ECLI:CZ:US:2002:1.US.67.02
sp. zn. I. ÚS 67/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele P.P., a. s., zastoupeného JUDr. E. K., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 22 Co 177/2000, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2963/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové.
Původně ve věci rozhodoval Okresní soud v Pardubicích dne 4. 2. 2000, který svým rozsudkem, sp. zn. 18 C 122/99, určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 1731/2 o celkové výměře 9704 m2 zapsaného u Katastrálního úřadu v Pardubicích na listu vlastnictví č. 7445 pro katastrální území a obec P.je žalobce (nyní stěžovatel). Žalované J. V. uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku nahradila žalobci náklady řízení v částce Kč 1 500,-- a zastavil řízení o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření.
K odvolání žalované rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudek okresního soudu změnil tak, že zamítl žalobu o určení, že vlastníkem pozemku parc. č. 1731/2 o výměře 9704 m2 zapsaného u Katastrálního úřadu v Pardubicích na listu vlastnictví č. 7445 pro katastrální území a obec P. je žalobce (stěžovatel) a zavázal žalobce nahradit žalované náklady řízení před okresním i odvolacím soudem. Krajský soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva, uzavřená mezi stěžovatelem jako prodávajícím a žalovanou J. V. jako kupující, kterou stěžovatel prodal žalované uvedený pozemek za kupní cenu Kč 10 000 000,--, je neplatná, když neshledal důvodem neplatnosti smlouvy ani jeden z důvodů stěžovatelem namítaný.
K dovolání žalobce (stěžovatele) rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který dovolání zamítl a zavázal žalobce zaplatit žalované náklady dovolacího řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že postup soudů je protiústavním odepřením spravedlnosti. Tvrdí, že oba soudy opomenuly ústavní zásadu ochrany práva dle čl. 90 Ústavy ČR.
Porušení svých ústavních práv pak spatřuje v tom, že oba soudy nerespektovaly zákonná ustanovení upravující formální stránku písemně udělené plné moci, zejména požadavek určitosti, nezaměnitelnosti osoby zmocnitele a nutnosti preciznosti plné smlouvy (zřejmě má být správně "plné moci") již při podání návrhu na vklad do katastru. Stěžovatel uvádí, že oba soudy zaujaly stanovisko, že není podstatná písemná forma plné moci, která byla přílohou smlouvy, ale rozhodujícím je až následné verbální vyjádření vůle zastoupené učiněné před soudem. Stěžovatel dále dovozuje, že podmínkou určitosti plné moci v případě převodu nemovitosti je požadavek na formální přesnost udělené písemné plné moci v souladu s ustanoveními občanského zákoníku a že se v daném případě jednalo o vadu projevu vůle, která musela mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu.
K podanému návrhu ústavní stížnosti byl Ústavní soud nucen, jako již mnohokrát, konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, není možné dané ustanovení vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obsahem vlastní ústavní stížnosti je opakování námitek, týkajících se platnosti plné moci udělené žalovanou J. V., které stěžovatel vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud i Nejvyšší soud ČR se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení, řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozsudků se s nimi náležitě vypořádaly. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku k problematice plných mocí uvedl, že plná moc obou účastníků v souzené věci má písemnou formu a vyhovuje tak požadavku
§31 odst. 4 občanského zákoníku, kladenému na plnou moc k právnímu úkonu, který musí mít písemnou formu. Ústavní soud poukazuje na logickou argumentaci dovolacího soudu, že projev vůle je třeba vykládat nejenom podle jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem a dále že rozsah zmocnění, jak byl v plné moci vymezen, je také zmocněním k uzavírání smluv všeobecně, tedy i smluv týkajících se nemovitostí, respektive jejich nabývání a pozbývání.
Ve světle shora uvedeného nelze akceptovat stěžovatelovu námitku o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, když stěžovateli soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta. Pokud však soudy po řízení vedeném podle zákona nerozhodly zcela podle jeho představ, nelze z daného usuzovat, že by tímto došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení tvrzených ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu