ECLI:CZ:US:2002:1.US.666.01
sp. zn. I. ÚS 666/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného advokátkou JUDr. T. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 19 Co 564/98, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1213/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví napadeným rozhodnutím potvrdil Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 3. 1998, č.j. 9 C 53/96-84, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na úhradu částky 80.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a vyvodil zcela správné právní závěry. Stejného názoru (jako okresní soud) je i v otázce, že neexistuje žádný exaktní důkaz "o pravosti a ceně předmětných obrazů", že spolehlivě nelze ani dovodit, že šlo o originály obrazů, takže stanovení jakékoliv ceny nemělo racionální základ. Protože se skutkový stav ani v odvolacím řízení nezměnil, považuje krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně za věcně správné.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení především uvedl, že dovolání shledal nepřípustným z hlediska ustanovení §238 o.s.ř. i §239 o.s.ř.. Stěžovatel totiž dovoláním napadl potvrzující rozsudek odvolacího soudu, leč nebyla v něm vyslovena přípustnost dovolání dle §239 odst. 1 o.s.ř. a stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu ani neučinil (§239 odst. 2 o.s.ř.). Ve věci se nejedná ani o případ, kdy by soud I. stupně rozhodoval až poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno. Nejvyšší soud ČR dále shledal, že z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a konstatuje, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízeních před obecnými soudy byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména čl. 11 odst. 3 v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle nichž nesmí být vlastnictví zneužito na újmu práv druhých a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, z nichž plyne, že každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a že věc má být projednána bez zbytečných průtahů. Dle jeho názoru mělo být dovolání shledáno přípustným ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. [stěžovatel nesprávně uvedl §239 písm. a) o.s.ř.], protože se domnívá, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V rámci dokazování před obecnými soudy - s ohledem na v minulosti probíhající spory, kdy prý bylo prokázáno, že je výlučným vlastníkem předmětných obrazů - se stěžovatel domnívá, že napadená rozhodnutí vycházejí z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, protože soudy řádně nezhodnotily všechny důkazní prostředky. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho procesní práva a že soudy nesplnily svoji povinnost podle občanského soudního řádu.
Proto navrhuje, aby v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně a usnesení Nejvyššího soudu ČR byly zrušeny.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Úkolem Ústavního soudu je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud se tedy ve své činnosti řídí principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho ingerence připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
S ohledem na svoji ustálenou judikaturu Ústavní soud shledal, že v daném případě stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodů procesní jistoty) nepodal - což učinit měl - i ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, zda se jím Nejvyšší soud ČR bude meritorně zabývat a zda se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud ČR shledal přípustným (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález sp. zn. III.ÚS 40/93, str. 47, svazek 8, nález I. ÚS 129/97, str. 431). Protože však Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání v této věci neshledal, byl rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 7. 2. 2001 a tímto dnem mu začala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože stěžovatel podal ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 16. 11. 2001, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k jejímu podání nedodržel.
Ústavní soud proto shledal, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, je návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání.
Ústavní soud se dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud zjistil, že dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení §237, §238 a §239 občanského soudního řádu (ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.), přípustné.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považuje i Ústavní soud za logické a přesvědčivé a jeho odůvodnění za ústavně konformní. Proto neshledal důvod k tomu, aby právní závěr Nejvyššího soudu ČR, učiněný v napadeném usnesení, z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. V tomto směru platí, jak Ústavní soud již opakovaně judikoval: "Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( §237 až §239 o.s.ř.)...". (Srov.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení- svazek 8, C.H.Beck Praha 1998 , nález sp. zn. I. ÚS 129/97, str. 431). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Za těchto okolností Ústavní soud dovodil, že ta část ústavní stížnosti, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu