ECLI:CZ:US:2002:1.US.661.2000
sp. zn. I. ÚS 661/2000
Usnesení
I. ÚS 661/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené advokátem JUDr. J.K., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2000, č. j. 30 Ca 211/2000-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala podmínky předepsané zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 30. 5. 2000, č. j. 8850/110/1999. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu práv, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jejího názoru má rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni, vydané podle ustanovení §55b zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jehož nápravy se domáhala žalobou u Krajského soudu v Plzni, charakter rozhodnutí, jež je přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví podle §244 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 211/2000, a spisový materiál Finančního ředitelství v Plzni, sp. zn. 8850/110/1999, z nichž zjistil následující:
Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2000, č. j. 8850/110/1999, nepovolilo Finanční ředitelství v Plzni přezkoumání dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob č. 990000210, vydaného podle §55b zák. č. 337/1999 Sb., o správě daní a poplatků Finančním úřadem v Blovicích dne 2. 8. 1999, pod č. j. 19371/99/141970. Správce daně zjistil, že stěžovatelka nevedla samostatnou evidenci průměrné výše rabatu, třebaže jí tato povinnost byla uložena správcem daně rozhodnutím ze dne 28. 11. 1995, č. j. Bl 5185/980/95. Při daňové kontrole vybral správce daně vzorek různých dokladů a metodou váženého aritmetického průměru zjistil průměrný rabat ve výši 27%. Stěžovatelka vykázala ovšem v daňovém přiznání rabat pouhých 18,96%. Stěžovatelka se k předmětné věci správci daně vyjádřila a uvedla některé skutečnosti, ve kterých zdůvodnila svůj postup. I s přihlédnutím k tomuto vyjádření stěžovatelky, jakož i k některým dalším skutečnostem, měl správce daně pochybnosti o úplnosti a správnosti evidence stěžovatelky. Ani další důkazní prostředky neprokazovaly dostatečně úplnost a správnost účetnictví stěžovatelky. Vzhledem k tomu tedy správce daně dodatečně vyměřil daň ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou podle §46 odst. 7 zák. o správě daní a poplatků. Finanční ředitelství neshledalo, že by byl dotčený dodatečný platební výměr vydán v rozporu s právními předpisy nebo se zakládal na podstatných vadách řízení. Okolnosti daného případu nenasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daňové povinnosti v nesprávné výši. Nejsou tedy dány podmínky pro přezkoumání tohoto rozhodnutí.
Ze spisu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka omezila pouze na podání návrhu na přezkum dodatečného platebního výměru, aniž využila možnosti podat proti tomuto rozhodnutí u soudu řádný opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka proti dodatečnému platebnímu výměru nepodala odvolání k příslušnému soudu, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na základě této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. června 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu