ECLI:CZ:US:2002:1.US.668.01
sp. zn. I. ÚS 668/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele S., s. r. o., zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2001, čj. 30 Ca 472/2001 - 25, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu pro nezaplacení soudního poplatku. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby napadené usnesení Krajského soudu v Brně bylo zrušeno.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V dané věci jde o situaci, kdy stěžovatel napadá soudní rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu pro nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou soud stanovil. Jak sám (ovšem) přiznává, k nezaplacení soudního poplatku došlo pochybením zaměstnankyně stěžovatele. Poplatek pak stěžovatel zaplatil ve lhůtě pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení a navrhl, aby soud v řízení pokračoval. Stěžovatel polemizuje s jemu známou judikaturou Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu, obsahující názor o jednoinstančnosti správního soudnictví, a domnívá se, že opravný prostředek proti soudnímu rozhodnutí, a tedy i možnost zaplatit soudní poplatek do uplynutí lhůty k jeho podání, je podle jeho argumentace možný. Poukazuje také na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 276/2001 Sb.
Ústavní soud v dané věci setrval na názorech, které již vyjádřil v řadě svých předchozích rozhodnutí ( srov. např. sp. zn. I. ÚS 188/97, publikováno jako usnesení č. 65, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12 a sp. zn. III. ÚS 180/98, publikováno jako usnesení č. 68, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12). Zastává i obecnými soudy přijímaný názor, že proti rozhodnutím v tzv. správním soudnictví, kdy jsou obecnými soudy přezkoumávána (pravomocná) rozhodnutí správních orgánů, není podle platné právní úpravy přípustné odvolání (kromě několika vzácných výjimek, o kterou se ovšem nejedná). Krajský soud v Brně jednal a rozhodoval jako soud jednoinstanční, nikoliv jako soud prvního stupně, proti jehož rozhodnutí by bylo možné podat odvolání, resp. jiný opravný prostředek. Správní soudnictví je budováno na principu řízení jednoinstančního, v němž je podle §250j odst. 4 občanského soudního řádu při rozhodování podle části páté hlavy druhé podání opravných prostředků vyloučeno. Není určující, zda rozhodnutí vydané soudem v tomto řízení je rozhodnutím ve věci samé nebo rozhodnutím procesním, neboť uvedená zákonná úprava neobsahuje v tomto směru žádné rozlišení.
Z popsaného skutkového stavu navíc vyplývá, že k problematické situaci došlo zaviněním stěžovatele, resp. jeho zaměstnankyně, kdy ochrana práva nebyla uplatněna zákonem stanoveným způsobem. Jak však vyplývá i z výše uvedeného, úkolem Ústavního soudu není hojit případné následky zanedbání či jiné právní chyby v postupech stěžovatelů; následná zamítavá či odmítavá rozhodnutí orgánů veřejné moci - pokud jsou v souladu se zákonem - nemohou mít povahu zásahu do ústavně zaručených práv.
Pokud jde o poukaz na skutečnost, že část pátá občanského soudního řádu byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 (publikovaným pod č. 276/2001 Sb.), k tomu Ústavní soud uvádí, že u nálezu, kterým se zrušuje část pátá (§244 - 250s) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, došlo k odložení jeho vykonatelnosti do
31. prosince 2002, tzn. že právní účinky zrušovacího nálezu nastávají až tímto dnem. Ústavní soud totiž nemůže ve svém rozhodování uplatňovat právní důsledky zrušovacích nálezů předtím, než se tyto nálezy stanou vykonatelnými (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 210/97, publikovaný pod č. 15, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10).
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu