ECLI:CZ:US:2002:1.US.635.99
sp. zn. I. ÚS 635/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele A., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. R. O., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 30. 9. 1999, čj. 15 Co 537/99 - 46, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 6. 1999, čj. 7 C 40/99 - 16, o určení věcného břemene. Namítá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.
Po zjištění, že ve věci bylo podáno také dovolání, Ústavní soud vyčkal do rozhodnutí o dovolání. Dne 9. 1. 2002 pak obdržel právním zástupcem stěžovatele zaslaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
27. 11. 2001, kterým bylo dovolání zamítnuto. Se znalostí těchto skutečností se Ústavní soud zabýval předloženou ústavní stížností.
Soudce zpravodaj před meritorním posouzením věci nejprve posuzoval ústavní stížnost z toho hlediska, zda není dán důvod jejího odmítnutí podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Kromě jiného citované ustanovení stanoví, že je-li návrh nepřípustný a nestanoví-li zákon jinak, soudce zpravodaj ho mimo ústní jednání odmítne. Za nepřípustný se také považuje návrh, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
V daném případě stěžovatel ústavní stížností napadl shora uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, a vedle toho podal ve věci i dovolání, ačkoliv ho odvolací soud nepřipustil. Nejvyšší soud ČR shledal dovolání přípustným podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť považoval rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Po meritorním projednání Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 11. 2001 dovolání zamítl. Takové rozhodnutí je pak v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu třeba považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje a umožňuje mu teprve postupovat podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, při dodržení zákonem stanovené lhůty.
Z toho vyplývá pro Ústavní soud, že předložený návrh ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, bylo nutno považovat za předčasný, neboť stěžovatel v době podání ústavní stížnosti z pohledu Ústavního soudu nevyčerpal všechny (procesní) prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byl nucen tento původní návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2002 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu