozoval zemědělskou výrobu, vznikla stěžovateli povinnost podle §13 odst. 2 transformačního zákona do 90 dnů ode dne písemné výzvy vydat vedlejšímu účastníkovi transformační podíl v hodnotě 82 428,84 Kč, a to v penězích, neboť transformační zákon nestanoví možnost k uspokojení takového nároku naturálním plněním. Prvoinstanční soud věc uzavřel tak, že povinnost k peněžitému plnění vznikla stěžovateli uplynutím 90 dnů ode dne 16. 3. 1994, kdy byl písemně vyzván k vydání transformačního podílu (tzn. 15. 6. 1994), a to bez ohledu na to, v jakém rozsahu vedlejší účastník v uvedené době zemědělskou výrobu provozoval, když transformační zákon podmínku určitého rozsahu provozu zemědělské výroby oprávněnou osobou nestanoví.
Odvolací soud přezkoumával rozsudek prvoinstančního soudu pouze v rozsahu, v němž byl odvoláním napaden, a ve výrocích, které jsou na výroku ve věci samé závislé (tzn. ve vyhovujícím výroku o povinnosti zaplatit transformační podíl a ve vyhovujícím výroku o náhradě za mrtvý inventář z hlediska lhůty k plnění). V ostatním nabyl rozsudek samostatně právní moci. Odvolací soud nepochybil, pokud se ve svých závěrech ztotožnil se soudem prvního stupně. Navíc konstatoval, že povinnost zaplatit hodnotu transformačního podílu v penězích vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (poukázal na judikát uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 65/98, podle něhož nedojde-li k dohodě o vydání majetkového podílu transformovaného družstva v jiné formě, z ustanovení §13 odst. 2 transformačního zákona vyplývá nárok na peněžité plnění).
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř., neboť právní otázka, zda podle transformačního zákona v platném znění přísluší vypořádání majetkového podílu z transformace v penězích, není dosud v judikatuře vyšších soudů řešena.
Nejvyšší soud správně uvedl, že se stěžovatelem lze souhlasit pouze v tom, že pojem vypořádání je pojmem širším než pojem vydání. V dalším, stěžovatelem zastávaným výkladem dopadu novely, ustanovení §13 transformačního zákona, (provedené zákonem č. 144/1999 Sb.), nahrazující "vydání" pojmem "vypořádání", poukázal dovolací soud na nesprávnost stěžovatelovy argumentace. Pokud by totiž bylo možné, aby v případě, že nedojde k dohodě mezi oprávněnou osobou a transformovaným družstvem, způsob vypořádání majetkového podílu určovalo transformované družstvo proti vůli oprávněné osoby, byla by tak porušena zásada rovnosti účastníků soukromoprávního vztahu. Současně by došlo l prohloubení nerovnosti mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob, a to mezi osobami, které začaly provozovat zemědělskou výrobu a jimiž musel být majetkový podíl vydán do 90 dnů od podání žádosti, a mezi osobami, které nezačaly zemědělskou výrobu provozovat, a jimiž mohl (nikoli musel) být majetkový podíl vydán podle ust. §13 odst. 3 transformačního zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 1999, 3/2000 Sb.). Dále je třeba uvést, že pokud by v případě absence dohody mělo dojít k vypořádání jiným způsobem než v penězích, bylo by nezbytné, aby takový způsob vypořádání byl upraven v zákoně (a to i v tom případě, že by o způsobu tohoto vypořádání rozhodoval soud).
Ústavní soud se ztotožnil s výkladem Nejvyššího soudu i z hlediska vysvětlení zákonných pojmů "vypořádání" a "vydání", přičemž stěžovatele na tento výklad blíže odkazuje (viz str. 3 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu).
K námitce stěžovatele, týkající se údajného nedoložení "provozování zemědělské výroby, tak, jak to má na mysli §12a odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb." Nejvyšší soud uvedl, že se nejedná o otázku právní, ale skutkovou, kterou v případě stěžovatelem uplatněného dovolání dle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. řešit nelze. Obecné soudy se otázkou prokázání provozování zemědělské výroby v případě vedlejšího účastníka dostatečně podrobně zabývaly a dospěly k závěru, že v době uplatnění svého nároku vedlejší účastník zemědělskou výrobu provozoval. Ústavní soud podotýká, že námitka stěžovatele postrádá právní relevanci, neboť zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, na který stěžovatel poukazuje, žádné takové stěžovatelem označené ustanovení neobsahuje. Proto Ústavní soud považuje námitku stěžovatele za nepodloženou a blíže se jí nezabýval. V dané věci je speciálním právním předpisem transformační zákon, který bližší podmínky pro provozování zemědělské výroby neurčuje (v řízení bylo prokázáno, že v době uplatnění nároku vedlejší účastník byl zapsán v evidenci samostatně hospodařících rolníků u Obecního úřadu ve Zvěstově a na půdě hospodařil, resp. provozoval zemědělskou výrobu).
V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě nedošlo k nijakému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný bez nařízení ústního jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu